Sloužit, nebo spolupracovat?

Začínám svou úvahu nástřelem praktických kroků a otázkami k zamyšlení. Až po nich přichází úvaha, která příkladům dodá kontext.

Pozvánky k činnosti ve skupině:

Pokud do skupiny přinášíte téma, přineste něco, co jej ztvárňuje. Artefakt, předmět, obrázek, ke kterému by se členové dokázali vztáhnout (odpadek, když chceme mluvit o nepořádku v klubovně či okolí). Zasaďte téma do života.
Běžte se projít mimo klubovnu a všímejte si toho, co se děje v okolí. Mluvte o tom, co vidíte. Vytvořte si dvoje papírové brýle – jedny růžové, druhé černé, s nimi se pak procházejte po okolí a diskutujte, co vidíte, když si nasadíte ty růžové (naivní), nebo černé (kritické). Měňte perspektivy.
Povykládejte si s někým, s kým by vás to napoprvé nenapadlo. S trafikantkou, s člověkem na ulici, s pejskařem, co jde okolo, se školákem jdoucím ze školy, s člověkem, kterého potkáváte často. Popovídejte si se staršími lidmi. Ptejte se, co si myslí o problémech, které trápí i vás. Ptejte se po tom, co jim přijde pro dobrý život důležité.
Nechte skaut(k)y vyfotit místo, které se v posledních letech změnilo – ať už ze změny mají radost, nebo naopak smutek – a mluvte o tom, proč se to stalo. Udělejte každý kompilaci fotek míst, kde se často pohybujete, a mluvte o tom, kam se dostanete a kde vlastně žijete.
Koukněte se na film, krátký shot k tématu, které řešíte. Spojte se s odborníky, s lidmi, kteří se problematice dlouhodobě věnují (sociální pracovníci, environmentalisté, psychoterapeuti, zahradníci…).
Běžte se projít po pografitované či poničené části města a přemýšlejte společně nad tím, proč tomu tak je.

Otázky k zamyšlení, či k položení skupině

Jak se díváme na svět? Kdo jsme a co je to, co máme mezi sebou společné? Co je mezi námi rozdílné? Které současné problémy jsou pro nás nejpálivější? Jaké hodnoty jsou pro nás nejdůležitější? Kde ve světě či kolem sebe vidíme nespravedlnost? Jak to, co děláme, ovlivňuje svět? Co věříme, že můžeme a nemůžeme ovlivnit? Jakou máme moc? Co chceme dělat teď? Co příště?

Koukněte se na tyto tři situace:

Vedoucí přichází na schůzku s programem:„Děcka, dneska budeme tvořit balíčky s jídlem a odneseme je chudým lidem v okolí.”
Mladší skauti si stěžují, že je po cestě ke klubovně všude spousta odpadků. Vedoucí reaguje tím, že se jde se skauty na odpadky podívat a společně s nimi přemýšlí, odkud se odpadky berou a kde může být problém.
Skautky přichází s nápadem pomoci domovu pro seniory tím, že budou šít roušky. Vedoucí se snaží porozumět tomu, čím by chtěly pomoci. Na příští schůzce čtou knihy o stáří. Poté společně volají do domova pro seniory, kde se baví o smysluplné pomoci.

V čem jsou tyto tři situace odlišné? V jaké míře se zapojují skauti a skautky? Jak v jednotlivých případech reaguje vedoucí? Jakou představu o společnosti v každém příkladě vytváříme? Je stejná?

Zapojováním do společnosti otevíráme téma občanství. Pod ním se ale mohou střetnout naše různé představy o něm. Někdo by naplnil své představy o občanství tím, že by přispíval na charitu; další nulovou absencí v krajských a parlamentních volbách; jiný uspořádáním protestní akce proti nedemokratickým praktikám v jiných státech; jiný přecházením pouze na zelenou a placením daní (atd.). A co si představujeme (jako pedagogové a pedagožky), že znamená „zapojovat do společnosti“? Jakou představu o občanství mohou mít vedoucí v příkladech výše? A jakou poté i skauti a skautky? Přemýšlejte sami. Pokud nechcete přemýšlet sami, pojďte přemýšlet se mnou; zkusím různé zapojení do společnosti přiblížit skrze dvě metafory.

