ANO
Václav Pisinger – Vapi
Oddílový rádce skautů Stará Boleslav.
O šifrování, uzlování, stanování a rozdělávání ohně psal již zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík v Základech Junáctví. Dává smysl toto skautské umění zachovat? A z jakého důvodu?
Věřím, že rozvoj všech těchto dovedností ve skautské výchově je klíčový pro formování osobnosti mladých lidí. Tato praxe není pouze cílem sama o sobě; je nástrojem, jak posilovat týmovou spolupráci, komunikační dovednosti a schopnost řešit problémy.
Uzlování například zdokonaluje jemnou motoriku a prostorovou představivost, což je dnes při téměř každodenním psaní na klávesnici cenná „gymnastika“. Pouze šikovné ruce si dokáží poradit v krizových situacích, kdy je například potřeba přivázat plachtu ke stromu nebo připravit auto na odtah.
Ještě zajímavější, především pro mladší, může být šifrování, které v sobě nese určité tajemství a záhadu. Podněcuje tudíž naši představivost, logické uvažování a kreativitu. Kdo již jako malé dítě netoužil dokonale vyťukávat morseovku, aby jako zločinec skryl svou zprávu o srazu, nebo kdo by nechtěl využívat světelnou signalizaci při velké noční hře? Kdo nezkoušel psát neviditelným písmem, aby jeho sdělení rozuměli výlučně zasvěcení kamarádi? Tato tajuplnost není pouze zábavným prvkem různých aktivit, nýbrž podporuje schopnost přemýšlet mimo pevné mantinely a běžný způsob komunikace.
Udržování tradičních skautských činností není jen o učení se konkrétních dovedností; je to investice do naší budoucnosti. I když se může zdát, že šifrování je staromódní praxe, tak i v digitální éře zůstává stále relevantní, neboť komunikace a spolupráce představují klíčové hodnoty. Jak by se v dnešní době efektivně a potají svolali členové Rychlých šípů? Anebo jak by se jednoznačně rozpoznali Vontové?
Na první pohled by se nezasvěceným mohlo zdát, že podpora zajetých obyčejů ve skautingu je jen lpěním na minulosti. Jde však o zachování léty prověřené činnosti a její předání budoucím generacím. Jsem přesvědčen, že nabyté dovednosti využijí v osobním i profesním životě. Tak vytáhněte uzlovačky nebo si dejte maraton v šifrování!
NE
Lukáš Kapinus – Luke
Člen strategického týmu pro výchovu.
Když se řekne „skaut“, laik si představí mládež v kroji, která ovládá uzly, šifrování, rozdělávání ohně křesadlem a kdovíco ještě. Všechny tyto dovednosti skvěle ovládali už v předválečném období Svojsíkovi skauti, pro které byly tyto činnosti součástí jejich běžného života. Jsou tyto dovednosti ale tím, čemu bychom měli věnovat čas i dnes, nebo jsou přežitkem, který bezmyšlenkovitě opakujeme, „protože se to tak dělalo vždy“?
V dnešní době skauting trpí tím, že se neustále snižuje čas, který jím děti tráví, avšak stále narůstají požadavky na to, co vše by měl skaut po projití některé z výchovných kategorií ovládat. Naším cílem jakožto skautských vedoucích a činovníků by mělo být kvalitně vychovávat naše členy pro budoucnost a naučit je co nejvíce dovedností, které budou ve svém dalším životě potřebovat. Mnoho z nich bylo historicky tradiční dovednostní výbavou skautů, avšak velká část dnes ztrácí praktické využití nebo jim vymýšlíme využití umělé. To ovšem zůstává pouze ve skautském prostředí a dovednosti tak nejsou nijak zvláště přenositelné do života „civilního“. Dobrým příkladem může být třeba Morseova abeceda, dříve využívána jako písmo pro odesílání telegramů, které umožňovalo přenos informací v binárním kódu (tedy stlačeno či nestlačeno), avšak nikdy nešlo o šifru, za kterou ji dnes vydáváme. Koneckonců, co by to bylo za šifru, pokud by každý věděl, jak ji rozšifrovat… Proto je lepší vztah normálního písma a Morseovy abecedy vnímat spíše jako vztah arabských a římských číslic, tedy jako obecně známá analogická vyjádření toho samého sloužící k určité aplikaci.
Velmi podobně vidím i různé metody zapalování ohně, přičemž v praxi jsem se nemálokrát setkal s tím, že starší skaut zapálí oheň ze špalíčku, a to pouze za pomoci sekerky a dioptrických brýlí, avšak zároveň není schopen zapálit oheň v kamnech plynovým zapalovačem s kamínkem.
Učíme tedy naše členy to, co využijí, nebo to, co chceme, aby uměli? Nabízíme jim opravdu to, co je baví a v čem vidí smysl?
Vypuštěním těchto činností z běžné skautské praxe získáme cenný čas a prostor pro zařazování programů o aktuálních či opomíjených tématech, jako jsou třeba duchovní a duševní rozvoj nebo práce s novými technologiemi. Učíme tak děti zábavným věcem, které mohou přenést i mezi své vrstevníky, kteří nutně nejsou skauty, a mít tak celkově větší dopad na jejich rozvoj.
Samozřejmě si nemyslím, že bychom měli tyto „přežité“ aktivity úplně zahodit jako nepotřebné a neaktuální, naopak vidím velký potenciál pro rozvoj těchto dovedností našich členů individuální cestou. K tomu nám výborně slouží vlčci a světýlka, odborky a výzvy, které právě tyto činnosti nabízí a akcentují jako cestu individuálního rozvoje pro ty, kteří se o ně zajímají.
