Nemáte-li čas pročítat se dlouhými teoretickými spisy o výchově a sníte-li o tom, že jednou někdo vytvoří jednoduchou a velmi praktickou metodickou příručku, kterou bude radost číst a ve které najdete konkrétní zkušenosti a rady, jak vést skautský oddíl, potom zbystřete. Kniha, kterou poptáváte, byla napsána v roce 1935. A nyní si ji můžete dokonce poslechnout.
Její autor, pozdější starosta Junáka Velen Fanderlik, ji tehdy pojmenoval jednoduše Listy Jurovi. Za prapodivným názvem se skrývá skutečnost, že je vlastně celá souborem 27 dopisů adresovaných mladému vedoucímu Jurovi, v nichž mu zkušenější Akéla předává své rady a napříč kterými se nese příběh jejich postupného vývoje a růstu. V kombinaci s velikým množstvím konkrétních postřehů, soustředěných do pouhých 130 stran, dělá tento osobitý způsob vyprávění z Listů na svou dobu takřka geniální dílo.
Jeho kvality stojí vedle poutavé a promyšlené formy především na nadčasových myšlenkách, které jsou i po více než 80 letech často stále aktuální a které ani dnes (bohužel) nepředstavují standard práce s mládeží a lidmi obecně. Jinak řečeno, myšlenek není v knize pouze hodně – ony jsou dokonce většinou docela dobré, tedy často odpovídají dnešním představám o individuálním přístupu, založeném na respektu a vnitřní motivaci. Zatímco jiní vychovatelé, nezřídka i ti skautští, razili v meziválečné době spíše důraz na tvrdou poslušnost a srovnání dětí do latě nevybíravými metodami, aniž by se příliš ohlíželi na výchovné dopady, které takový přístup na formování lidí psychologicky má, Fanderlik přichází s metodikou, která je, s menším přivřením očí, vlastně celá o výchově svobodných lidí.
Témata jednotlivých dopisů spojuje základní otázka: Jak zvládnout úlohu vedoucího? Spolu s Jurou se tak zamýšlíme, jak udržet oddíl v dobré kondici, jak zacházet s vlastní autoritou či jak organizovat práci, tým a sám sebe. Jak probudit v druhých nadšení, jak si vychovat nástupce – a kde na to všechno vlastně vzít energii a čas.
Proslulé jsou například Akélovy typy vůdců, které načrtá hned v jedné z prvních kapitol, aby se k nim pak mohl průběžně odkazovat v dalších dopisech. Na různých extrémních příkladech z vlastní zkušenosti ukazuje, že dobrý vedoucí by neměl být ani mudrlující Profesor, ani Vojáček, který „komandýruje“ své okolí, dokonce ani Mluvka, jenž má každý týden nový ambiciózní plán, a konečně ani Bratránek, který si sice umí s dětmi zahrát, ale o víc se nestará. Spíš by se měl snažit vzít si z každého modelu co nejvíc dobrého a vyvarovat se popsaných chyb.
Krásnou ukázkou Fanderlikova osvíceného přístupu k mládeži může být otázka, zdá má smysl druhým něco zakazovat, třeba sprostá slova: „Nevhodným okřikováním, hlavně pak domlouváním, bys daleko nedošel. Tvé puritánské proslovy a napomenutí by se příliš snadno mohly podobat kázáním celých generací učitelů, kteří to mají již předem prohráno.“ Jak tedy v takových situacích postupovat? „Nezakazuj – to je první pravidlo. Lépe je dát nenápadně najevo, že to na Tebe neplatí, že tomu nevěnuješ pozornost a že tedy ani neoceňuješ tuto dokonalost v květomluvě.“ Vhodné východisko pak nabízí v zavedení oddílového žargonu, kterým svou potřebu po vymezení identity naplní hoši ještě lépe než vulgaritami. Dlužno říci, že když jsem tuto radu zkusil před pár lety v oddíle zavést, fungovala až nečekaně dobře.
Navzdory nesporným kvalitám by bylo chybou přistupovat ke knize nekriticky a brát každé její slovo za bernou minci. Fanderlik třeba často zmiňuje, že je třeba chlapce „ovládat“, a my se můžeme jen domýšlet, nakolik bychom měli tyto postupy dnes označit za nepřijatelnou manipulaci, nebo zda jde o pouhé nedorozumění. Knihu nelze považovat za ideál výchovy – ten by se ostatně neměl zastavit v roce 1935, musí se rozvíjet dál. Listy Jurovi k tomu nabízejí výborný odrazový můstek. Naším dnešním úkolem je jejich myšlenky pochopit a v ideálním případě přesáhnout, tedy dokázat rozlišit, které věci přece jenom stojí za přehodnocení. Snad nám takový pohled umožní lépe chápat přístup knihy v kontextu doby, kdy byla psána, a vůči případným neduhům být o to smířlivější. Listy totiž představují to nejlepší ze staré školy, z tradiční skautské výchovy, a to s veškerými jejími dobovými limity.
Jak ideálně výchovu uchopit, nikdo zcela přesně nevíme, jisté ale je, že Fanderlikovy dopisy nabízejí kvantum užitečných zkušeností a chytrých rad a vedle nich hluboké a obdivuhodné porozumění mládeži. Už jen kvůli tomu je lze doporučit jako klíčové čtení pro všechny skautské vedoucí a snad právě proto se nedávno dočkaly nového vydání a dokonce namluvení do první skautské audioknihy. Obě tyto formy nabízejí kromě metodiky nakonec ještě něco navíc. Už jste přemýšleli, jaký strhující příběh za celým vydáním dopisů vlastně stojí?