Představme si společnost jako stroj

Mějme dobře seřízený mechanismus (třeba automatické hodinky). Každá součástka má vlastní účel. Zapojit ji do stroje pak znamená: vzít hmotu, opracovat ji, vložit do stroje, nechat působit a opravovat v případě potřeby. Vzít člověka, připravit na jeho úděl, vybavit jej kvalitami, vložit do společnosti. Když nebude fungovat, tak jej předělat. Co v tomto případě hraje prim, je mechanismus a jeho záměr; tedy záměr velitele, národního státu, firmy, úzké skupiny osob, skautského vedoucího. Do členů jsou vkládány představy, očekávání, přání jako do prasátka nebo bankovního účtu.

Zapojování do společnosti je zde vymýšleno „z vrchu“, členové družiny naplňují nápady někoho jiného. Samotné zapojování dětem pak nepomáhá porozumět ani sobě samým, ani světu a jeho komplexitě. Pocit zapojení je často pouze symbolický, neefektivní (nepomáhá porozumět příčinám) a nedemokratický. Vedoucí vezme děti do parku, kde často spí lidé bez domova, dají jim připravené balíčky s jídlem a tím své jednání ukončí.

Milý skaute, milá skautko, tím, co píšu, se nesnažím podrýt práci, kterou děláš nebo kterou dělám já. Sám roznáším balíčky s jídlem. Tato metafora je extrémem. Hovoří o občanství, ale neodráží ani trochu lidskosti a dobré víry, kterou do akce vnášíme. Není škálou, ale hrotem. Na něco ale upozorňuje. Prosím, setrvej u čtení, díky, změna přijde.

Představme si společnost jako ekosystém

Třeba smíšený les. Každý živý tvor v něm má, stejně jako v minulé metafoře, svůj účel. Ten si ale volí sám či společně se lesním společenstvím (formován pudy, ale i vlastní životní zkušeností a inteligencí). Zapojovat se do lesa pak znamená: nechat zakořenit, podporovat živnou půdu poblíž, porozumět vztahům s jinými organismy a vytvářet spojení, hájit své místo v teritoriu, spolupracovat, v případě nutnosti soupeřit. Zapojovat člověka i skupinu do takového společenství znamená pomoci formulovat vlastní smysl a záměr, učit se rozumět svému okolí (blízkému i vzdálenému), hledat smysluplná propojení s ostatními jedinci a skupinami, vyjednávat tzv. „dobrý život“. A protože jsme toho jako lidé schopni, tak vyjednávat dobrý život pro všechny zúčastněné.

Poptávka po tom, co je potřeba dělat, zde nepřichází z vrchu, ale „zespodu“. Ze záměrů jedinců a jejich schopnosti mluvit. Členové družiny společně mluví o problémech, které je trápí, které vidí kolem sebe. Pokud sami témata a podněty ke společnému bádání nepřináší, vedoucí citlivě navrhuje témata k diskuzi. Může s dětmi otevřít problematiku bezdomovectví (hrou, příběhem), zkoumá, co si o problému děti myslí, propojí toto téma například se skutečností, že je blízko park, kde jsou takoví lidé. Ptá se skautů, zdali by je zajímalo zkoumat téma dál, zajít si za lidmi do parku popovídat nebo porozumět tomu, jak fungují charity, atd. Věřím, že tato metafora o společnosti a zapojování do ní nám umožní stát se více demokratickými.

