Nejspíš pokaždé jinak. Tento článek mapuje příběh pražského oddílu Lvíčata, který se rozhodl vydat na cestu změny. Příběh je popsán včetně všech překážek, selhání i úspěchů, se kterými se oddíl setkal. Snad poslouží jako inspirace vedoucím, kteří sní o tom, jak by jejich oddíl jednou mohl fungovat, ale váhají vyjít této představě vstříc.
Kuřete, vedoucího oddílu světlušek a vlčat Lvíčata, jsem potkal před třemi lety na vůdcovském kurzu. Strávili jsme společně několik nocí vypracováváním našich vůdcovských projektů. Zadání bylo celkem prosté: Najděte s oddílovou radou nějakou oblast oddílové činnosti, ve které vidíte nedostatky, a vypracujte postup, jakým to napravíte.
Už tehdy mě zaujal nápad Kuřete na zavedení šestek (družin vlčat a světlušek) v oddíle, který do té doby v podstatě nevyužíval družinový systém – všichni členové se scházeli jednou týdně na oddílových schůzkách. Byl jsem zvědavý, jak se to Kuřeti a ostatním Lvíčatům povedlo. Ze zkušenosti s vlastním projektem totiž vím, že podobné, do posledního detailu pečlivě připravené, plány málokdy dopadnou tak, jak si je vysníme.
Jak to všechno začalo
Období změn začalo pro Lvíčata v létě 2016. Tehdy se rozhodli osamostatnit od oddílu skautů a skautek, se kterým jezdili na tábory, a poprvé vyrazili na vlastní tábořiště, které si sami postavili a provozovali. Po táboře se sešla oddílová rada, aby jej reflektovala, společně se věnovala hodnocení kvality a rozhlédla se směrem k nadcházejícímu skautskému roku.
Hodnocení kvality je pro analýzu silných a slabých stránek vlastního oddílu skvělý nástroj, prvním pomocníkem ale pro Kuře byla skautská výchovná metoda. Tuto páteř skautingu využil jako vodítko k tomu, jak zjistit, jestli se jim daří realizovat kvalitní a pestrý skautský program, a velmi rychle se díky ní dostal tam, kam potřeboval. U bodu Družinový systém se zastavil a uvědomil si, že jej vlastně nijak nenaplňují, protože se celý oddíl schází společně na oddílových schůzkách a do žádných menších skupin rozdělen není. Tehdy dostal nápad na zavedení šestkového systému a zmíněnou oddílovou poradu využil jako příležitost toto téma s ostatními vedoucími otevřít.
Takto výrazná změna mohla být jen těžko přijata jedním dechem. Vedoucí se tak pustili do intenzivní diskuze o tom, jaké výhody a nevýhody by přinesla a také o tom, jak ji provést. Část vedoucích váhala pustit se do tak velké změny, protože nikdo nebyl v tu chvíli schopný odhadnout, jaký to na oddíl bude mít vliv.
S postupem času, během toho, jak celý proces postupně promýšleli a objasňovali, se však všichni na změně shodli, a to hlavně ze dvou důvodů: zaprvé předpokládali, že nový systém bude pro vedoucí méně náročný. Sice dosud mívali jen jednu schůzku týdně, kterou připravovali vedoucí společně, měli na ní ale 24 dětí. Rozdělení na menší skupinky po osmi brali jako úlevu, i když si musel každý schůzku připravit a odvést sám. Zadruhé věděli, že pokud nastanou nějaké problémy nebo jim nový systém nebude vyhovovat, mohou se kdykoliv vrátit do původního režimu.
Co vedoucím pomohlo najít odvahu a chuť překopat tak zásadním způsobem fungování oddílu? Často bývá náročné se se všemi vedoucími demokraticky shodnout na nějaké výraznější obměně, neboť ji někteří vnímají jako narušení tradic, které přece nemá cenu měnit, když dosud fungovaly.
Podle Kuřete jim v tom pomohlo složení oddílové rady, přátelské vztahy a nastavený způsob vzájemné komunikace. „Několik let zpátky proběhla ve vedení oddílu generační obměna. Byli jsme zhruba stejně staří a chtěli jsme oddíl posouvat dál. Navíc jsme zvyklí si všechno říkat na rovinu. Když někdo přijde s nápadem na změnu, ostatní mu hned řeknou, jestli jim přijde smysluplný a proveditelný. S většinou nápadů mě rovnou pošlou někam,“ směje se Kuře a naráží na to, že občas od svých nápadů ztrácíme odstup a je dobré mít ve svém okolí někoho, kdo vidí situaci nezaujatě, realisticky a vrátí nás zpět na zem.
Lvíčata začala diskuzi o změně společnou reflexí činnosti. Pomohl jim k tomu určený nástroj Hodnocení kvality a skautská výchovná metoda. Změnu plánovali společně a zohlednili každý názor, aby se všichni dokázali se změnou ztotožnit.