Nemáte-li čas pročítat se dlouhými teoretickými spisy o výchově a sníte-li o tom, že jednou někdo vytvoří jednoduchou a velmi praktickou metodickou příručku, kterou bude radost číst a ve které najdete konkrétní zkušenosti a rady, jak vést skautský oddíl, potom zbystřete. Kniha, kterou poptáváte, byla napsána v roce 1935. A nyní si ji můžete dokonce poslechnout.
Její autor, pozdější starosta Junáka Velen Fanderlik, ji tehdy pojmenoval jednoduše Listy Jurovi. Za prapodivným názvem se skrývá skutečnost, že je vlastně celá souborem 27 dopisů adresovaných mladému vedoucímu Jurovi, v nichž mu zkušenější Akéla předává své rady a napříč kterými se nese příběh jejich postupného vývoje a růstu. V kombinaci s velikým množstvím konkrétních postřehů, soustředěných do pouhých 130 stran, dělá tento osobitý způsob vyprávění z Listů na svou dobu takřka geniální dílo.
Jeho kvality stojí vedle poutavé a promyšlené formy především na nadčasových myšlenkách, které jsou i po více než 80 letech často stále aktuální a které ani dnes (bohužel) nepředstavují standard práce s mládeží a lidmi obecně. Jinak řečeno, myšlenek není v knize pouze hodně – ony jsou dokonce většinou docela dobré, tedy často odpovídají dnešním představám o individuálním přístupu, založeném na respektu a vnitřní motivaci. Zatímco jiní vychovatelé, nezřídka i ti skautští, razili v meziválečné době spíše důraz na tvrdou poslušnost a srovnání dětí do latě nevybíravými metodami, aniž by se příliš ohlíželi na výchovné dopady, které takový přístup na formování lidí psychologicky má, Fanderlik přichází s metodikou, která je, s menším přivřením očí, vlastně celá o výchově svobodných lidí.
Témata jednotlivých dopisů spojuje základní otázka: Jak zvládnout úlohu vedoucího? Spolu s Jurou se tak zamýšlíme, jak udržet oddíl v dobré kondici, jak zacházet s vlastní autoritou či jak organizovat práci, tým a sám sebe. Jak probudit v druhých nadšení, jak si vychovat nástupce – a kde na to všechno vlastně vzít energii a čas.
Proslulé jsou například Akélovy typy vůdců, které načrtá hned v jedné z prvních kapitol, aby se k nim pak mohl průběžně odkazovat v dalších dopisech. Na různých extrémních příkladech z vlastní zkušenosti ukazuje, že dobrý vedoucí by neměl být ani mudrlující Profesor, ani Vojáček, který „komandýruje“ své okolí, dokonce ani Mluvka, jenž má každý týden nový ambiciózní plán, a konečně ani Bratránek, který si sice umí s dětmi zahrát, ale o víc se nestará. Spíš by se měl snažit vzít si z každého modelu co nejvíc dobrého a vyvarovat se popsaných chyb.
Krásnou ukázkou Fanderlikova osvíceného přístupu k mládeži může být otázka, zdá má smysl druhým něco zakazovat, třeba sprostá slova: „Nevhodným okřikováním, hlavně pak domlouváním, bys daleko nedošel. Tvé puritánské proslovy a napomenutí by se příliš snadno mohly podobat kázáním celých generací učitelů, kteří to mají již předem prohráno.“ Jak tedy v takových situacích postupovat? „Nezakazuj – to je první pravidlo. Lépe je dát nenápadně najevo, že to na Tebe neplatí, že tomu nevěnuješ pozornost a že tedy ani neoceňuješ tuto dokonalost v květomluvě.“ Vhodné východisko pak nabízí v zavedení oddílového žargonu, kterým svou potřebu po vymezení identity naplní hoši ještě lépe než vulgaritami. Dlužno říci, že když jsem tuto radu zkusil před pár lety v oddíle zavést, fungovala až nečekaně dobře.
Navzdory nesporným kvalitám by bylo chybou přistupovat ke knize nekriticky a brát každé její slovo za bernou minci. Fanderlik třeba často zmiňuje, že je třeba chlapce „ovládat“, a my se můžeme jen domýšlet, nakolik bychom měli tyto postupy dnes označit za nepřijatelnou manipulaci, nebo zda jde o pouhé nedorozumění. Knihu nelze považovat za ideál výchovy – ten by se ostatně neměl zastavit v roce 1935, musí se rozvíjet dál. Listy Jurovi k tomu nabízejí výborný odrazový můstek. Naším dnešním úkolem je jejich myšlenky pochopit a v ideálním případě přesáhnout, tedy dokázat rozlišit, které věci přece jenom stojí za přehodnocení. Snad nám takový pohled umožní lépe chápat přístup knihy v kontextu doby, kdy byla psána, a vůči případným neduhům být o to smířlivější. Listy totiž představují to nejlepší ze staré školy, z tradiční skautské výchovy, a to s veškerými jejími dobovými limity.
Jak ideálně výchovu uchopit, nikdo zcela přesně nevíme, jisté ale je, že Fanderlikovy dopisy nabízejí kvantum užitečných zkušeností a chytrých rad a vedle nich hluboké a obdivuhodné porozumění mládeži. Už jen kvůli tomu je lze doporučit jako klíčové čtení pro všechny skautské vedoucí a snad právě proto se nedávno dočkaly nového vydání a dokonce namluvení do první skautské audioknihy. Obě tyto formy nabízejí kromě metodiky nakonec ještě něco navíc. Už jste přemýšleli, jaký strhující příběh za celým vydáním dopisů vlastně stojí?
Velen Fanderlik: Listy Jurovi. (Junák, 2014).
Audiokniha od VLK Gong je dostupná na skautskyinstitut.cz/stories/velen-fanderlik
