„No jo, ta dnešní generace děcek, furt na mobilech, to my, my jsme ještě zažili to pravé dětství,“ odposlechla jsem úryvek konverzace při jízdě v MHD.
Co vlastně od dnešních dětí čekáme? Že si budou hrát před domem s kamením i přesto, že kolem sebe mají desítky novodobých technologií, díky kterým se mohou rozvíjet, vzdělávat i zabavit? Jak moc je vůbec na dítěti, s čím si bude hrát, a na kolik je to spíš o tom, co mu nabídnou rodiče? A je dnes vlastně ještě možné nechat děti běhat venku bez dozoru a nechat je lézt po stromech, když velká část míst, kde jsme si kdysi hráli my, je zastavěna bytovkami nebo parkovišti?
Podobu dnešního dětství a charakter dětí ovlivňuje mnoho faktorů. Místo, lidé okolo nebo např. finanční situace rodiny a mnoho dalších skutečností a okolností. Co ale považuji za důležité, je výchovný přístup rodičů a doba, ve které se nacházíme. V mých očích se totiž nemění děti, ale svět, ve kterém vyrůstají. Důležité je mít také na paměti, že je přirozené a žádoucí, že se vyvíjí celý náš svět a že se v něm všechno mění. Dnešní doba nám i dětem nabízí možnosti, o kterých naše prababičky četly maximálně v knížkách od Julese Verna. Uspěchaný svět plný informací a různorodých (často protimluvných) podnětů, konspiračních teorií, těžkých existenčních témat, svět, ve kterém technologický pokrok nabírá čím dál tím větší obrátky. Mezigenerační rozdíly jsou i právě proto patrné více než kdykoli jindy a pokud chceme dnešním dětem rozumět, musíme prvně pochopit, proč nám připadají tak jiné.
Nová doba
Mnoho dětí vstupuje do první třídy základní školy s vlastním chytrým telefonem, který jim kromě psaní SMS zpráv starostlivé mamince, sdílení polohy pro případ nouze a hraní her umožňuje také v podstatě neomezený přístup k internetovému obsahu.
Dnešní děti a mladé lidi vnímám jako neskutečně vyspělá stvoření. Docela nedávno jsem navštívila jednu ze svých oblíbených kaváren, kde jsem byla díky své zvědavosti zasvěcena do rozhovoru dvou patnáctiletých slečen. Jejich právě diskutovaný plán zněl jasně: udělat osvětu o menstruaci mezi ročníky nižšího gymnázia, čili mezi holkami a kluky v rozmezí jedenácti až patnácti let. Ptáte se proč? Protože holky chtěly, aby se i mladší ročníky naučily o menstruaci mluvit otevřeně a brát ji jako běžnou věc. Chtěla bych jen podotknout, že když bylo patnáct mně, tak jsem řešila hlavně sebe – své pubertální výjevy, kdo, kde, s kým a co si obleču zítra do školy. Menstruace bylo zkrátka jedno z těch tabu témat, o kterých se nikdy nemluvilo.
S přístupem k širokému spektru informací se pojí také obrovská zodpovědnost a stres – nedělejme si totiž iluze, že děti využívají internet čistě k vyhledávání informací do školy. Setkání s událostmi ze světa nebo temnými zákoutími internetu, na která nejsme připraveni, nemusí být však vždy záměrem.
Ze své zkušenosti s prací s dětmi všech věkových kategorií ve skautském prostředí můhu říct, že k rychlejšímu dospívání také často patří mnohem dřívější první pohlavní styk, pocity úzkosti, deprese, porovnávání se s druhými nebo závažnější zdravotní potíže (tělesné i duševní). Také můžu dodat, že to, co některé děti dnes nosí na bedrech ve svých dvanácti letech, by mě v jejich věku složilo.
