Jak v dětech probouzet aktivní občany

Na startu

Zakladatel skautingu nás ve svém Posledním poselství, do kterého shrnul nejdůležitější zkušenosti svého života, vyzývá k tomu, abychom ke světu přistoupili jako k úkolu, který může mít významné pozitivní vyústění: i díky nám se svět posune k lepšímu. Samotné skautské hnutí je vlastně jedním z pokusů o proměnu společnosti z druhé poloviny 19. a začátku 20. století. Mezi tyto pokusy patřil například i Marxův a Engelsův komunismus. Podle něj k potřebné změně společnosti vede revoluce ve vlastnictví výrobních prostředků. Výsledky známe. 

Skauting, který se má i po více než sto letech čile k životu, a to prakticky po celé naší planetě, k proměně přistoupil právě opačně. Jeho základním přesvědčením je, že reforma společnosti musí začít u proměny srdce člověka, a proto tou nevhodnější metodou je výchova. Zdá se tedy na první pohled jasné, že výchova k občanství nutně do skautingu patří. Když si to srovnáme s jeho principy a posláním, dá se říct, že je dokonce jeho strategickým cílem.

O to důležitější je brát v potaz reálnou situaci, která ohledně důvěry v možnost a smysl občanského ovlivňování společnosti u nás panuje. Výchova k občanství je jeden ze školních předmětů. Srovnávací Mezinárodní studie o občanské výchově z roku 2009 ukázala, že znalosti našich osmáků v téhle oblasti jsou ve srovnání s jejich vrstevníky z jiných zemí lehce nadprůměrné, i když se za posledních deset let dost výrazně zhoršily. Ovšem v postojích, v důvěře vůči institucím (zvláště těm politického charakteru) a ochotě se angažovat jsou na tom ve srovnání s ostatními docela podprůměrně. A co se týče budoucnosti, jsou jejich očekávání ještě horší. To ostatně potvrzují výzkumy projektu Jeden svět na školách, který ukázal, že ani ne 10 % našich středoškoláků je přesvědčeno, že mohou nějak ovlivnit svět kolem sebe. A plně s tím korespondují současné výzkumy týkající se celé dospělé populace, o vlivu „obyčejných lidí“ na politiku a možnostech ovlivnit to, co se děje ve veřejném prostoru. Ohledně možností tam dosáhnout nějakých výsledků vládne nedůvěra a skepse.

Co s tím?

Tohle je důležité zjištění, které musí zásadním způsobem určit priority a postup naší snahy o uvádění kluků a děvčat do jejich odpovědnosti za svět kolem sebe. Znamená to totiž, že si především musíme sami poctivě odpovědět, jak je to s naší vlastní důvěrou ve smysl občanské angažovanosti a její potenciál něco ve světě opravdu změnit. Najít nosné odpovědi třeba na tyhle otázky: 

• Jak je to vlastně s naší svobodou – tou vnitřní i tou vnější? Nehrajeme si jen na něco, zatímco jsme pouze přírodou (nebo čím) naprogramované stroje, kterým je určeno, aby „odehrály“ svou roli a zase zmizely ze scény? 
• Můžeme vůbec něco opravdu změnit v tomhle komplikovaném světě, často prorostlém korupcí a ovládaném silou peněz a konexí? 
• Proč si myslíme, že má cenu se pokoušet o nějakou změnu či pomoc, když naše prostředky se zdají vůči silám určujícím dění v dnešním světě tak nepatrné? 
• Proč snášet případný výsměch, neúspěchy, kde brát odvahu a naději k tomu, pouštět se do riskantních podniků s nejistým výsledkem?

Verba movent, exempla trahunt

Slova hýbají, příklady táhnou. Staré latinské přísloví, které dynamičtí Američané transformovali do nám známého Learning by doing. Každý, kdo se pustí vážně do získávání dnešních dětí a mladých lidí pro nějakou angažovanost na proměně světa, u nás narazí dřív či později na všeobecnou skepsi, že „je marné o nějakou skutečnou změnu usilovat“. Tohle bylo typické pro situaci v režimu, který byl u nás před listopadem 1989. To, že se s tím i dnes hojně potkáváme, rozhodně není dobrý výsledek čtvrtstoletí našeho života ve svobodě a demokratickém státě.