Věřím, že společnost bychom měli utvářet (přetvářet) a nikoli konzumovat, adaptovat se či na zapojení úplně rezignovat. Demokracie, kterou si představuju, se projevuje tvorbou, revizí, hovorem. Kultura se pak stává klíčovou. Kultura, kterou žijí jedinci, kultura družiny, kultura oddílu. A nemyslím tím namalované obrázky či plakáty, které lepíme na zeď a zdobíme jimi klubovnu. Myslím tím živá témata, nápady, způsob práce, společně vytvořené projekty a činnosti, které tvoří nás a naši skupinu. Pokud tuto kulturu v oddíle nastavuje pouze vedoucí, zabraňuje ochutnat demokracii.

Tímto troufalým pokusem bych rád vedoucí povzbudil k přemýšlení o společnosti jako o otevřeném systému, o jeho členech (všech členech) jako o lidech se vším všudy (s potřebami, záměry, chutí tvořit a rozumět sobě i světu okolo) a o zapojování do společnosti jako o procesu, ve kterém se s druhými lidmi snažíme porozumět situaci, svému okolí a problémům, které sdílíme či vidíme, a ke společné akci, která by se snažila o změnu problému (jeho příčiny, kořenu).

Pokud si teď zoufáte nad naivitou z představy, že zítra na schůzce děti sami od sebe přijdou s tím, že je v okolí trápí nějaký společenský problém, pak prosím nezoufejte. Jasně, že nepřijdou! Je teď na nás se stát se demokratičtějšími autoritami a problémy v okolí s dětmi otevírat; a ještě předtím, vytvářet bezpečné a důvěrné prostředí v oddíle. Jak říkají systémoví myslitelé, „když nefunguje systém, podpoř spojení“. Pocit bezpečí ve skupině a ochota otevírat náročná společenská témata jdou ruku v ruce.

A možné zoufání bych chtěl ještě snížit poukazem na to, že ve skautu máme k této praxi (plnému zapojování do společnosti) už směle nakročeno. Výchovná metoda bude supr ukázkou.

Slib a zákon utváří hodnotový základ každého z nás, je naší orientací v otázkách spravedlnosti, je slibem, který jsme slíbili každý a každá.
Učení se zkušeností je klíčovým principem učení, který (bohudíky!) zabraňuje představě o učení jako o nalévání znalostí a obsahů z jedné hlavy do druhé. Každý jsme experty na vlastní zkušenost. Z toho je třeba vyjít.
Družina je sama o sobě malým společenstvím. V ní vytváříme prostor pro nás všechny, vytváříme obsah, plány, učíme se spolu fungovat a žít.
Symbolický rámec nám umožňuje používat jazyk a formu, která více upoutá, přiblíží ty, se kterými pracujeme, umožní tak více provázat důležitá témata s vlastním světem dětí.
Příroda nám umožňuje zažít diskomfort, zdravé životní prostředí či místo, ke kterému si vybudovat vztah a o které pečovat (stejně jako později i o komunitu, ve které žijeme).
Program osobního růstu je principem osobního rozvoje, který umožňuje každému v oddíle zažít úspěch, výzvu i zdravou prohru.
Dospělí průvodci mohou být opravdovou podporou druhému člověku, být průvodci s bohatou praxí i vlastním vzděláním.
Zapojení do společnosti je nutným vyústěním, orientací od sebe ven, od oddílu ke světu, orientací k druhým lidem a společenstvím. Jen díky tomu můžeme zanechat svět aspoň o trochu lepší, než jak jsme jej našli.

Tady bych ještě jednou podtrhl klíčovou myšlenku. Když zapojujeme do společnosti, nezapojujme do stroje, ale do živého společenství. Podporujme důvěrnou a demokratickou kulturu v oddíle. Hledejme a formulujme vlastní zájmy, vytvářejme vlastní představy o fungujícím společenství. Vytvářejme vazby s okolím. Mluvme o problémech. Myšlenky, které jsem napsal, jsem se snažil na začátku podpořit aspoň pár praktickými kroky k tomu, abychom mohli lépe s dětmi vést dialog o světě. Ale vězte, v demokracii nic jako jasné metody a postupy neexistují. Ty používáme, když montujeme stroje, ne když podporujeme život. Lidskosti zdar!