Na druhou stranu je až neuvěřitelné, jak široký rozhled o světě dnešní děti mají, a je úžasné, že mají tu možnost mnohem rychleji přijít na to, co je zajímá, baví, a rozvíjet to pomocí tolika dostupných prostředků. Už totiž nemají k dispozici jen jednu zaprášenou encyklopedii plnou textu nebo nutnost se spoléhat na rady všech rodinných příslušníků, ale mají vzdělávací videa, konzole či aplikace vytvořené kreativními lidmi, kteří ví, jak děti zaujmout.
Tato informační doba je v lecčem úžasná, ale také nebezpečná, proto je naší důležitou výzvou naučit se vyznat v jejích nepřeberných možnostech a prostředcích a uvážlivě jich využívat. Hraní si před domem s kamarády od vedle je totiž nejen romantickou vzpomínkou na naše idealizované dětství, ale hraje v rozvoji dětí nejednu z mnoha důležitých rolí.
Jak to bylo u nás?
Své dětství jsem prožila bez technologií. Sice u nás na kuchyňské lince ležela tlačítková Nokia, ze které jsme s bráchou museli každý den zavolat mamince, že jsme v pořádku ze školy doma, ale první počítač se k nám do rodiny dostal až o mnoho let později. Stavěli jsme Lego, hráli stolní hry, lítali jsme po venku se všemi dětmi ze sídliště. Také jsme hráli na schovávanou, kde se jen dalo, lezli po stromech a každý jsme hráli svoji roli v našem imaginárním království, které symbolizovala jedna prolézačka za domem. Co mi to dalo? Rozvoj fantazie, fyzickou kondici, svobodu, samostatnost, ale především modrým světlem nenarušenou socializaci s druhými. Jistým způsobem mi to dalo do života také dávku hravosti a bezstarostnosti.
V mé rodině máme ale také šestiletou holčičku, která chodí do anglické školky a absolutně to miluje. Kouká na francouzská videa a už se jí podaří občas i kde co zopakovat. Díky karaoke na televizi zjistila, že ji baví zpívat, a tak bude od příštího roku chodit do ZUŠky, občas si zahraje Mario Kart na Nintendu, jindy staví věž z kostek se svým mladším bráchou a někdy zase kempují s rodiči ve stanu na zahradě. Neříkám, že její rodiče občas nevyužijí tyto moderní technologie jen k tomu, aby měli na chvíli klid, ani to neuvádím jako příklad ideálního balancu života s moderními technologiemi a bez nich; života pod dozorem rodičů, nebo ve zdánlivě nekonečném houští na kraji sídliště… Ale rozhodně by mi tenkrát usnadnilo můj budoucí život, kdybych se angličtinu nezačala učit až ve čtvrté třídě na základní škole. Na druhou stranu vím, že moje mamka by byla ve svém dětství vděčná i za ty dvě vyučovací hodiny s učebnicí angličtiny týdně.
Co to vlastně znamená?
Čeho se občas bojím, je právě socializace. Sami asi víme, jak super je se spojit přes videohovor s kamarády na druhé straně země, ale s osobním kontaktem se to nedá srovnávat. O to víc se bojím, že se jednou děti přestanou střetávat se svými vrstevníky a celá jejich socializace bude probíhat jen virtuálně. Čím víc možností k osobnímu kontaktu jim můžeme dát, tím lépe. Je to důležité pro jejich správný vývoj. Pandemie covidu nám ukázala, jak je v něčem pohodlné a snadné žít jen v online světě, ale také jak důležité je pro nás a pro děti trávit dostatek času offline.
Dnešní děti nám připadají tak odlišné od dětí vyrůstajících třeba jen před deseti nebo dvaceti lety, ale kdo (či co) není? Jak moc jsme schopni se změnit za jeden pouhý rok a jak moc se náš svět změnil za posledních deset let? Nemůžeme se proto divit, že při dvaceti- až čtyřicetiletém věkovém rozdílu nám někdy připadají dnešní děti a naši členové jako z jiné planety. Každá generace vyrůstá v jedinečném společenském kontextu a formuje si proto specifické hodnoty, prožitky a návyky. Důležité je tento vývoj a odlišnost přijmout a být otevřeni názorům jak generace mladé, tak staré.
