Jednou z devíti hlavních zásad woodcraftu Ernesta Thompsona Setona je malebnost ve všem. Projevuje se nějak při táboření?
Pro woodcraft je malebnost jedna z nejviditelnějších a nejoblíbenejších zásad. Snažíme se, aby se promítala do veškeré naší činnosti. Nejvíce se to ale daří právě na letním táboření ve stylu severoamerických indiánů, a proto o něm mluvíme jako o stylovém. Seton pro své hnutí stanovil jako ideál život v primitivním duchu pod modrou oblohou. V Lize lesní moudrosti se snažíme, abychom netábořili jen v holém stanu, ale měli jsme jej vybavený a zabydlený. Pokud jsou pak předměty v týpí stylové, indiánské, jde o jeden z projevů malebnosti.
Malebnost se ale může projevovat i v každodenních drobnostech. Proto se třeba nesvoláváme píšťalkou, ale bubínkem a indiánskými písničkami, které se liší pro různé příležitosti. Dále se může projevit třeba v oblečení, doplňcích či jménech. Obecně se dá říct, že se snažíme, aby pohled na woodcrafterský tábor byl oku lahodný.
Jak náročné je tábořit podle woodcrafterských zásad?
Stylové táboření má několik úrovní. Když se člověk rozhodne tábořit například v indiánském stylu, musí si vyrobit nebo jinak pořídit spoustu vybavení. V první fázi jde třeba o to pořídit si indiánské oblečení – bederní roušku, košili nebo šaty, abychom mezi týpími neběhali v teplácích. Dalším krokem je například vyrobit si legíny z vlastnoručně vydělané kůže. Co se týká vybavení týpí, tak jsme mnozí začínali lepenkovými bednami pomalovanými indiánskými vzory. Dalším levelem je výroba beden ze syrové kůže, tzv. rawhide. Vždycky je na každém, kolik energie a času tomu bude chtít věnovat.
Co tě vede k tomu věnovat této náročné přípravě tuto energii a čas?
Přináší mi pocit uspokojení, že dokážu vlastníma rukama vyrobit něco pěkného. Například když jím vlastnoručně vyrobenou lžící z vlastnoručně vydlabané misky, tak mi to dělá radost a mám k těm předmětům jiný vztah. To, že se věci na táboření pokoušíme vyrábět vlastníma rukama, nás také rozvíjí. Ve woodcraftu tomu říkáme „myslící ruka“. Samozřejmě, že bychom si věci mohli pořídit, koupit, ale chyběl by tam ten příběh, který se ke každému předmětu váže. Vím, jak a kde vznikaly věci, které mi léta slouží. Také je důležité společné sdílení dovedností a znalostí. Je radost zkoušet něco nového, třeba vyčinit kůži pod dohledem zkušených. A také je to ohromný relax. Když vyrábím třeba proutkovou lenošku, psychicky si od všeho ostatního odpočinu.
Přijde mi, že tady na Kosím potoce je úžasná atmosféra i díky pořádku, který tady všude panuje. Vnímáš nějaký vztah pořádku a malebnosti?
Jeden z woodracfterských zákonů zní: „Buď čistý ty sám i místo, kde žiješ.“ Projevuje se mimo jiné i způsobem táboření. Považuji to za základní kámen malebného táboření. Důležité je i společenství všech účastníků táboření. Když vidím, že mají všichni okolo mne uklizené týpí, vytváří to na mě podprahový sociální tlak, abych měl také pořádek. Osobní příklad je nejdůležitější.
Pokud nějaký oddíl či roverský kmen osloví malebné a stylové táboření, tak jak je nejjednodušší začít? Co třeba nabízíte novým woodcrafterským skupinám, když vstoupí do Ligy?
