„Elbo, když se tě zeptám, který zážitek se nečekaně silně dotknul tvých vnitřních hodnot, který se ti teď vybaví jako první?“ zeptal se šestnáctiletý rover Jonáš oldskauta Elby. Br. Elba je pětaosmdesátiletý skaut, jeden ze zakladatelů našeho oddílu, který si zachovává svěží mysl, přestože toho za svůj život prožil nemálo těžkého. K ohni byl přizvaný, aby s rovery a oddílovou radou diskutoval nad otázkou Které situace v nás odhalí naše skutečné hodnoty?.
Elba se díval soustředěně do ohně a chvíli přebíral v hlavě vzpomínky. „Mohl bych vyprávět i závažnějších situacích, ale pokud se ptáš, který zážitek se mě dotknul opravdu nečekaně silně,“ tady se skoro až stydlivě pousmál, jako by zvažoval, zda přece jen nemá vybrat zkušenost jinou, ale nakonec pokračoval, „první se mi vybavil zážitek, jak jsem se pohádal se svým kamarádem o dětskou hračku. O motorku.“ Ve vzduchu byly cítit úsměvy určitého odlehčení. Patrně většina očekávala nějaký tíživý zážitek z války nebo následujícího totalitního režimu.
„Elbo, a kolik ti bylo let? Kde se to stalo? Povídej,“ vyzvala jej sestra Lasička. „Bylo mi osmdesát pět let. Stalo se to minulý týden a stalo se to u mě v práci, u nás na fakultě.“ Po této Elbově reakci se nahlas zasmál už každý.
„Pro mě samotného ta situace pořád je velkým překvapením. Stala se takhle: kolegyně mi minulé pondělí ráno donesla do laboratoře spoustu tašek s hračkami. Že prý už má odrostlé děti a byla by škoda je vyhodit. A tak to přinesla mně, protože ví, že mám čtyřletého vnuka. Že z nich bude mít určitě radost. Já jsem ale v pondělí na fakultě nebyl, a tak obešla i další kolegy, kteří mají děti nebo vnoučata, ať se na hračky také podívají, a společně si je pak rozebereme.
V úterý jsem přišel do práce a viděl svůj stůl zavalený těmi plastovými nesmysly. Vzápětí mě jeden z mladších kolegů upozornil, že profesor Tesařík, můj celoživotní spolupracovník a přítel, si vybral vystřelovací motorku. Nechal se slyšet, že by si samozřejmě nedovolil jen tak ji odnést, ale že prý se domluvíme spolu. Tak jsem za ním hned šel a spíše v žertu chtěl tu motorku vidět. Bylo zřejmé, že je z ní opravdu nadšen. Ukázal mi na chodbě, jak se nasadí na pistoli, jak rychle vystřelí a letí po podlaze jako střela. Říkal, že nic jiného nechce, ale tuhle skvělou věc by si opravdu rád pro svého vnuka Pavlíka vzal. Musím se přiznat, že mě ta hračka, bohužel, nadchla také a bylo mi úplně jasné, že pokud bych ji ukázal svému vnukovi Matouškovi, už nikdo by mu nikdy nevymluvil, že jsem nejlepší děda na světě. A tak jsme se shodli na tom, že z té možná stovky hraček máme oba zájem jen o tu motorku. Domluvili jsme se, že to vyřešíme následující den.
Když jsem ten den odcházel večer z práce, držel jsem tu motorku v ruce a říkal si: co když si ji prostě vezmu domů? Jde o maličkost. Zítra už se o tom vůbec nemusíme bavit a záležitost se tím uzavře. Jednak to kolegyně přinesla původně pro mě, za druhé je možná nedůstojné se takové nicotnosti v našem věku věnovat. Ale nemohl jsem. Vy byste mohli?“ zeptal se Elba poslouchajících. Většina kroutila hlavami, někdo nesměle přitakával, že možná ano.
