Můj vztah k 8. bodu skautského zákona (Skaut je veselé mysli) už prošel několika proměnami. Když jsem se s ním ve 14 letech seznámil, přistupoval jsem k němu neutrálně. Na táboře jsme se něčemu smáli od rána do večera a tak jsem si jen říkal – zkrátka to tak je. Neměl jsem potřebu o tom přemýšlet, ani ho zpochybňovat. V období puberty jsem tento bod začal vnímat jako zbytečný. Proč by měl být skaut veselé mysli? Copak nemůžu být někdy smutný? Není to neupřímné vůči nám samotným i ostatním, chovat se pořád vesele? Časem jsem přestal brát skautský zákon doslovně. I přes nekompromisní formulace jsem body začal vnímat více jako určité směry, o jejichž naplnění se chci snažit a jejichž význam se pro mě může v různých životních fázích měnit.
Má tedy smysl snažit se o veselou mysl? Uplynulé léto jsem zažil dva dny, které mi pomohly si tuto otázku vyjasnit. Vracel jsem se se svou ženou a tříletým synem z putování po balkánských horách. Cesta do Plzně byla dlouhá, a tak jsme se rozhodli přespat v Chorvatsku u kamarádky mé ženy Mirny. Při vstupu do Mirnina domku jsem si připadal jako v pohádce. Mirna působila jako víla – éterická bytost s čarovným úsměvem a záplavou vlnitých vlasů – a také celý její domek jako by s ní splýval. Prostorem vonělo dřevo, skrze okno jsme slyšeli šumět moře. Každý detail byl vyladěný k dokonalosti. Na stěně visely snímky šťastně vypadající Mirny s přítelem. Usínal jsem s pocitem, že se jim podařilo vytvořit ráj na zemi.
Ráno u snídaně se můj dojem začal bortit jako domeček z karet. Náš syn lítal po kuchyni, za všechno tahal a zkoušel se houpat na sušáku pro byliny. Bylo hmatatelně cítit, jak narušuje onen klidný ráj. „Já vás obdivuju, že jste si pořídili dítě. Já mám jasno, že tohle bych vážně nedala. Obzvlášť ne v dnešní hrozné době,“ pronesla Mirna. A tím se strhla lavina stížností. Na současnou situaci planety, na tíhu života celkově, na jeho nesmyslnost. Ještě před hodinou jsem měl pocit, že jsem potkal nejšťastnějšího člověka pod sluncem, a najednou se ukázalo, že zdání klamalo. Přiznávám se, že jsem z této milé, ale neveselé návštěvy nakonec rád odjížděl. Při odchodu jsem si uvědomil, že je mi na celém tom zážitku nejnepříjemnější málo projevené vděčnosti za vše, co Mirna měla – za zdraví, přírodu, lásku, lidi okolo sebe. Byl mi nepříjemný také pocit neochoty zkoušet vidět svůj život z té, když už ne šťastnější, pak alespoň z veselejší stránky.
Druhý den ráno po návratu do Plzně jsem šel navštívit svou pratetu. Je jí 95 let a bohužel už 4 roky nemůže chodit. Leží a potřebuje skoro neustálou zdravotnickou péči. Přesto však pokaždé, když u tety jsem, dokáže ze sebe vykřesat veselou náladu. Směje se, zlehčuje svou situaci navzdory lékařským prognózám, podle kterých by už řadu let neměla žít. Posílá mě k automatu pro její oblíbené kapučíno s tím, že ji to snad postaví na nohy, i když ví, že už nikdy chodit nebude. Čte průměrně jednu knížku za týden a ptá se mě s výzvou v hlase, jakou jsem tenhle týden přečetl já. Vždycky když od ní odcházím, obdivuji ji a nechápu, z čeho čerpá veselou náladu. Tyto situace mi ukazují, že vnější okolnosti našich životů, nejsou to nejdůležitější.
I když ve mě zážitky s Mirnou i pratetou vyvolali rozdílné emoce, cítím, že je potřeba se v nich zastavit a uvědomit si, že nemůžu porovnávat, ani hodnotit, zda je lepší přístup Mirny nebo mé pratety. Často nejsem schopen nahlédnout dostatečně hluboko ani do své duše, abych do důsledku chápal příčiny svého chování, natož abych mohl do hloubky rozumět ostatním. Moje pocity mi říkají něco o sobě, ne o lidech, které je ve mě vyvolali.
Veselá nálada ani smysl pro humor, myslím, neodráží skutečné vnitřní štěstí charakter člověka. Schopnost a ochotu k veselému smýšlení však čím dál tím víc vnímám jako nesmírně cenný dar, který nám pomáhá překonávat těžké životní situace a zpříjemňovat ty každodenní sobě i ostatním. Věřím, že veselá nálada nás někdy může zavézt až ke štěstí i ve chvílích, na kterých se původně nic šťastného nezdálo. Zkuste si vybavit, kdy se vám třeba na táboře, výpravě nebo družinovce stala situace, která se původně zdála být obtížná, ale nakonec se díky veselému přístupu změnila natolik, že všichni dostali záchvat smíchu.
Pozvěme veselost do našich oddílů, družin a hlavně do našich osobních životů. Nechme ji spontánně a neplánovaně vznikat během her, vaření v kuchyni, při oddílových radách. Smích je jeden z prožitků, který otevírá srdce, a může být začátkem i tmelícím prvkem přátelství. Zkusme hledat a vidět v situacích i v sobě podněty k smíchu, a i v těžších chvílích v sobě tuto schopnost otevírat. Nepřetvařujme se a nepotlačujme své emoce, když zrovna veselé nejsou. Pokusme se však, když k tomu najdeme sílu, najít veselejší úhel pohledu, který nám může pomoci nelehkou situaci zpracovat. Zahrajte si tuto „hru na veselou mysl“ a pokud se v ní budete cítit přirozeněji a silněji, můžete v ní pokračovat. V ochotě vesele smýšlet jsem pro sebe začal vidět význam 8. bodu skautského zákona.