První krůčky
V srpnu 2016 se Kuře vrátil z vůdcovského kurzu a všichni vedoucí se začali připravovat na blížící se restrukturalizaci oddílu. Plán byl následující: rozdělit oddíl na čtyři šestky o šesti až osmi členech. Vedoucí, kteří dosud společně připravovali program na schůzky pro celý oddíl, se rozdělí tak, aby měl každý na starost jednu šestku. Jednou za měsíc se však sejdou všichni jako doposud.
První výzvou bylo domluvit se na změně s rodiči tak, aby byly šestky vyvážené, aby neoddělovaly nerozlučné kamarády a aby měl každý člen možnost si svou šestku vybrat, i když se v týdnu věnuje jiným aktivitám. Jenže to bylo těžké zařídit, když na konci srpna ještě děti neznaly termíny kroužků ani školní rozvrh. Zavedení nového modelu tak museli vedoucí odsunout a celé září ještě probíhalo postaru. Během něj byl alespoň prostor probrat chystanou změnu s dětmi, zjistit jejich přání a potřeby.
Dbali na potřeby svých členů, které změna ovlivní, a předem o ní informovali rodiče. Ujasnili si, které konkrétní kroky je třeba podniknout po zavedení změny, a rozdělili si úkoly.
Co na to říkáte?
Nakonec se jim podařilo dát šestky dohromady a v říjnu už se děti scházely odděleně. Od této chvíle už vše probíhalo podle plánu. Vedoucí si změnu obzvlášť chválili. Měli mnohem větší příležitost věnovat se dětem individuálně. Také ocenili svobodu v přípravě programu. Nemuseli se teď domlouvat se třemi dalšími vedoucími na tom, co budou s dětmi na schůzce dělat, všechny aktivity a hry volili podle sebe.
I na dětech bylo vidět, že jim změna vyhovuje – v menším kolektivu bylo snazší vyslovit nahlas vlastní potřeby. Na velké a dříve občas chaotické oddílové schůzce byly děti po zavedení šestek klidnější, protože vidět se se všemi kamarády z oddílu najednou se pro ně stalo vzácností.
Jediným negativním dopadem bylo, že několik dětí z oddílu odešlo, neboť jim nový systém nevyhovoval (i přes veškerou snahu se u několika dětí stalo, že jim nový termín schůzek kolidoval s jinou aktivitou, nebo nemohly být v šestce s oblíbeným kamarádem).
Radši oddíl v hrsti, než šestky na střeše
Po úspěšném prvním pololetí však nastal zlom. Čtyři schůzky týdně byly pro nepříliš početnou oddílovou radu vyčerpávající – s blížícími se maturitami a přípravami tábora často neměli čas, a tak se stávalo, že někteří vedoucí vedli schůzky i dvakrát týdně, což bylo dlouhodobě neudržitelné. I když se vedení oddílu shodlo, že se jim současný systém líbí a rádi by u něj zůstali, nebylo to v jeho silách. Místo toho, aby vedoucí dále udržovali při životě s vypětím všech sil nějaké polovičaté řešení, rozhodli se tento „drahý experiment“, jak zkušební rok nazval Kuře, ukončit a vrátit se k původnímu modelu, ovšem obohacenému o zkušenosti z práce se šestkami.
V dalším roce zajel oddíl Lvíčat na první pohled do starých kolejí. Odhodlání zapojit do nich družinový systém v podobě šestek však vedoucí neopustilo a vymysleli nový způsob, jak jejich podstatu naplňovat i v rámci oddílových schůzek.
Členové se sice scházeli všichni jednou týdně na oddílových schůzkách, i na nich bylo však možné do velké míry fungovat po šestkách. Když bylo potřeba rozdělit děti do skupinek na nějakou týmovou hru, stačilo využít rozdělené a sehrané týmy z dřívějška – šestky. Část programu navíc probíhala odděleně, a tak měly šestky nějaký čas pro sebe. Když bylo na výpravě potřeba určit službu do kuchyně, automaticky byla vybrána jedna ze šestek atd. Způsobů, jak šestky udržet při životě, se našlo mnoho a organizaci oddílových akcí to jen prospělo.
Nenechali se zastrašit nečekanými překážkami a byli schopní svůj původní plán měnit podle aktuálních potřeb.
Malí pomocníci
Další novinkou, která měla fungování šestek v rámci oddílu podpořit, bylo zavedení šestníků a podšestníků. To byla v každé šestce dvojice starších a zkušenějších vlčat nebo světlušek, která vedoucímu pomáhala s programem a starala se o mladší členy.
První rok, v jehož průběhu se šestky testovaly, se oddílová rada na zavedení šestníků neshodla, protože části vedoucích nepřišlo vhodné tímto způsobem některé děti privilegovat. O rok později však s tímto prostředkem nebyl problém. Možná vedoucí prostě jen na šestníky změnili názor. Je ale dost možné, že zavedení šestníků vyžadovalo svůj čas. Prosazování velkého množství změn najednou může v některých lidech vzbuzovat nedůvěru.