„Já nemohl. Něco uvnitř mě přinutilo vrátit ji zpět mezi desítky dalších hraček. Druhý den jsem šel za profesorem Tesaříkem s cílem vyřešit tuto nečekanou zapeklitost. Ten mě však překvapil reakcí: ‚Ale ta motorka už tady není. Já už si ji vzal.‘
‚Jak není? Přece jsme si řekli, že o ni máme zájem oba. Vy už jste si ji odnesl domů?‘ ‚Ne, zatím ji mám tady v tašce. Vzal jsem ji pro vnuka, pro Pavlíka.‘
Tím se mi trochu ulevilo, protože pokud by již skutečně měl u sebe vnuk Pavlík, nebylo už možné s tím nic dělat. Přece nebudeme nevinné dítě zatahovat do našich dospěláckých sporů,“ zasmál se Elba a pokračoval: „V tu chvíli už jsem začal tu situaci vnímat jako něco, co se mě nečekaně niterně dotýká a zajímalo mě, jak to dopadne. Navrhl jsem profesoru Tesaříkovi, že si přece můžeme střihnout, hodit korunou, dokonce jsem ho, ještě v žertu, vyzval ke znalostní soutěži z našeho oboru geologie. Odpověděl však, že nemá čas, bodře mě poplácal po ramenou a přislíbil, že se sejdeme zítra u všech těch hraček a rozumně se domluvíme. Druhý den se mi vyhýbal a tím už mě vyloženě štval. Šel jsem za ním a už vážnějším tónem naléhal, ať už proboha rozlouskneme, kdo vezme pro svého vnuka tu motorku. Dušoval se, že zítra už to určitě vyřešíme. V tu chvíli mě polil jednoznačný pocit – pokud si kolega tu motorku odnese po všech našich domluvách domů, hodně mě rozčílí a také zklame.
A co myslíte, že se stalo poslední den v týdnu – v pátek?“ V odpověď bylo slyšet jen praskání ohně. Kdo ví, jaké všechny varianty posluchačům vířily v hlavách.
„Do poslední chvíle jsem doufal, že se ve dveřích objeví profesor Tesařík, hodíme si korunou, a mně se uleví, ať už vyhraji nebo prohraji. Ale to se nestalo. Musel jsem za ním znovu osobně jít, otevřít s ním ono téma, a on… on dělal, jako že o ničem neví, potřásal mi rukou a přál pěkný víkend. Ano, odnesl si ji domů! V ten čtvrtek, poté, co mi slíbil, že zítra se už určitě domluvíme, ji odnesl domů. Rozlítilo mě to natolik, že jsem si ten den nemohl vybarvit v Modrém životě políčko za slušnou mluvu,“ zažertoval Elba, ale bylo vidět, že byl vývojem situace opravdu zasažen. „Profesor Tesařík byl mým výlevem očividně velmi zaskočen. Říkal, že ho nenapadlo, že to celé beru tak vážně. Jedná se jen o dětskou hračku! A stříhat si o ni nebo házet korunou je přece dětinské. A tak si ji prostě vzal. Ne pro sebe, připomínal znovu, ale pro svého vnuka Pavlíka. Z vnějšku opravdu mohla být scéna, jak se dva letití vysokoškolští profesoři hádají na chodbě o dětskou motorku, zábavné divadlo. Šlo tam ale opravdu o vystřelovací motorku?“ přemýšlel Elba nahlas o popsané situaci.
„Já motorku vnímám jen jako formu té situace. Formu, která byla překvapivě nicotná, ale která vyvolala nečekaně hluboký obsah. Odhalila v dětské ryzosti touhu udělat radost svému vnukovi, ale možná ve skutečnosti udělat dětskou radost hlavně sám sobě. A potom také obnažila, bez nátlaku závažných situací, náš vztah k hodnotám. Náš sklon k uplatňování čestného jednání. Situace, kdy vznikne spor o něco tak malicherného, jako je dětská hračka, může leckoho vybízet k tomu, aby některé hodnoty hodil za hlavu a potlačil jejich vnitřní hlas. Kde je ale hranice mezi okolnostmi, kdy můžeme naplňování našich hodnot zanedbat a kdy už bychom je uplatňovat měli? Podle mě taková hranice vlastně není. Naše vnitřní hodnoty v nás může odhalit jakákoliv situace, protože ta je spouštěčem myšlenek a emocí, ve kterých se naše hodnoty odrážejí. Mohou to být okolnosti vyhrocené a závažné, kdy jednáme pod tlakem, jako například pokud jde o velký majetek, nebo dokonce o zdraví nebo o život. Ale mohou to být také situace zdánlivě nicotné, kdy se chováme naopak zcela svobodně sami za sebe bez jakéhokoli vnějšího tlaku, jako například když dáváme někomu přednost ve dveřích, když vidíme, že někdo s mapou hledá cestu a my mu můžeme pomoci se zorientovat, a nebo třeba když jen slíbíme něco sami sobě.
Neberte dětem důležitost jejich sporů, ve kterých se hádají o nějakou malichernost a z vnějšku se zdánlivě jeví, že o nic nejde. Jde! Tyto chvíle jim totiž pomáhají poznat a vytvářet si jejich vlastní charakter. Během života už se jen mění forma a předmět podobných sporů, ale jejich potenciál odhalovat v nás náš vztah k hodnotám zůstává. To vám mohu po zážitku z minulého týdne potvrdit. Myslím si, že vzdalovat se od dětství neznamená dospívat.
A teď bych se vás rád na něco zeptal: Co si myslíte, že se odehrávalo v hlavě profesora Tesaříka, když si plastovou motorku odnášel domů?“
