Do názvu tohoto editorialu jsem si vypůjčil slova své oblíbené autorky fantastické literatury Ursuly K. Le Guin. Celoživotním snažením této uznávané spisovatelky bylo přesvědčit (nejen) americkou společnost, že knihy plné draků, hobitů a jednorožců nejsou podřadným žánrem vhodným pouze pro věčné snílky a nepřizpůsobivé flákače či že nejsou ani nevhodné pro děti, ale že intelektuální cestování do jiných světů prohlubuje jednu z podle ní nejhumánnějších a nejdůležitějších lidských vlastností – schopnost imaginace a představivosti. Jedním dechem Le Guin také dodává, že společnost pohrdající činnostmi, které nevedou k okamžitému a hmatatelnému zisku, směřuje k nesvobodě. Zdůrazňuje však, že vášeň pro fantasy nebo sci‑fi není snahou uniknout od reálného světa. Taková literatura je stejně pravdivá a skutečná jako odvěká lidská touha fantazírovat. Vědí to děti a koneckonců to vědí i dospělí, kteří se rozhodli všechny své „neužitečné a dětinské“ choutky potlačit. Pravda obsažená ve fantastické literatuře totiž zpochybňuje, ba přímo ohrožuje vše falešné, vyumělkované a umělé, zbytečné a triviální v životě, do jehož žití se dospělí nechali nahnat. Dospělí se tedy bojí draků, protože se bojí svobody.
Bojíte se draků?
Vybavíte si situaci, když se nějaká jistě velmi užitečná a důležitá činnost na táboře či výpravě přičiněním dětí zvrhla ve spontánní hru, dovádění bez pravidel, naprosto zjevnou ztrátu času, a vy jste je jako správný uvědomělý vedoucí a „dospělák“ vážným, ale klidným hlasem usměrnili a připomněli jim pravý účel vašeho společného počínání? Nebo když se vás děti uprostřed horkého a líného poledního klidu na táboře či během cesty na výpravu pokusily vtáhnout do své hry, ale vy je odbyli s tím, že přece máte důležitější věci na práci, že přece musíte jít připravit odpolední hru (!) nebo koupit jízdenky na vlak? V duchu jste si potom říkali, že takové blbnutí přece není pro vás, že toho jste si užili dost jako malí a teď je přece na vás vést oddíl a starat se svědomitě a přísně o děti, které vám byly svěřeny?
Pokud jste si alespoň na jednu z těchto otázek v duchu odpověděli „ano“, pak odpovězte na toto: Jaký smysl má všechno to několikaměsíční úsilí mnoha vedoucích uspořádat letní tábor – od jeho stavby a údržby až po zajištění programu – pokud děti nemají možnost prožít ho tak, jak chtějí? A jakou šanci na úspěch má naše výchovné snažení, pokud sami sebe nepustíme do světa dětí? Pokud neporozumíme tomu, co a jak prožívají, jak vidí svět okolo sebe, a nedovolíme si být aspoň na chvíli zase trochu dětmi, které (možná bezstarostně a lehkomyslně, ale hlavně svobodně) pobíhají po okolních lesích a prožívají příběhy, které jsme pro ně vymysleli, pomocí her, které jsme tak pracně připravovali? Potom si dovolím tvrdit, že svoji schopnost kreativity a imaginace zneužíváme – stávají se pro nás pouhým prostředkem. Vlastní tvořivost a tvorbu bychom si přitom – stejně jako čas strávený s dětmi – měli užívat, ne z ní jen mít užitek.
Světů je mnoho, radost ze hry je pouze jedna
Věřím však, že náš společný záměr je jiný. Že ve skutečnosti vedeme oddíly a věnujeme se všem těm často ubíjejícím povinnostem právě proto, abychom mohli s dětmi pobíhat po lesích, utíkat do jiných světů a být zase dětmi – být svobodní. Možná je ale problém v tom, že se cítíme odcizení. Cítíme, že už jsme na to moc staří a že světům, ve kterých dnešní děti žijí, už stejně nerozumíme. V tomto čísle Skautingu se snažíme hledat způsoby, jak podobné pocity a obavy rozprášit. Jak se sblížit s dětmi v našich oddílech tím, že se necháme pozvat do jejich světů a pochopíme, co prožívají a po čem touží.
Přeji vám proto v následujícím skautském roce spoustu hravých, dětinských a „neužitečných“ dobrodružství. Spoustu výprav do dosud neprobádaných světů a řadu prohloubených pout a momentů vzájemného porozumění s holkami a kluky ve vašich oddílech.