Pro změnu je tu klíčový především osobní příklad. Mám na mysli především důvěru, že to smysl má, a také určitou konkrétní viditelnou angažovanost, protože ten, kdo vychovává, vždycky nějak působí: vždycky z něj vyzařuje, co si opravdu myslí a čím žije. Pokud tedy není přesvědčený o smyslu občanské angažovanosti, bude kluky a děvčata „očkovat“ proti tomu, aby se v dospělosti přece jen nějak ve prospěch společnosti skutečně angažovali. Ukazují to i zmíněné výzkumy o rozdílu mezi znalostmi našich dospívajících a ochotou aktivně se zasazovat ve prospěch společnosti. Prostě zrovna tady přesně platí varování Jana Amose Komenského pro špatné vychovatele, které nám vždycky kladl na srdce Václav Břicháček: „Nebuďte jako sloupy u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“

Samozřejmě to neznamená být naivním „aktivistou“, který se snadno zapálí pro cokoliv, aniž by se zabýval reálnými možnostmi a dopady svého jednání. Právě proto, že jeho příklad bude zásadním vkladem do „výchovy k občanství“, je třeba, aby si počínal nejen statečně, ale i zodpovědně. Měl by se dobře orientovat v problematice, v níž se chce angažovat. Také by měl umět sehnat potřebné informace, seznámit se s možnými riziky, najít potřebné spojence. A konečně by měl být schopen srozumitelně a otevřeně obhájit svoje jednání a rozhodnutí, přijmout kritiku, uznat své případné chyby a poučit se z nich do budoucna. 

Jistě že tohle platí v celém spektru skautské výchovy, tady to však bude zvlášť ožehavé. Kolikrát totiž nejsou k dispozici všechny potřebné informace, není možno vyloučit i dosti velkou míru rizika, že se to či ono nepovede. A přece i za těch okolností nesmí člověk selhat buď tím, že by nerespektoval realitu, tedy neuznal, že se to či ono nepovedlo – nebo tím, že by ho neúspěch natolik zdeptal, že by se už dalších pokusů vzdal.

Základní stavební kameny

Probouzet v klucích a holkách touhu být prospěšnými, zodpovědnými, odvážnými a tvořivými občany může být úžasným dobrodružstvím. 

Podíváme se na konkrétní ingredience, z nichž takové dobrodružství může či musí vycházet. Bude řeč o celkové atmosféře oddílu. Ta je totiž spolu s vlastním příkladem dospělých (v prvé řadě vůdců), o němž byla právě řeč, a univerzální metodou (jíž se budu věnovat posléze), tím rozhodujícím předpokladem úspěšného doprovázení kluků a holek k dospělému občanství.

Zdroj jistoty

Jde o jistotu, že opravdu má smysl o něco takového usilovat. A to navzdory všem komplikacím, překážkám a neúspěchům. Pro skauta by tou jistotou mělo být vědomí, že slouží Pravdě a Lásce. Proto nemůže nakonec nikdy prohrát. I když porážek může zažít spoustu. To říkám ne proto, abych někoho hned na začátku vyděsil, že jej čeká jen trnitá cesta utrpení. 

Při dobře volených etapách a odpovídajících cílech mohou oddíly zažít velice konkrétní úspěchy. Zejména v místních poměrech je kolikrát třeba jen odvážně začít – a dějí se obdivuhodné věci. Je dobře, když se o takovou zkušenost může výchova k občanství opřít. Protože kdyby nepronikaly do tohoto našeho „mikrosvěta“ mediálně zprostředkované obrazy světa „velkého“, kde se to hemží různými nespravedlnostmi, podrazy a neúspěchy demokracie, zdálo by se, že péče o veřejný prostor je vlastně zábavná tvořivá činnost.

To je ale jen půl pravdy. O tom se už přesvědčili mnozí, nejen v přímé politice, ale i ve snaze chránit přírodu, bojovat proti hazardu, usilovat o záchranu místní školy nebo nemocnice či pomoct někomu nespravedlivě odsouzenému. 

Rozhodně je třeba se připravit jak na odpor okolí, tak na námitky vlastních oddílových členů. S těmi staršími by jistě stálo za to si prožít film Gándhí, Pokání nebo Klub císařů. Skauting je životní směřování, které stojí na pevné důvěře v rozhodující úlohu Pravdy a Lásky. V péči o veřejný prostor je to zvlášť důležité a mělo by to na nás být vidět.

Svoboda a odpovědnost

I tady musíme mít jasno. Musíme být pevně přesvědčení, že naše svoboda není iluzí, ale skutečností, která – přes všechna známá omezení – poskytuje prostor pro náš tvořivý příspěvek vlastnímu životu i životu společnosti, v níž žijeme. A tím s sebou nese i naši odpovědnost za to, jak této svobody využijeme. Stručně řečeno, veškerá duchovní výchova je rozvíjením a kultivací této svobody.

