Na plachtu stanu dopadají těžké kapky a přes burácení vichru stěží slyšíme vlastního slova. Zachumláni ve spacácích nasloucháme magickým větám Karpatských her a navzdory situaci pociťujeme silné souznění s onou přírodou, jak ji autor popisuje. Vždyť právě prožíváme to, o čem si mnozí jen čtou…
Každý člověk, kterému v žilách koluje aspoň trochu dobrodružné krve, to musel někdy pocítit. To neodkladné nutkání popadnout batoh, sednout na vlak a vyrazit do divočiny. Ten pocit, který člověka chytí a nepustí, dokud není buď násilně potlačen, nebo uspokojen a naplněn.
Kolikrát se ale promění v něco skutečného? Kolikrát s rovery zažijeme něco tolik opravdového? A je takový sen ještě vůbec možný? Existují ještě vůbec taková místa, nebo jsou pouhou vzpomínkou dávných příběhů? A pokud existují, kde jsou? Můžeme okusit kousek jejich krásy i my, čeští roveři a rangers?
Hledáme-li průvodce do divokých krajů dostatečně poctivě, nemůžeme minout již čtyřicet let živou knížečku skautského cestovatele Miloslava Nevrlého, Náčelníka. Svou pozvánku do přírody tehdy pojmenoval Karpatské hry – podle míst a přístupů, k nimž se vážou především. Kdo by však čekal cestopis či katalog destinací, přijde zkrátka. Karpatské hry jsou zvláštní knihou. A víc než kam jít nám napoví, jak vůbec cestu uchopit, aby stála za to.
Volnost a lehkost
„Tvář mi žhne rozčílením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvoje cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru.“
Jakou že hru má autor na mysli, když těmito slovy začíná své vyprávění? Je to hra prostá – o to však náročnější. Skrývá se v ní určitý přístup k výletům do přírody, výsledek bohatých zkušeností z putování krajinou, rozehrávající otázky, jež čtenáře znejistí.
Také vídáte všechny ty cestovatele, vyrážející do hor ze všech stran, obtěžkané obrovskými batohy, a přemýšlíte, proč vlastně? K čemu budou všechny ty věci potřebovat? Zkusili se předtím, než do krosny nacpali hory prádla jako na cestu na severní pól, vůbec zamyslet, jaké by to bylo, kdyby měli záda lehčí?
Krása putování spočívá ve svobodě dané lehkostí pohybu a vírou ve vlastní schopnost obstát. Na co s sebou tahat hromady konzerv, omlácených jablek a gumových rohlíků ze supermarketů, když krajina nabízí vlastní plody a v batohu si vystačím třeba s trochou skladných vloček k večeři? Proč s sebou vláčet každý poslední výdobytek civilizace, od jejíhož komfortu se chceme na chvíli odpoutat?
Nevrlého Karpatské hry jsou manifestem jednoduchosti, jsou svědectvím člověka, který kdysi začínal stejně jako my – přesvědčený, že vydařená výprava stojí na nejlepším vybavení a pečlivém plánu… Aby zjistil, že zpod celty stanu hvězdné nebe neuvidí, že na značených stezkách mnoho nového neobjeví a aby tak postupně pochopil, že hledá-li na cestách opravdové štěstí, tak nejlíp udělá, když si nevezme vůbec nic a půjde, kam jej nohy ponesou.
Možná si podobnou strategii vždy dovolit nemůžeme – neseme-li odpovědnost za členy oddílu či kmene, tak bychom neměli vyrazit bez patřičné výstroje a bezpečného plánu cesty. I tak nám ale myšlenka lehkosti může nabídnout nečekanou inspiraci. Velikost batohu je totiž jen případným projevem něčeho vskutku hlubšího – a sice toho, co si na cesty neseme v hlavě.
Vstříc rozmarům divočiny
Těžko se taková idea předává slovem. Karpatské hry se jí blíží, ale přesto zde platí staré klišé: Kdo nezažije, stěží pochopí. Ovšem zkusme to. Co nám může přinést putování krajinou dle smýšlení, které zde s Mílou Nevrlým nabízíme? Pocit volnosti slibuje zážitky, které jinde nezískáme. Dobře, ale kde tu volnost hledat? V dnešní době už není snadné najít v Evropě místo, kde se člověk může cítit skutečně volný. Náčelník jej před desítkami let našel v rumunských Karpatech, do nichž své vyprávění zasadil. Jakmile se vymaníme z turisticky oblíbených oblastí u velkých horských chat a vydáme se jednou z méně známých cest, nemusíme narazit na živého člověka. Avšak platí to stále méně, i sem doráží hukot civilizace…
Hra na poutníka s lehkým srdcem – tak zní odpověď. Tím poutníkem může být každý z nás a kdekoli si umaneme. Čím lepším hráčem jsme, tím méně exotický kraj k hraní potřebujeme… Neskýtají snad Jizerky a Beskydy, Podyjí nebo Šumava dostatek krásy? Tajemství jejího nalezení plyne především z našeho rozhodnutí, jak budeme k putování přírodou přistupovat. Rozhodí nás první nepohodlí, nebo si budeme cestu užívat takovou, jaká je, a otevřeme se jejím překvapením?
Při putování krajinou nás mohou zaskočit třeba rozmary počasí. Mnoho turistů si deštěm nechá zkazit celou dovolenou. Přece nebudou chodit po hřebenech v dešti! Proč by nás ale pár kapek mělo vyvést z míry? Nešli jsme do hor náhodou právě proto, abychom poznali jejich opravdovost? Zmokneme-li, tak zase uschneme, to je přeci jednoduché. Nemají snad hory něco do sebe i za mlžného oparu? Rozvodněné horské potůčky, kapky mísící se s potem a únava po celém dni… Díky dešti získáme mnoho zážitků, které jasná obloha nikdy nepřinese.
Hory – náplň roveringu?
Možná to zní všechno hezky, ale jak dostat něco takového do roverského programu?
Předně – chceme-li vést naše členy k prostému a autentickému prožívání přírody, těžko toho docílíme, budeme-li příliš tlačit na pilu. Nemá smysl nutit druhé do něčeho, nad čím ohrnou nos a příště nepojedou, zvlášť pokud má náročný trek představovat velký posun komfortní zóny. Začít můžeme zlehka, po malých doušcích nabídnout dospívajícím kouzlo společného putování.
Ale možná jsou na puťáky dávno zvyklí a cítíme se připraveni na novou úroveň. Pak můžeme trénovat – společně, a obzvlášť sami, kdo si troufá. Už jste si udělali osobní puťák? Kolik dní dokážete vydržet jen sami se sebou?
Možná ale nevíme, jak rovery skutečně nadchnout. Možná je příroda na dosah, zkušení jsme dost a zítra vyrážíme na další puťák – další puťák zkažený nadáváním na hloupý déšť, přes které nevidíme krásu kapek. Potom vzpomeňme na Hry – ano, Hry, nikoli jen jednu hru o poutníkovi, nýbrž Hry, celou knížku her, která slibuje probudit motivaci svým milým slovem. Až budou kapky burácet do stanové celty a zachumláni ve spacácích stěží uslyšíme vlastního slova, tehdy vytáhněme odkudsi navlhlou knihu a tak jako mnozí před námi využijme sílu okamžiku k zažehnutí plamene v srdcích poutníků. Třeba i přes silný vítr zaslechnou v našem hlase náznak víry, že jsme právě na tom nejlepším místě na světě, že putování je symbol celého roverského dospívání, že už nikdy nebude na místě otázka proč nebo jestli, ale pouze kdy příště!
