Jako mladý rover jsem měl štěstí, že jsme měli vůdkyni a vůdce oddílu, kteří chápali, co potřebují skautky a skauti, kteří odrůstají rádcovským košilím. Dostali jsme prostor sami pro sebe, založili roverský kmen a mohli nerušeně několik let zažívat v roverském společenství mnoho dobrodružství. Všichni jsme se pak věnovali klukům a holkám u oddílů a dalším aktivitám ve středisku i mimo něj. Mnoho dalších, kteří naším kmenem prošli, se v následujících letech pohybovalo mezi vedoucími oddílů, vzdělavateli a dalšími činovníky na různých úrovních Junáka. Bohužel mnozí jiní štěstí roverského společenství neměli, a často tak po skautském věku ze svého oddílu odešli.
Později jsem při své práci pro rovery nabyl dojmu, že se situace oproti devadesátým letům výrazně změnila a roveři mají na růžích ustláno. Postupem času jsem ale zjistil, že jsem na omylu. Roveři už nejsou ohroženým druhem, velká část vůdců jim dává volnou ruku a podle registrace 2016 bylo z 55 tisíc členů téměř 8,5 tisíc členů zaregistrováno v kategorii rangers nebo rover. Přesto se na svých cestách stále setkávám i s velmi negativními názory na rovery, nebo alespoň nulovou podporou této výchovné kategorie. Většina nedorozumění plyne ze špatného pochopení hesla „Sloužím“. Roverům je vyčítáno, že nevěnují dostatek času práci u oddílů a chtějí si jen užívat. Děti jsou přece důležitější, vy si najděte čas na sebe až potom. K čemu mít někoho, kdo by se o rovery staral? V jejich věku se musí postarat sami o sebe. Ale dřít až do úmoru a nemít čas na svůj vlastní rozvoj – o tom rovering opravdu není.
Domnívám se, že by mělo být běžné a že je prospěšné, pokud rangers a rovery ve středisku nebo u oddílů máme. Od náčelníka zakladatele dostali do vínku motto „Sám řiď svůj člun“, dejme jim k tomu prostor. Na takové volnosti lze budovat zodpovědnost za sebe a postupně i za druhé, a najít společně cesty vzájemné prospěšnosti, míněno mezi rovery a oddíly, středisky.
Někdy ale pouze volnost nestačí. Ve střediscích nebo oddílech, kde není roverská historie nebo byla na nějaký čas přerušena, mladé rangers i mladí roveři tápou v tom, co mají dělat. Dostali svobodu, ale mnohdy nevědí, jak a kam jít. To, že je člověk rover, neznamená, že se hned umí rozvíjet sám, potřebuje průvodce. Někoho, komu může naslouchat a na koho se obrátí, když zatápe. Najde se ve středisku někdo takový? Pokud ano, tak je to pro vaše středisko velmi velmi dobře… Ono „Sloužím“ už přijde úplně samo.
