Letní vzduch rozdrnčel zvuk letu čmeláka. Vzdaloval se a zase přibližoval. Bzzzz, bzzzz. K mé úlevě se čmelák po chvíli vzdálil docela. Úleva však trvala jen vteřinu. Vzápětí jsem uviděl, že čmelák dosedl z boku přímo na krk mého dvouletého nic netušícího synovce Jáchyma.
„Jáchyme, pozor čmelák!“ vykřikl jsem, přiskočil k synovci a rychle jsem rukou sklepl čmeláka z krku do trávy. Ten se chvilku zmateně motal mezi stébly a odbzučel pryč. Na chvíli zavládlo ticho. Z mé strany vítězné a ochranitelské, Jáchym však prožíval spíše šok. Díval se němě na zmítajícího se a pak odlétajícího Brumdu. Potom spustil hlasitý a neutuchající brek.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem toho čmeláka musel rychle setřást na zem, aby ho nekousl. Slovní vysvětlení nepomáhalo. Pokusil jsem se provést rekonstrukci případu a ukazovat pantomimicky, jak čmelák letěl (bzzzz), dosedl na krk, v tom přiběhl strejda záchranář a bzučící hrozbu odklonil. Nepomáhalo ani to. Když štkavý pláč v náručí maminky pomalu utichal, ukazoval se strachem prstíkem na místo, kde seděl čmelák, a opakoval: „Bzzz, strejda, pích!“ a vyčítavě se na mě přitom díval. Pochopil jsem, že to celé vnímal tak, že jsem k němu přiběhl se čmelákem v ruce a přiložil mu ho na krk, aby ho štípl. Obava ze škodolibého strýce navzdory vysvětlování zatím trvá. Když přijíždím na návštěvu, byť už uteklo mnoho týdnů od této události, Jáchymek zpoza okna bázlivě opakuje: „Bzzz, strejda, pích!“ a ukazuje si na krk, kam jsem mu tehdy čmeláka zákeřně přiložil. Často to prý připomíná sám od sebe, aniž by mě viděl. Stále mám naději, že si jednou nechá vysvětlit, že jsem mu vážně nechtěl ublížit a že v té rychlosti to bez nečekaného leknutí nešlo.
Příhoda se čmelákem se jeví jako velmi dětská a zdálo by se, že ve světě starších už se nám nic podobného nestává. Opravdu?
Ve mně tato situace vyvolává otázky nad tím, kolik podobných příhod se asi děje v našem výchovném působení (třeba na oddílových radách, výpravách, táborech, družinovkách…)? Ať už si to uvědomujeme, nebo o tom nevíme. Situace, kdy jednáme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a stejně naše chování v někom vyvolá negativní odezvu.
Vynořuje se mi vzpomínka na zapeklitou situaci z oddílu. Chování jednoho člena oddílové rady se postupně stalo natolik nepřípustné, že jsem se tehdy spolu s nejužším kruhem rady rozhodl domluvit se s ním na tom, aby do oddílu na rok přestal chodit a rozmyslel si, jaký to má pro něj vůbec význam. Bylo mi tehdy jasné, že podobná konfrontace pro něj nebude příjemná. Až po letech jsem se ale dozvěděl, že jsem tímto rozhodnutím ranil také jeho nejbližší kamarády. Nenapadlo mně tehdy, že je potřeba o tom s nimi více komunikovat.
Vybavuje se mi také jedna náročná diskuze na téma alkoholu na táboře. Vedli jsme tenkrát se členy oddílové rady do noci spor, v němž jedna strana zastávala názor, že bychom si na táboře sem tam pivo vypít mohli, protože přes rok v osobním životě si ho také občas dáme. A není tedy pravdivé na táboře před dětmi předstírat, že vůbec žádný alkohol nepijeme. Já jsem tehdy zastával postoj, že alkohol na tábor nepatří. Spolu s ostatními podobně naladěnými jsme nabízeli variantu, že je pro nás naprosto autentické např. s rovery otevřeně diskutovat o tom, že v soukromí si pivo někdy dáme, ale tábor je pro nás specifická událost. Máme tu zodpovědnost za děti a jsou to dva týdny, kdy chceme nabídnout holkám, klukům i sobě prostředí bez alkoholu. Byla to tenkrát diskuze poměrně vyhrocená, ale téma jsem nevnímal jako osobní a nečekal jsem, že se někoho může nějak niterně dotknout. I zde jsem se až po mnoha měsících dozvěděl, že jednoho svého kamaráda jsem tam svými výroky dost naštval a on si tento hněv potom v sobě dlouho nosil.
Z podobných příhod se můžeme někdy poučit. Mohou nás například upozornit, že jsme nebyli dost vnímaví ke svému okolí. To ale jen v případě, kdy se o daném nedorozumění dozvíme, a ještě lépe, když jsou obě strany ochotné reflektovat svůj prožitek. Předpokládám ale, že se také staly a stávají příhody, kdy někomu něčím vadím a možná se o tom nikdy nedozvím. Může to být cokoli – způsob mluvy, humor, nebo dokonce i nějaký povahový rys, kterého si sám na sobě cením.
Myslím, že v roli rádců, vedoucích, ale také v každodenním životě je dobré být připraven na to, že i to nejlepší v nás může někoho štvát nebo zraňovat. Někdy nezbývá, než to přijmout jako skutečnost a doufat, že časem okolnosti dozrají a cesta k porozumění se třeba otevře později.
Přiznávám, že pro mě osobně nebylo snadné zpracovat zjištění, že k výchovnému působení někdy patří nepříjemné konfrontace nebo také nevyslovený negativní dojem, který v někom nechtěně vyvolávám. Myslím si, že je přirozené toužit po určité míře oblíbenosti, po hřejivé pozitivní zpětné vazbě od lidí kolem nás. Někdy však může nastat rozpor mezi tím, jestli být oblíbený, nebo jestli se držet svých niterných hodnot a jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí i přes něčí nelibost.
Vnímám jako cenné a možná i úlevné uvědomit si, že vlastní oblíbenost není hlavním výchovným cílem. Předávat někomu ze sebe to nejlepší představuje náročnou cestu, která může přinášet i okamžiky, ke kterým nepříjemné reakce zúčastněných patří. Doporučuji nejprve ujasnit si, jestli je naše jednání v souladu s našimi vnitřními hodnotami, a až poté zvažovat, jak nás bude vnímat okolí. Nezbývá než vztah ostatních ke mně ponechat ryze na svobodné volbě každého.
