Sorry, nemám time

My skauti jsme poměrně prima tvorové, někdy mě ale zkrátka štveme. Nemám čas.  Nestíhám. Lítám jak hadr na holi. Jsem na roztrhání. Nevím, kam dřív skočit. Jedu na doraz. Bojím se jít darovat krev – kdyby do mě píchli, vyteče kafe. Jak často podobné věci ve skautské komunitě říkáme a slýcháme? Ne že by to nebyla plošná populační záležitost, tenhle neustálý poklus životem, ale u nás pozoruju určitá specifika. Totiž, nepřevracíme nestíhání v určitou svou výsadu? Statisticky a objektivně vzato se v souvislosti se skautskou činností věnujeme mnoha bohulibým činnostem – seberozvojovým, výchovným, osvětovým, dobročinným, kulturním, podílíme se na životě obce, aktivitě občanské společnosti… To není málo. Je to skvělé a dělá nás to tím, čím jsme. Nechlubíme se tím ale vlastně trochu? Víš, já toho mám děsně moc. Vytvářím lepší svět a tak. Proto jsem neměla čas ti odepsat na měsíc starou zprávu. Bojím se, že často vytváříme dojem, že si náš zájem, naši interakci, přízeň okolí musí zasloužit. My jsme totiž ti zaneprázdnění, s důležitým životním posláním, dlouhým to-do listem a čtyřmi hodinami spánku. Často tak působíme, ale – ruku na srdce – tak žhavé to přece nikdy není. Samotnou mě problém čím dál víc trápí, a to v obou rolích: demonstrativně nestíhajícího i toho, kterému někdo vytížený dluží jednoduchou odpověď. Jak z toho ven? Stíháním, pokorou (zájemci, listujte v Bibli Mt 6, 1–18), motivací kvalitními vzory (máme k dospozici tolik času, kolik měli Thomas Alva Edison, Václav Havel nebo Jára Cimrman) a cíleným plánováním odpočinku a „radostné flákárny“ spojené s „ubíjením času bezúčelným a nepraktickým způsobem“ (zájemci, zhlédněte epizodu Poslední den seriálu Červený trpaslík).