Není třeba snažit se překopat celý oddíl přes noc, místo toho můžeme najít v oddílovém životě přirozený rytmus a v souladu s ním zkoušet nové věci. Jakmile se jeden experiment osvědčí, můžeme začít s dalším. Alespoň nebudou mít vedoucí a rádcové pocit, že jsou zavaleni hromadou úkolů a inovací, kvůli kterým pro ně bude náročné udržet kvalitu běžné oddílové činnosti.
Šestky se demokratizují
Opora pro vedoucí při práci se šestkami v podobě šestníků se osvědčila. Výchovný prostředek k rozvoji týmové spolupráce a zodpovědnosti vůči ostatním byl nastavený tak, aby si tuto roli vyzkoušeli ideálně všichni, kdo se na ni cítí.
Následující rok (2017/18) tedy probíhal zdánlivě jako všechny předchozí. Oddíl se scházel jednou za týden a vyrážel společně na výpravy. V oddílu však fungovaly menší skupinky dětí, které se dobře znaly a zformovaly se v nich dvojice, které těm ostatním pomáhaly a vedly je. Každá taková parta měla dospělého vedoucího, který se na její členy mohl zaměřit individuálně.
O rok později (2018/19) si vedoucí svou činnost zhodnotili a přemýšleli nad tím, jak systém šestek ještě vylepšit. Na rozdíl od předchozího roku nabídli roli šestníků všem členům bez ohledu na věk. Děti už tušily, co taková role obnáší a dostaly od vedoucích důvěru v tom, že samy dokáží zhodnotit, jestli ji zvládnou.
Vlčata a světlušky se této příležitosti nadšeně chopily! Některé dvojice si vytvořily plakát a rozjely předvolební kampaň, kterou se snažily získat důvěru svých kamarádů.
V některých šestkách bylo rozhodnuto rychle, protože v nich byly děti, které byly ostatními vnímány jako přirozená autorita – byly vždy připravené pomoci ostatním, kteří díky tomu věděli, že se na ně mohou spolehnout. V jiných šestkách muselo po vášnivé debatě rozhodnout hlasování. Ve všech případech ale byly světlušky a vlčata schopny smysluplné diskuze, díky které došly k řešení, se kterým nikdo neměl problém.
Změna je běh bez cílové čáry
– rozhodně ale není bezcílná. Od doby, kdy jsme s Kuřetem po nocích strávených za Orlovskou hájovnou plánovali první kroky k rozvoji našich oddílů, uplynuly tři roky. Vedoucí z oddílu Lvíčat si od té doby prošli spoustou změn a problémů, překonali mnoho překážek. Díky nim nasbírali zkušenosti, které využívají k tomu, aby byl program i uspořádání oddílu pro jejich členy co nejvhodnější. Tak o experimentu se šestkami také Kuře mluví – nikoli jako o veleúspěšném projektu, ale jako o cenné zkušenosti pro celý oddíl.
Letos jejich řady posílí noví vedoucí, a tak se chce Kuře místo dalších inovací v šestkách zaměřit na jejich zapojení do chodu oddílu a také na příští léto, kdy jim vedení oddílu předá. Šestky fungují poslední dva roky víceméně stejně, vedoucí se s nimi pořád učí pracovat. I když by se určitě daly najít způsoby jak v „projektu“ pokračovat, není to teď priorita. „Sice pořád vidím spoustu věcí, které bych rád změnil, ale cítím, že už by iniciativu měli převzít mladší vedoucí, kteří oddíl povedou po mně,“ uzavírá Kuře naše setkání.
Příběh Lvíčat nám ukazuje, že iniciování a zavádění změn v oddíle je po všech stránkách náročné. Pokud ale najdeme dostatek chuti a odvahy pustit se do změny společně s celým týmem, motivace a s ní i energie potřebná k tak náročné práci se dostaví.
Vynaložení energie navíc nikdy není zbytečné. Pokaždé, když se nad nějakou oblastí našeho oddílového života zamyslíme kriticky, dáme jí možnost se rozpohybovat. Otevřeme starou zaprášenou konzervu s nápisem „nesahat, tradice“, a buď zjistíme, že nám voní pořád stejně, nebo si ji podle sebe prostě dochutíme. Důležité ale je, že už nepůjde zavřít, ani kdybychom chtěli. Zůstane stát otevřená v klubovně, všem na očích. Kdokoliv pak může projít kolem a poznamenat, že mu ta konzerva začíná nějak smrdět, i když mu třeba rok zpátky ještě voněla.
Pokud budeme své oddílové konzervy otvírat pravidelně, nemusíme se bát, že se náš oddíl nenápadně stane prostředím, ve kterém některým členům není příjemně nebo jim na něm zkrátka něco nevoní.
