Rád bych se s vámi podělil o jeden ze svých nejsilnějších skautských zážitků.
Probíhá slibový oheň. Nejslavnostnější chvíle skautského roku. Ohnivec ho zapálil. Spojili jsme se v Gilwellský kruh. Věrný buď druhu druh. Červená se line záře. V pohnuté atmosféře plné radosti se odehrávají skautské sliby. Do noci mocně září náš slibák. Symbol přátelství a sounáležitosti. Nastala chvíle pro hledění do plamenů beze slov, vnitřního uvědomování si toho, co už jsme na táboře prožili. Jako vůdce oddílu jsem hrdý na průběh slibového ohně. Vše probíhá přesně podle plánu. Louku prosycuje usebrané ticho podkreslené jen praskáním ohně. Ticho, které však najednou (mimo plán) prořízne nečekaný zpěv. Dá-li se to vůbec nazvat zpěvem. Bratr Krab začal bez vyzvání a dost falešně spíše halekat než zpívat naši oddílovou hymnu. Je mu 15 let a platí za oddílového provokatéra. Už zase se snaží strhnout na sebe pozornost za každou cenu. Ach jo. Aby tak nakonec zkazil i slibák. Takto to přece nemůžu nechat! Jako vůdce oddílu musím zachránit slibový oheň a obhájit před ostatními svou autoritu. Cítím na sobě tázavé a rozpačité pohledy ostatních. Nadechuji se, že ho vyzvu, ať okamžitě ztichne, nebo ať opustí prostor ohně. Moje slova v posledním okamžiku zastavil Brontík. Naše nejmladší 6leté vlče. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se chystal udělit Krabovi morální lekci, se malý Brontík přidal ke Krabově zpěvu. Mám dojem, že vzácná atmosféra je nenávratně pryč. Pak se však podívám do Brontíkových očí a vnímám, jak čistě si užívá zpěv. Zpívá bezelstně. A méně falešně. Co teď? Je vidět, že i Krab je zaskočen. Brontík mi nabídl řešení, které jsem vůbec neuvažoval. Přidávám se k nim. Snad ne moc falešně. Rozpačitá atmosféra se začíná rozpouštět. Postupně se přidávají další a brzy zní nad ohněm naše hymna, jako by ji zpíval jeden člověk.
Síla atmosféry se tímto zakončením takřka hmatatelně prohloubila. Po skončení ohně za mnou přišel Krab, podal mi ruku a jen řekl: „Děkuju.“ Nečekal na odpověď a zmizel.
„Poděkuj hlavně Brontíkovi,“ stihl jsem zvolat. Krab zažil to, co mu možná už dlouho chybělo: přijetí. Měl jsem pocit, jako by mi Brontík ukázal cestu k pokladu.
Kdybych situaci vyřešil podle svého původního smýšlení, Krab by po rázném upozornění na nepřijatelné chování možná zmlknul nebo by opustil prostor ohně (na podobné situace byl zvyklý), ale v jeho nitru by se patrně nezměnilo nic. Uvědomil jsem si v tom okamžiku, že tou léčivou a transformační silou, která přinesla pro mě nečekaný výchovný zvrat, byla ochota změnit sám sebe. Změnit svůj přístup a úhel pohledu. To mi umožnilo vidět Kraba a jeho potřeby, sebe a vlastně celý náš oddíl v jiné perspektivě.
Díky, Brontíku! Díky, že jsi mi ukázal cestu k tomu nejdůležitějšímu, co bych si měl jako vůdce oddílu uvědomovat: Pokud chci pomáhat druhým se rozvíjet a měnit, musím zůstat otevřený ke změnám hlavně u sebe.