Vzít svobodu vážně přitom nutně znamená akceptovat chyby a naučit se je využívat pro zlepšování, nikoliv pro deptání a ztrátu sebevědomí. Skautské prostředí z toho hlediska může být skvělou školou. Kde jinde než v dobrém oddílu by měli kluk či děvče zažít, že jsou opravdu bráni jako bytosti, které mohou tvořivě zacházet se svými schopnostmi i svým časem. A že jsou současně zodpovědní za to, zda s nimi naložili ve prospěch svůj i ostatních. A také že chyby vzniklé bez zlého úmyslu nejsou tragédie, ale příležitost se něco dalšího naučit.

Demokracie není hlasování

Bohužel si dnes mnozí myslí, že podstatou demokracie je hlasování. To je ale osudový omyl. Je třeba neustále připomínat, co nás o demokracii učil Tomáš G. Masaryk: „Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse právě je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“

Tahle Masarykova slova by měla viset na čestném místě v každé klubovně. A nejen tam prakticky uskutečň. Právě oddíl by měl být tím ideálním prostředím, kde „si lidé důvěřují a společně hledají pravdu“. Proto podpora důvěry uvnitř oddílu je jedním z nejdůležitějších úkolů duchovního života všech jeho členů. I to hlasování lze „přežít“ bez úhony jen tehdy, když menšina důvěřuje většině, že svou převahu nezneužije proti nim. Nikdy bychom tedy neměli litovat času, nápadů, prostředků i úsilí, abychom právě tohle podpořili a byli společenstvím těch, kteří si důvěřují a společně hledají pravdu. To je nejlepší škola demokracie.

Spěchej pomalu

V původní latinské verzi Festina lente. Myslím, že je to velmi praktické a moudré pravidlo. V podstatě nám říká, že spěchat se nevyplatí, protože spěch přináší skoro vždy zbrklosti a s nimi i chyby, které nakonec vedou ke ztrátám a zpoždění. Tady na to upozorňuji hlavně proto, že je důležité si vždy volit úkoly, které jsou realistické.

Členové oddílu budou potřebovat vidět alespoň nějaké úspěchy při svých pokusech přispívat společnému dobru. Bylo by škoda promrhat jejich nadšení volbou příliš náročných cílů. Je lépe začít skromnějšími, ale dobře zvládnutými akcemi či projekty a později náročnost přidávat. V současné době existuje hodně možností, jak si vyzkoušet, co už zvládneme. Jen namátkou uvádím: Skautský dobrý skutek, 72 hodin, Má vlast v srdci Evropy, Brána k druhým, Gratias Tibi.

Nebuď lhostejný – čili o metodě

Takhle zněl druhý bod našeho pětibodového zákona, který jsem vytvořil pro oddílové kluky, když se nám po zrušení Junáka na podzim 1970 podařilo zakotvit v odboru turistiky TJ Sokol Praha Krč. Připadalo mi nesmírně důležité se právě na tohle při výchově soustředit. Vypěstovat v dětech postoj, že prakticky o ničem nemůže člověk s klidem říct: Mě se to netýká. I když od té doby uběhlo 45 let, rozhodně nevidím, že by význam výzvy „nebuď lhostejný“ nějak zeslábl. Jsou jistě mnohé překážky bránící jejímu naplňování a mezi nimi hraje pořád podstatnou roli strach. A to opět svádí k tomu, aby člověk rezignoval a řekl si: Lépe o tom nevědět a nestarat se.

Proto jsem tuto výzvu k nelhostejnosti vzal jako určité metodické východisko pro všechno ostatní, co souvisí s probouzením aktivního občanství v dětech. Při aktivizování funguje základní schéma:

1. Všimni si (koukej, poslouchej, pozoruj, dotýkej se atd.)
2. Uvažuj o tom (co se děje, proč se to děje, co to znamená, jak na to máš a můžeš odpovědět, kdo ti v tom pomůže, koho je vhodné zapojit atd.)
3. Jednej (udělej to, co můžeš udělat, najdi spolupracovníky, podej pomocnou ruku tam, kde je třeba, vymysli projekt, přidej se k těm, kteří usilují o totéž, zapoj se do diskuse se znalostí věci atd.)

