Nikola Matušková – Nikča
Už od dětství ve skautském oddíle, ve které teď pomáhá se skautskými družinami. Učitelka v mateřské školce, kde sbírá spoustu zkušeností.
Ano
Pokud neochutná, nemůže tvrdit, že mu to nechutná! Názor, který platí u všech věkových skupin – nejen u dětí, ale i dospělých. Dle mého názoru dítě nemůže tvrdit, že mu to nechutná na základě vzhledu jídla či jeho vůně / zápachu. Myslím, že stojí za to zkusit dítě přesvědčit, že jídlo není jen vůně a pojmout to třeba jako hru. Zkusme s dětmi jíst s kolíčkem na nose, se zavázanýma očima.
Nemůžeme dítě vyloženě NUTIT. Čím větší tlak na něj vyvineme s tím, že to MUSÍ sníst, tím větší odpor a nechuť vydá k tomu, aby to nesnědlo.
Na skautských akcích je tolik aktivit a pestrý program, že si myslím, že dítě nemůže zůstat hlady jen proto, že mu to nechutná. Takže najdu takovou motivaci, metodu, přístup, aby dítě snědlo alespoň část svojí porce. Většinou si dítě u vydávání jídla může říci, jak velikou porci chce. Pokud se mu jídlo z jakéhokoliv důvodu nezamlouvá, řekne si o takové množství jídla, které dokáže sníst. Setkáváme se i se spoustou diet, ale v tomto ohledu pro dané platí to stejné. Možná má jiné jídlo než ostatní, ale také si ho musí sníst. Nechutná a nemůže (ze zdrav. důvodů) spolu nelze srovnávat.
Jestliže dítě odmítá jíst, postačí, když se s ním domluvíme na kompromisu. Nabídněme mu třeba jednu z následujících možností. Dle osobních zkušeností funguje například domluva, ať sní jedinec tolik lžic, kolik má let. U malých dětí to je sice málo, ale může se to dát třeba dvakrát dokola. Dál je dobré rozdělit porci na dvě části a nechat dítě vybrat, kterou sní. Podle mé zkušenosti dítě vybere tu větší část a sní ji celou. Další je dobré zahrát si nějakou námětovou hru. Dítě je drak a každá lžíce znázorňuje něco jiného – princezny, rytíře, ovce, …
Setkala jsem se s případy, kdy dítě při při pohledu na jídlo řeklo: „Mně to nechutná, to nechci.“ Po chvíli přesvědčování a přemlouvání dítě ochutnalo a nakonec snědlo vše.
Četla jsem článek, kde psali, že když jedinec ochutná dané jídlo 18×, začne mu chutnat. Nemyslí se tím, že si 18× kousne do chleba s rybí pomazánkou a devatenácté kousnutí mu bude chutnat. Myslí se tím, že potravinu ochutná pokaždé jinak zpracovanou, a poté jí přijde na chuť. Proto je potřeba dítě vést k tomu, aby jídlo neodsoudilo hned při prvním ochutnání, ale dalo mu více šancí.
Ve skautu jsou vedoucí vždy a všude příkladem dětí. Proto by pro nás mělo být samozřejmostí, že postup jakýmřešíme problémy s jídlem s dětmi, dodržujeme hlavně my sami.
Libor Čermák
Okresní roverský zpravodaj a instruktor VLKu Falconerise zálibou v řízení rizik a toulkách přírodou.
Ne
Ačkoliv jsem častým zastáncem motta „zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně, že je silný,“ v tomto případě bych rozhodně udělal výjimku. Spousta z nás se o nepravdivosti tohoto výroku přesvědčila už v útlém mládí, kdy jsme jako poslední utrápeně ve školce seděli nad česnekovou pomazánkou (což samo o sobě nebylo pozitivní, natož pak když pomazánka byla tak silná až se propalovala chlebem) a paní vychovatelka poctivě a trpělivě čekala než si svůj příděl sníme, zatímco ostatní už si vesele hráli. Na základních školách pak vůni česneku vystřídala „UHO“ (univerzální hnědá omáčka), kterou zřejmě kuchařský sbor považoval za úspěšnou delikatesu, jelikož se na jídelníčku objevovala co týden. Někdy i dvakrát.
Možná jsem měl jen smůlu, možná to nikdo jiný takhle nikdy neřešil. Já si to však pamatuju dodnes. A osobně si myslím, že skautské akce nejsou vhodným místem, kde by se tyhle zážitky měly získávat. Je totiž úplně jedno jestli nad tím česnekem sedíte v jídelně ve školce nebo u rybníka na výpravě. To se samozřejmě netýká soutěží v překonávání se, kdy miska sušených červů je pro většinu lidí výzvou (doporučuji aspoň ochutnat, jsou vážně výborní), ale ne povinným chodem. Ale to už je jiná pohádka…
Od vlčat až po oldskauty se vždycky může najít někdo, kdo to či ono jídlo nebude chtít. Když to řekne vedoucí oddílu, povětšinou mu to nikdo nerozmlouvá, on přece asi ví proč ho nechce. Proč je to u dětí jinak? Mají na to ještě málo rozumu? Známe jejich chutě líp než ony samotné? Víme, co jejich chuť ovlivňuje právě teď? Ne, ne a ne. Proto jsem zastáncem toho, že nutit dětem (v běžných situacích) jídlo, které jim nechutná / které nechtějí, není správné. A vždy se dá najít nějaká alternativa a způsob, jak to vyřešit. I obyčejný rohlík alespoň na chvíli zaplácne. A i ten jeden vydaný rohlík navíc je myslím lepší, než vlče s traumatem a ešusem zašpiněným od zaschlé omáčky.
Další dobrou věc, kterou vidím v nenucení dětí do jídla je jejich výchova a (po)učení se vlastní zkušeností. Postupem času totiž přijdou na to (a to je podložené zkušeností), že lepší je přeci jen sníst se sebezapřením aspoň malou porci, než pak při pochodu chytat v křeče z hladu nebo se kvůli prázdnému břichu nemoci pořádně soustředit na cokoliv krom kručení v žaludku. A to je důležitá zkušenost, díky níž nejen poznávají, jak funguje jejich tělo na táboře/výpravě, ale jak bude fungovat vždycky i kdekoliv jinde. A o tom skauting je – o přípravě na život, o zkušenosti, kterou člověk může potkat i tam, kde by ji vůbec nehledal…
