Můj roverský život skončil těsně před mými dvacátými narozeninami, kdy jsem převzal vedení oddílu vlčat a skautů. Do té doby jsem se jej s dalšími rovery a rangers na středisku snažil skloubit s činností v oddíle a plácal se v nově vzniklém roverském kmeni, s jehož činností nikdo na středisku neměl do té doby zkušenosti. V době, kdy jsem se v roveringu začínal orientovat, jsem jej vyměnil za výchovu holek a kluků, která vyžadovala veškeré mé skautské kapacity.
Věřím, že v podobné situaci se opakovaně nachází řada z nás, kteří se zapojujeme do vedení oddílů, v nichž jsme vyrostli. Vědomě upozaďujeme svůj vlastní rozvoj v dobré víře, že to, co je podstatné, je výchova dalších generací, které naše oddíly povedou po nás. Musíme přece oddílům, díky kterým jsme prožili krásné skautské dětství, tu službu vrátit!
Také je možné, že řada z nás vede oddíl už mnoho jednotek či desítek let a mají pocit, že oni si už vše možné a potřebné zažili, tak teď je načase jen dávat.
Co tím ale dáváme najevo našim členům a členkám, na jejichž trvalém a všestranném rozvoji nám tak záleží? Že s dovršením dospělosti se z nich stávají nádeníci dosmrti věrně sloužící skautskému hnutí, protože mu vděčí za krásné dětství? Pojďme jim vyprávět jiný příběh. Příběh stmelené party nadšených skautských vedoucích, kteří nesmartují výchovné cíle na úkor svých tělesných potřeb. Kteří se do oddílu na podzim vrací plni dojmů z dobrodružství, které společně v oddílové radě či v roverském kmeni zažili – ať už na skautském kurzu, nebo táboře, který svým přáním uzpůsobili, nebo na horské expedici, kvůli které zkrátili tábor o tři dny.
Ve výsledku je tohle dle mého názoru nejjistější cesta, jak naplňovat své poslání v roli skautských vedoucích, pro kterou jsme se sami rozhodli. Pokud se naučíme věnovat se svým povinnostem s ohledem na své vlastní potřeby, získáme mnohem větší jistotu, že budeme schopni opravdu dosahovat cílů, které jsme si vytyčili – že nám někde v půli cesty zase nedojde dech.
Junák – český skaut v posledních letech neustále roste a rostl by ještě mnohem rapidněji, kdyby nenarážel na nedostatek vedoucích. Jenže kde je vzít a jak si je udržet? Roverská činnost a náš vlastní seberozvoj pro nás musí být prioritou, pokud máme držet kurz současného rozvoje organizace a z toho neustálého růstu se nezhroutit. Právě kvalitní roverský program je cestou k tomu, jak v našich mladých vedoucích, cenných posilách a mnohdy oporách celým týmům, podporovat chuť do skautské činnosti, která může v dospívání v důsledku přehodnocování svých životních postojů a priorit snadno opadat. Také může přilákat mladé lidi, kteří si dříve ke skautskému hnutí cestu nenašli.
Zvyšující se nároky, pocit zahlcenosti povinnostmi a nedostatek času pro sebe navíc ani zdaleka nejsou omezena na náš skautský život. V dnešním světě zaměřeném na výkon, kladoucí čím dál větší požadavky na mladé lidí a zároveň nabízející čím dál tím chatrnější jistoty, potřebujeme ostrovy bezpečí, vzájemnosti, pozitivní deviace. Potřebujeme místo, kde náplň našeho času neurčuje vnější poptávka, nýbrž naše vlastní potřeby a přání. Vytvářejme takové prostředí v našich roverských společenstvích – v důvěrných kruzích vrstevníků, ať už na úrovni oddílu, střediska, nebo širších kolektivů. Dopřejme si ten luxus najít sami sebe, než se vrhneme do formování druhých. Počkejme, až naše kořeny prorostou hluboko do země, než začneme plodit ovoce. Doufám, že vám čtení následujících stránek v tomto pomůže. Při hledání způsobů, jak podporovat roverskou činnost v našich jednotkách, možná nemusíme pátrat tak daleko, jak by se mohlo zdát. Kdo totiž nepečuje o sebe, může jen stěží pečovat o druhé.