Všechny tři kroky i jejich pořadí jsou podstatné. Naše jednání – zvláště v tom, čím chceme pomoct společnosti – musí vyházet z přesného poznání a jeho dobré reflexe. A musí se samozřejmě opírat i o naše reálné schopnosti. Skauti by si neměli počínat jako „matláci“, kteří se sice do všeho hrnou, ale také pokazí, co se dá.

Dodám k tomu ještě dvě praktické rady. Předně je třeba s výchovou k nelhostejnosti začít brzy. Výzkum, který jsme dělali v NIDM, celkem jasně ukázal, že zatímco většina dětí ve věku 6 až 9 let je ještě přesvědčena, že má cenu pomáhat druhým i přírodě, starat se o pořádek a chovat se slušně, ve skupině 13-15 letých jsou to přesvědčení jasně menšinová.

Druhá se týká jevu, který se dá dneska těžko přehlédnout: je to současná epidemie neustálého sledování displejů „chytrých telefonů“, která vtahuje děti do tunelů virtuálních světů a dělá z nich po tu dobu tvory prakticky bez spojení s okolím, v němž se právě v danou chvíli nacházejí. Ten, kdo je pořád ve stavu „online”, není ve skutečnosti nikdy plně přítomný. Tím vším se dnes už zabývají rozsáhlé studie; já tu doporučím knihu norského kulturního sociologa Thomase Hyllanda Eriksena Tyranie okamžiku. Klukům a holkám je třeba pomáhat v tom, aby si svoje „digitální hračky“ opravdu ochočili. Aby je používali s rozmyslem a netříštili kvůli nim svou pozornost víc, než je nutné.

Nač se dlouhodobě soustředit

Je na čase shrnout principy, jejichž naplňování může významně podpořit úspěšnost výchovy k občanství. Rozvíjí se jimi totiž lidská svoboda ke skutečně dospělé formě charakterizované odpovědností a solidaritou. Stojí za to si je občas připomenout a zamyslet se, jestli je jim v našem okolí skutečně učiněno zadost. Jedná se o:

Důstojnost člověka

Každý člověk je jedinečná bytost, nenahraditelná v celých dějinách. Nikdy s ním není možno jednat jako s věcí. Každému náleží univerzální lidská práva (právě proto, že je člověkem), především právo na život a na svobodu. Z toho plyne uznávání hodnoty každého člověka, a to bez ohledu na jeho věk, schopnosti a výkonnost.

Řád: přírody, logiky, mravnosti

Evropské myšlení vždycky vycházelo z přesvědčení, že náš život probíhá ve světě, který stanovuje naší svobodě určité hranice a pravidla. A je to typické i pro skauting. My nejsme tvůrci těchto pravidel, my je pouze objevujeme jako principy přírody a z nich vycházející zákony, pravidla správného myšlení a zásady mravného jednání. Pro nás je zvlášť důležité, že mezi jednáním a jeho důsledky je skutečná příčinná vazba a že se lze v našem světě orientovat na základě minulých zkušeností a poznatků věd. V uznání morálního řádu máme oporu i pro naplňování spravedlnosti na všech úrovních – nejen vůči lidem, ale vůči veškerému životu, což v praxi bývá nejčastější příležitost, jak své občanství projevit.

Svět propojený v čase i prostoru

Přítomnost vyrůstá z minulosti, budoucnost se připravuje právě nyní. Proto také svými současnými činy můžeme tu budoucnost ovlivnit. To je tedy propojení v čase. A v prostoru? Nikdo z nás není izolovaným ostrovem. To, co se děje kdekoliv na světě, se nějakým způsobem týká i každého z nás. My potřebujeme ostatní a ostatní potřebují nás. Jde jen o to si to na konkrétních situacích uvědomovat a pracovat s tím.

Odpovědnost za svět

Její přijetí a naplňování je vlastním obsahem dospělého občanství. Patří sem především schopnost 

• účinně pomáhat potřebným na místní i celosvětové úrovni, 
• uvědomit si a přijmout odpovědnost za veřejný prostor, 
• aktivně přispívat k péči o náš společný domov. 

Tedy přesně to, co slibujeme jako „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době“, navíc „šité“ právě pro současný svět. To je jistě něco, co opravdu stojí za trvalou podporu oddílovým životem. Přivede vás to na cestu, kde o sobě navzájem zjistíte, že dokážete víc, než jste si mysleli. A ještě společnosti poskytnete službu, díky níž si nejen může uvědomit sílu a význam skautingu, ale bez níž ani nemůže dobře žít výchovu občanů.