Je slunečné letní odpoledne a na střediskové zahradě sedí kolem stolů osm slečen od třinácti do dvaceti tří let – oddílová rada, která se sešla, aby stanovila cíle a směřování oddílu na příští rok.
„Já bych se chtěla naučit zacházet s lodí a mít výpravu na vodě!” navrhuje nadšeně čerstvá rádkyně Kapitán.
„Mně se líbilo, když nás na táboře učil první pomoc skutečný doktor, bylo to zase něco jiného,“ vzpomíná Brebta.
„A taky můžeme…“
Nápady prší jeden za druhým, holky se vzájemně podporují a v očích jim svítí nadšení ze všeho, co bychom letos mohly vyzkoušet. A přestože každý návrh směřuje úplně jiným směrem, jedno mají společné: přání opustit bublinu našeho oddílu, komfort pevně vybudovaných vztahů a obvyklých programů.
Patnáctiletá Terka navrhuje víc společných výprav s dalšími oddíly: „Můžeme se od nich naučit zas úplně jiné věci, a oni od nás…“
Ostatní se přidávají – můžeme pořádat akce s dalšími oddíly ze střediska, z kraje, z republiky, nebo se seznámit s oddílem ze zahraničí… Jen tak mezi řečí po chvíli padne i myšlenka, která nakonec bude náš nový skautský rok formovat nejvíc: „Vždyť to nemusí být nutně vždycky skauti.“
Žádná z holek netuší, že se skautská výchovná metoda rozšířila o další bod. Ty mladší z nich stěží vědí něco o SVM jako takové. Podvědomě ale pociťují, že přesně tohle v naší činnosti chybí, a jsou odhodlané se na to letos zaměřit. Rada už skoro končí a nám zbývá poslední úkol: shrnout všechny domluvené cíle do hesla, které představíme dětem a zarámujeme jím celý následující rok. V tu chvíli se ozývá do té doby mlčící vůdkyně oddílu Ježek: „Když se chceme překonávat a víc se pouštět mimo oddíl, co takhle Přes hranice“?
Z teorie do praxe
O pár týdnů později už velký barevný nápis „Přes hranice“ zdobí nástěnku v klubovně a začíná ta těžší část – vymýšlení programů. Náš dívčí oddíl je věkově smíšený – máme členky ve věku světlušek, skautek i rangers, což nás obvykle vede k tvorbě programů, ve kterých si každá věková kategorie najde část právě pro sebe. Jak ale z obrovské spousty možností zapojení do společnosti vybrat právě ty, z kterých si děti něco odnesou?
Světlušky a vlčata
Už u nejmladších členů určitě můžeme začít s budováním všímavého postoje k okolí. Je ovšem potřeba pamatovat na to, že děti do jedenácti let nemají ještě plně utvořený vlastní pohled na svět a mohou se ztrácet v širších souvislostech. Proto jsou pro ně nejlepší krátkodobé aktivity, jejichž výsledky jsou pro ně snadno pochopitelné.
Nejoblíbenější akcí našich světlušek je rozdávání Betlémského světla. Přes brzké vstávání a dlouhou cestu vlakem se jich každoročně hlásí tolik, že někdy ani nemůžeme vzít všechny. Když ho pak těsně před Štědrým dnem rozdávají, jejich snaha má velmi hmatatelný dopad – přivezly světlo, které udělá mnoha lidem v jejich rodném městě o kousek hezčí Vánoce.
Stejně zřejmý výsledek ale může mít i spousta jiných aktivit. Vysbíráme-li odpadky z parku, park je čistý. Když si nacvičíme vystoupení a předvedeme ho v místním domově pro seniory, uvidíme jejich radost. Není třeba zahlcovat světlušky všemi globálními souvislostmi a dosahy, stačí, když se budou cítit užitečné v prostředí, které samy dobře znají a ve kterém se pohybují.
Pokud už bychom se chtěli pouštět do dlouhodobějších aktivit, měly by to být činnosti takové, na kterých oddíl nebo šestka soustavně pracuje, dokud nedosáhne cíle. A jakmile se to stane, opětovné připomenutí, co jsme dělali, proč, a čeho jsme tím dosáhli, pomůže dětem ujasnit si, co přesně právě ony svému okolí konkrétními činy přinesly.
Skauti a skautky
I u starších dětí je důležité vidět hmatatelný výsledek, aby jim aktivita nepřipadala zbytečná. Dokážou si na něj počkat, ovšem jen pokud porozumí tomu, proč čekají. Důkladné vysvětlování je proto náš hlavní úkol.
V letošním roce naše středisko oslovili lesáci, jestli bychom jim pomohli shrabat louky. Když je shrabeme, příští rok na nich vykvetou orchideje. Copak jinak nepokvetou? Ne, jinak jich tolik nevykvete. Ale jak to? Před touhle akcí jsem jako vedoucí nevěděla o životním cyklu orchidejí téměř nic, na otázky skautek jsem ale připravená. Každým detailem, na který se vyptávají, se ujišťují, že jejich snaha má smysl.
