Rozhovor s Michaelou Slussareff vedla Arya.
Vaše kniha má v podtitulu „digitální džungle“. V čem tu džungli vidíte?
Vzniklo to tak, že můj syn už několik let říká, že chce jet do džungle. Má krásné představy o dobrodružství, jak to bude barevné a lákavé. Já jako rodič se při té představě hrozně vyděsím, protože si vybavím predátory, nemoci a další nebezpečí. I v dnešním digitálním rodičovství to tak vypadá. Rodiče jsou digitálním světem strašně vyděšení a děti jim do této džungle utíkají. Úkol „digitálního“ rodiče je ne děti držet od džungle dál, ale vybavit je batohem s výbavou. S tou si budou děti samy schopny uvědomit, kterou cestou jít, jaká nebezpečí se tam nacházejí a jak v případě problému pomoci sobě i druhým.
Liší se vývoj dnešních dětí kvůli tomu, že je od malička obklopují digitální technologie?
Já si myslím, že tolik ne. Je to jiné v tom, že dnešní generace starších nemá s technologiemi v dětství vlastní zkušenost. A jako ze všeho, co je nové a neznámé, z toho máme strach a nevíme, jak s tím naložit. Děti tráví svůj volný čas tak, jak mohou. Já jsem ho trávila tak, že jsem se dívala na televizi na seriály, ony hrají videohry, v tom je to stejné. Stejně tak jako jsme my někoho pomlouvali na lavičce, ony to dělají taky, jen ve whatsappové skupině. Myslím si, že naprostá většina našich aktivit je stejná, akorát je děláme někde trošku jinde a každé to prostředí může mít jiné kvality. Na lavičce s kamarádkami nám některé věci budou zatěžko říct si kvůli sociální bariéře. Kdežto když to budu dělat v chatovací skupině, komunikace se může rychle extremizovat, protože je to jednoduché. Někdy to ale může být pozitivní. Když řeším velice niterná témata s dobrou kamarádkou, možná se otevřu mnohem víc v digitálním prostředí než na té lavičce.
Má smysl se o digitální trendy dětí aktivně zajímat?
Nevím, jestli je nutné, abychom se my jako rodiče a pedagogové zajímali o to, co je na TikToku nebo jaké jsou nejnovější hry. Možná ne. Třeba se o tom pak s dítětem dokážeme bavit, ale já jako dospělák – a myslím, že naprostá většina rodičů včetně mě – tomu ani nechce rozumět. Opravdu mě to nezajímá. A je to úplně normální.
Nemyslím si že by se teď všichni měli stát experty na digitální technologie. Tak rychle se mění, že se nikdy nebudeme orientovat jako dítě, protože bychom tomu museli věnovat strašně moc volného času. Ale mnohem hodnotnější je se s dětmi bavit, ptát se jich, zajímat se. Jenom zájem nám buduje vztah. Chceme, aby dítě vědělo, že ho respektujeme a že za námi může přijít, když se děje něco, čemu nerozumí nebo mu ubližuje. To je to hlavní. Nechceme být kámoši, sjíždět a lajkovat stejná videa. Chceme být partneři.
V digitálním rodičovství mi mnohem důležitější přijdou reálné vztahy s reálnými lidmi. V té džungli je spousta dopaminu za málo energie, což nemusí být vždy špatně, ale pokud dáme dětem mnohem víc reálných zkušeností v prostředí, kde se opravdu musí překonat a kde se mohou dostat do sociálně nepříjemných situací, bude to hodnotnější. Například spousta dospívajících se v nejisté situaci schová za telefon, což funguje. Ale je na nás dětem ukazovat, že se schovávat nemusí a že ve skutečném světě je to někdy těžší, ale přinese jim to mnohem hlubší emoce a důležitější vzpomínky.
Spousta rodičů posílá svoje děti do skautu s vidinou, že zažijí foglarovská dobrodružství v lesích, zároveň si myslím, že naším cílem není zakonzervovat se na začátku 20. století… Dokážete si představit nějaké efektivní a zajímavé využití technologií ve skautském prostředí?
Ano, určitě. Napadají mě všechny geolokační aplikace, kreativní nástroje, jak vytvářet i vlastní geolokační příběhy (např. Actionbound – pozn. red.). Jako velmi hodnotný zdroj vnímám slovenský web vlcata.sk, kde se hodnotí hry, videohry, aplikace a mají tam k nim zajímavé komentáře. Jsou to nadšenci do her, lidé, kteří studovali nebo studují game studies a mají tam skvělé návrhy na to, jakým způsobem se dají hry využívat.
