Nastalo krásné táborové ráno. Okolí zalil svěží sluneční svit a všichni svorně ládovali snídani. Když v tom se do ranního štěbetání ozvalo: „Děcka, budeme kontrolovat i kufry, zda u sebe neschováváte něco sladkého. Je tu spousta mlsných myší, které by se vám mohly pustit do batohů.“ Když tato věta dozněla, podívali jsme se na sebe s pootevřenými ústy. Poslední kousek chleba, který jsme drželi v ruce, jsme si nacpali do našich, skoro už přeplněných, úst a ještě než se zapískal nástup, utíkali jsme řešit problém, co se všemi sladkými zásobami uděláme. Sladkých dobrůtek jsme měli plný stan a přece je jen tak mírnix týrnix nepodstoupíme do společné táborové kuchyně, pak bychom neměli po dlouhých večerech na tajňačku co mlsat.
Daly jsme hlavy dohromady a s kamarádkami jsme vymyslely plán. Shromáždily jsme jednu a půl igelitové tašky kalorických bomb a s tímto nákladem jsme se nenápadně vytratily do nedalekého lesa, kde jsme tašky před nenechavýma rukama vedoucích schovaly. Hned po nástupu jsme měly v úmyslu se pro schovaný poklad vrátit a uschovat ho zpátky v našich kufrech.
S klidem v srdci, že po nástupu následuje bodování stanů a že nám vedoucí při ohlášené šťáře nic nenajdou, jsme si nadále užívaly krásné počasí a v duchu jsme si blahopřály, jak jsme si to my filuty pěkně zařídily. Každá jsme dostala pět bodů za perfektní stav stanu. Prostě paráda. Spokojenost z nás jen zářila. Jenže… hned po bodování stanů byl nástup na program a ani jedna z nás v tom nastalém zmatku nestihla zaběhnout pro naše dobrůtky zpátky do lesa.
Etapová hra spočívala v běhání. O čem přesně byla už si nepamatuji, jelikož jediné, proč mi ona etapovka utkvěla v paměti, bylo to, jak jsem uprostřed cesty zůstala stát. Na místě jsem se zastavila a vytřeštila oči kvůli myši, která právě vybíhala z lesa a ve své malé tlamičce si nesla sušenku. Naši sušenku. Když jsme se později vrátily k naší skrýši, našly jsme rozkousanou igelitku a všude okolo se povalující sušenky, čokoládky a jiné laskominky, které nám zabalily naše milující maminky, abychom si na táboře trošku přilepšily. Všechny naše zásoby byly jednoduše fuč.
A jaké plyne z příběhu ponaučení? Existuje spousta řešení, co dělat se sladkostmi dětí, které jim jejich maminky nabalily, aby jejich malí skautíci nevyhládli. Není například lepší dát dětem sladkosti pro jejich mlsné jazýčky do zvláštních krabiček a uschovat je v táborové kuchyni? Děti si poté pro své dobrůtky mohou zajít kdykoliv budou chtít a vyvarují se tak příhodě s myškou, která se stala právě nám.