Dalším důležitým aspektem je to, že pustíme-li se se skauty a skautkami do dlouhodobější aktivity, je třeba s ní pracovat průběžně a připomínat ji. Když na naši orchidejovou louku vezmu holky na výpravu na jaře, aby ji viděly kvetoucí, neměly by dlouze vzpomínat, proč že jsme zrovna tady. I nováčci a členky, které na předchozí akci nebyly, by měli aspoň z vyprávění znát, že tohle je „ta louka“ a že rozkvetla díky jejich kamarádkám. Nejedna se nejspíš zeptá, jestli příští rok půjdeme zase, možná dokonce přijdou s vlastním nápadem, co dalšího dělat.
Vědomí, že zvládnou skutečně něco změnit, začíná především staršími skauty a skautkami rezonovat, a přínosný program je takový, který tohle smýšlení podpoří, aby se mohlo naplno rozvinout v roverském věku.
Roveři a rangers
Především mladší roveři a rangers cítí silnou potřebu udělat něco, co bude pro společnost opravdu znamenat změnu. Jsou mladí, plní nápadů, elánu a sil, a někde na pomezí dětského a dospělého věku není žádná překážka, která by se jim zdála příliš velká. Nestačí jim jednorázově pomoct komunitě ve svém městě nebo regionu, chtějí měnit svět.
Silné skupiny a fungující roverské kmeny mají tendenci sami vymýšlet a organizovat akce, často v rámci mezinárodních výzev. Hlavním hnacím motorem je zde touha překonávat se, ať už jako jednotlivec, nebo skupina. To se může i v méně stmelených kolektivech stát prvotním impulsem k činnosti. Teprve vznikající či neorganizovaná skupina si možná aktivitu sama nevytvoří, s dostatkem možností a nabídek je ale velká šance, že se nadchnou pro nějakou již existující a připojí se k ní.
Pokud už se skupina roverů a rangers do takové činnosti pustí, budou potřebovat především bezpečné prostředí, v kterém se nebudou bát kdykoli obrátit na ostatní s prosbou o radu nebo pomoc. Pak je totiž mnohem větší šance, že svůj projekt skutečně dotáhnou do konce – a že se následně pustí i do dalšího.
I mimo skupinu je ale pro rovery a rangers potřeba překonat sám sebe silná a zároveň velice individuální. Jít darovat krev, odjet na celé prázdniny sklízet tchaj-wanské pole, nebo třeba „jen“ pomáhat se servisem na velké akci – podstatné je o variabilitě možností mluvit a být připraveni podpořit je ve výzvě, pro kterou se rozhodnou, sdílet vlastní zkušenosti z podobných akcí, případně se do něčeho i pustit s nimi. Teorii dejte stranou, sdílení skutečných zážitků má motivační hodnotu mnohonásobně vyšší.
V neposlední řadě je důležité vždy u této věkové kategorie pamatovat i na zpětnou vazbu. Ta nemusí nutně přicházet jen od oddílu nebo střediska, naopak. Čím více ohlasů na svou práci roveři a rangers získají, tím lépe. Vědomí, že jejich vynaložené úsilí někdo zaznamenal a váží si ho, hraje pro mladé lidi hledající své místo v dospělém světě obrovskou roli – a s respektem podané připomínky zrovna tak.
Nestavíme na zelené louce
Vychovávat z dětí uvědomělé, aktivní mladé lidi, kteří nejsou slepí k potřebám okolního světa, určitě není nová myšlenka, která se zrodila přes noc. Když si v duchu procházím akce, které náš oddíl každoročně pořádá nebo se jich účastní, zjišťuji, kolik z nich se vlastně hodí do našeho letošního tématu.
Přestože podmínky máme výrazně ztížené oproti jiným rokům, neznamená to, že jsme se svých plánů rozhodly vzdát. Ještě před pozastavením činnosti se naše rangers stihly podílet na organizaci několika akcí pro veřejnost a spolu se skautkami a světluškami přispěly k tomu, aby v našem městě proběhl Květinový den. A zatímco orchidejová louka na nás bude bohužel muset rok počkat, snažíme se hledat způsoby, jak naše téma předat každé z věkových kategorií i prostřednictvím online schůzek. Sice teprve zjišťujeme jak na to, věřím ale, že to zvládneme – „Přes hranice“ se totiž nevydáváme ani zdaleka poprvé.
Zatím byla vždy naše snaha zapojit se do okolního světa spíše nahodilá, často ve snaze dosáhnout něčeho jiného, jednotlivé činnosti nám ale přinesly řadu cenných zkušeností. Hlavní rozdíl, který tentokrát pociťuji, spočívá v tom, že se jednotlivé aktivity pokusíme ucelit a zapojení do společnosti pojmeme jako výchovný cíl letošního roku. Chceme jej komplexně zapojit do naší oddílové výchovy. Chceme, aby se stal pevnou součástí naší činnosti, a tak i jedním z prostředků k naplňování skautského poslání.