Jak se díváte na fenomén gamifikace? Jak se liší digitální hry a soutěžení naživo?
Myslím, že i skautský modrý život a bobříci jsou taková základní gamifikace jistých aktivit. A v digitálním prostředí to jiné je i není – když mi aplikace bude přesně počítat, kolik jsem se naučila slovíček v Duolingu nebo kolik jsem toho uběhla, jde o úplně stejný princip jako u bobříků. Věřím, že kdybychom dnes dětem udělali aplikaci na modrý život, která bude barevně blikat a posílat notifikace, bude to efektivnější, ale nevím, jestli je nutné to vytvářet… Pak máme ale videohry, které přinášejí daleko komplexnější prostředí – mohu plnit jednotlivé výzvy, prozkoumávat herní prostředí, může mít zajímavý příběh. To mi může přinášet zase úplně jiné věci.
Patří do skautského prostředí osvěta ohledně negativních aspektů digitálního prostředí? Jak to téma efektivně otevírat, i když s dětmi netrávíme čas tak intenzivně jako jejich rodiče? Jak se vyhnout tomu, abychom působili „ohraně“?
Tím, že hlavními osvětovými tématy ve školách jsou dnes kyberšikana a predátoři, děti mají mnohdy dostatek informací. Chybí jim často ale osoby, které jim pomohou jako průvodci. Jde o to říct: „Hele, je v pohodě, když uděláš něco blbě, to se může stát komukoliv a nalítla by naprostá většina dětí. Já jsem tu od toho, že to s tebou chci otevírat, neodsuzuju to a kdyby se něco takové stalo, přijď a vyřešíme to.“
Chybí ale osvěta o tom, jak nespadnout do digitální závislosti nebo jak se vyrovnávat s tím, že každou svoji volnou chvilku vyplním tím, že sáhnu po mobilu a dívám se na TikTok. Případně jak dělat online‑offline balanc nebo jaké jsou špatné pocity, které mi technologie mohou přinášet. V tom je osvěta nutná a instituce jako Skaut mohou dětem přinést víc než škola.
Děti jsou hrozně vděčné, když za nimi člověk přijde s tím, že přizná „já jsem na tom telefonu taky často a občas večer scrolluju na mobilu“. To je přece téma, které je blízké nám všem, i když nejsme digitálními dětmi. Potřebné je jen se o tom s nimi bavit – jaké z toho mám pocity, ukazovat jim, že nejsem ten dokonalý dospělák, který to má zvládnuté a může dětem říkat „odlož to a pojď dělat něco jiného“. Já to třeba taky nedokážu. Je potřeba k tomu přistupovat jako k tématu, které je velké a těžké i pro nás.
Můžete zmínit, které další organizace se tomuto tématu věnují?
Kyberšikanu a predátory umí dobře vysvětlit E‑Bezpečí, které se i podílelo na filmu V síti. Potom je důležitá neziskovka Dětské krizové centrum, ta nejezdí do škol, ale mají skvěle vypracovanou záchytnou síť pro děti s problémy s digitálním prostředím – mají infolinku, chat… V osvětových činnostech jsou tu další, třeba naše Digitální zdraví dětí či projekt Replug me, který se zabývá dětmi i dospělými, a největší zastřešující projekt je O2 Chytrá škola.
Máte na závěr ještě potřebu něco doplnit?
Pro mě nejsou digitální technologie špatné samy o sobě. To zlo tkví hodně často v tom, že je hrozně složité dosáhnout času bez technologií, třeba abychom měli dvě hodiny času na soustředěný rozhovor nebo na čtení. To už dnes moc neexistuje, protože mám pořád telefon, který mi nabízí nějaké notifikace, pořád mi někdo píše a já jsem neustále někde jinde. Neodsuzuji to, ale myslím si, že nás stojí mnohem větší úsilí uměle vytvářet situace, kdy se opravdu odstřihneme. Skaut tedy přirozeně vytváří podmínky k odstřižení od digitálních technologií. Já nejsem matka, která by chtěla, aby moje děti zahodily mobily a vrátily se do lesů, ale vidím tu obrovskou váhu v tom, že moje děti aspoň párkrát zažijí situaci, kdy je od nějaké činnosti nebude nic rušit.
Michaela Slussareff
působí v oboru nových médií na Filozofické fakultě UK. Začala výzkumem vzdělávacího potenciálu videoher, ale i vlivem vlastního rodičovství se začala zajímat o vliv digitálních technologií na děti a dospívající. Napsala knihu Hry, sítě, porno: Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty a založila organizaci Slow Tech Institute. Chodila do skautu.
