Posledních několik let má pro mě konec srpna vždycky stejný námět. Už od půlky měsíce se na obloze začínají objevovat čápi mířící někam daleko na jih. To znamená, že začíná období návratů z táborů, cest, kurzů a dalších dobrodružství zpátky domů. Doma pak čeká ten nepříjemně známý život, zatímco lidé a horizonty zůstávají někde daleko. Čápi odlétají a s nimi i léto.
Začátek září a nástup do školy nebo do práce přechod z neznámého do známého většinou završí. Střet s realitou a nepochopení ale nečeká jenom tam, podobnou situaci zažívá každý rok mnoho účastníků vracejících se z letních kurzů. Přivážejí si novou motivaci a nápady na to, jak oddíly posunout dál. Často se ale stává, že se potkají s nepochopením od zbytku oddílového vedení, který si jejich letní zkušeností z kurzu neprošel, a tudíž ani jejich touze po změně nerozumí.
Konec léta a návraty domů se ovšem nenesou jenom ve znamení melancholie a zklamání. Důležité je, že zatímco doma během těch pár měsíců všechno zůstalo na stejném místě, člověk mezitím urazil pořádný kus cesty. Vrací se teď nový, s pocitem vnitřní svobody, vybízející k poznávání dosud neznámých vnitřních i vnějších obzorů.
Každý rok si znovu na konci srpna kladu otázku, jak si nabytou vnitřní svobodu a novou motivaci udržet, jak dokázat žít s tím letním nábojem i po zbytek roku doma? A odkud se vůbec bere? Je schovaný na místech, která přes léto navštívíme? Nebo je v lidech, se kterými se potkáme? Nebo spočívá v opuštění povinností, které přes léto necháváme za zády?
Asi všechno z uvedených možností a zároveň nic. Odpověď nebo návod na to, jak léto nenechat odletět pryč, neexistuje. Máme zde co do činění s křehkou a neuchopitelnou poetikou, s vnitřním stavem, který nejde vlastnit, ale pouze prožít a pak pokračovat dál. Nemá cenu být kvůli stesku po létě slepí k tomu, co na nás čeká po zbytek roku – stejně hluboké zážitky, jenom v jiném světle. Vyrazme jim naproti s létem v zádech. A za pár měsíců na křídlech čápů zase přiletí.