Pro stylové táboření podnikáme řadu akcí. Každoročně v zimě pořádáme vyráběcí víkendy, kde ukazujeme zájemcům, jak vyrábět věci v indiánském stylu, které pak můžou využít při táboření. Většina ligových akcí je otevřená i pro zájemce o woodcraft a můžou na nich zjistit, jak na to. Spousta návodů se dá také najít v literatuře, na internetu nebo na ligových webových stránkách. Obzvlášť bych doporučil knihu Táboříme v týpí od Jiřího Macka – Čiksiky.
Na Kosím potoce táboří hodně rodin s dětmi. Je pojetí malebnosti a stylového táboření jiné u dětských kmenů? Když budu mít v oddíle 30 dětí, dá se s nimi také stylově tábořit?
Opět je potřeba začít pomalu a postupně. Zásadní roli opět hraje osobní příklad. První musí tedy začít náčelník/vůdce. Když si ušije první košili, mokasíny nebo udělá první proutkovou postel a děti uvidí jeho nadšení, tak je tím nakazí. Tím nadšením se dají nakazit i rodiče, kteří jsou zvlášť v nižším věku důležití. Je potřeba jim vysvětlit, proč je to důležité a jak to formuje jejich děti.
V čem přesně spatřuješ to formování?
Uvedu to na příkladu. Když budu žít v nějakém squatu, kde budou posprejované stěny a budou se tam válet odpadky, tak mi nebude zatěžko zahodit odpadek nebo se obecně chovat hruběji, protože jsem v prostředí, které ho k tomu svádí. Naopak když budu v malebném prostředí, kde se lidé k sobě chovají vstřícně, pomáhají si, tak se budu cítit příjemně a bude to podmiňovat i moje chování a postoje.
Jaká byla tvoje cesta k woodcraftu a stylovému táboření?
Ještě před revolucí v roce 1989 jsem dlouhá léta vedl pionýrský tábornický oddíl, který ale fungoval ve skautském duchu. V porevolučních dnech jsme se rozhodovali co dál a můj kamarád přišel s tím, že byla obnovená Liga lesní moudrosti. Tehdy už jsem znal Setona, jeho Dva divochy a Knihu lesní moudrosti, a rozhodli jsme se tedy vstoupit do Ligy. Už před revolucí jsme ale tábořili v týpí. Nedostatek zkušeností a materiálu jsme tehdy nahrazovali nadšením a snahou.
Vím o tobě, že jsi ohnivcem. V čem se tato pozice liší od náčelníka kmene?
Důležitá je jejich společná vize kam by měl kmen směřovat a zároveň rozdělení práce. Náčelník je ten, kdo má právní zodpovědnost, řeší organizační věci, chystá program. Zatímco ohnivec má prostor na přípravu obřadů, duchovní rozvoj členů kmene, vztahy – tedy věci, na které často náčelníkovi nezbývají síly a čas.
Čím rozvíjíš lidi kolem sebe jako ohnivec?
Ohnivec je strážce tradic, čistoty. Žije v duchu zákonů woodcraftu a získává pro myšlenku druhé. Snažím se využívat woodcrafterských idejí k osobnímu růstu každého člověka. Snažím se být tím, kdo ideu lesní moudrosti předává dál. Tím, kdo ukazuje i na zdánlivých maličkostech krásu světa a života. Jeden ze zákonů lesní moudrosti říká: „Buď laskavý, ochotně pomáhej, raduj se z toho, že žiješ.“ Se vší pokorou se v tomto snažím být dobrým příkladem. Malebné prostředí je pro ohnivce jeden z prostředků k tomu, aby lidé kolem něj začali přemýšlet o hlubších věcech. Důležité je společné sdílení silných momentů, stejně jako hledání času sami pro sebe.
Jan Bejček – Tokhatamani (což v lakotštině znamená Kráčí vpředu)
Řediteluje na ZŠ Tuchlovice, kde také učí tělocvik a zeměpis. V minulosti byl dlouholetým vůdcem oddílu Jestřábi, který po roce 1989 převedl do Ligy lesní moudrosti, ve které dnes dělá ohnivce. Více se o něm můžete dočíst v rozhovoru na stránkách Ligy.
