Klasický skautský tábor s převážně „neskautskými“ dětmi je vždy výzvou. A co teprve s dětmi se zdravotním omezením. Tak tomu bylo letos v létě i v našem oddíle. Chceme ukázat, že skauting je opravdu pro všechny a téměř nic není překážkou.
Porucha autistického spektra je výzvou jak pro dítě, tak pro vedoucí
Dominik (11 let) s poruchou autistického spektra byl opravdu náročný. U autistických poruch je narušeno fungování ve třech základních oblastech. V oblasti sociálních dovedností se jedná o sníženou schopnost navazovat vztahy s ostatními, o nepochopení pravidel sociálního fungování, nedostatek sociálně-emoční vzájemnosti a neschopnost využívat neverbální chování jako prostředek k dorozumívání. V komunikaci těmto lidem obvykle chybí gestikulace či ji neumějí stoprocentně využívat. Obzvláště neverbální komunikace pro ně představuje problém. Mají také omezenou schopnost fantazijní hry (ať už samotné, nebo v kolektivu) a problém zahajovat a udržovat konverzaci. Dominik měl největší problém právě s navazováním kamarádství a s komunikací.
Spousta dětí nedokázala pochopit, že je prostě jiný, a někdy mu, bohužel, dělaly naschvály a zbytečně ho rozčilovaly. Dominik ale dokázal děti provokovat i sám nejrůznějším rýpáním. A pak mu to někdo vrátil a byl problém. Například mu vymysleli přezdívku, která se mu nelíbila, a volali tak na něj. A tak bylo na denním pořádku vysvětlování situace ostatním, Dominikovo uklidňování a usmiřování. Zpětně si říkám, že jsme si možná hned ze startu měli Dominika vzít bokem a dětem to mezitím pořádně vysvětlit.
Co Dominika bavilo, u toho neměl problém fungovat. Nástupy zvládal také v pohodě. Menší problém představovala služba v kuchyni, kde byl hodně nemotorný, takže se většinou rýpal v hlíně v lese nebo stavěl domky skřítkům. Nejraději trávil čas sám, v lese, kde měl svůj klid, a to prostě k jeho poruše patří.
S maminkou jsem byla ale v kontaktu po celou dobu. Popisovala jsem jí, co se děje, a podávala informace při větších problémech. Sama však prohlásila, že nás obdivuje za naši snahu a trpělivost, protože pro něj muselo být těžké být s cizími dětmi v táborovém prostředí, a tak měl výkyvy častěji, než bylo běžné. Dominik byl totiž poprvé na tak dlouhou dobu bez rodiny, proto jsme všichni měli strach, jak to zvládne. On i rodiče to však vzali skvěle a brali to jako dobrodružství. Přijel domů nadšený.
I po onkologické léčbě lze tábořit
Dalším dítětem, které mělo speciální potřeby, byl Karel (9 let) se shuntem (uměle vytvořenou spojkou, která umožňuje volný tok tekutiny v organismu) po onkologické léčbě. Krom zvýšené opatrnosti, aby se mu nestal úraz hlavy (nedovolili jsme mu hrát fotbal ani jiné sportovní hry, buďto se díval z bezpečné vzdálenosti, anebo byl v kuchyni či ve svém stanu), fungoval úplně standardně a etapovku plnil také bez problémů. Na táboře měl i kamarádku z domu, a tak se cítil bezpečněji i on.
S dětmi vycházel bez problémů. Ony věděly, že má v hlavě „hadičku“ a nesmí se do ní praštit, a samy ho i hlídaly, aby se tak nestalo. Bylo potřeba každý večer provádět aplikaci růstového hormonu v injekčním peru. Já nebo zdravotník jsme s ním chodili do zdravotnického stanu, kde dostával k dispozici dezinfekční ubrousky a vše si sám obstaral. Natáhl si pero, píchl, vyměnil jehly. Pro mě to byl neskutečný zážitek a má můj obdiv, protože já sama mám při manipulaci s jehlami celkem problém, takže jsem byla ráda, že tohle zvládá sám. Jediným problémem byla zvědavost dětí. Vadilo mu, když se na něj chtěli u aplikace dívat.
Pro Karla se také jednalo o první tábor a od jeho maminky jsem dostala zpětnou vazbu, že byl úspěšný a on se vrátil spokojený.
Dětská mozková obrna
Jezdí s námi i Marek (29 let) s dětskou mozkovou obrnou, který je upoutaný na vozík a trpí lehkou retardací. Na tábor ho doprovází jeho máma alias vedoucí, která se o něj z devadesáti procent postará sama. Občas jej někdo ze starších převeze z jídelny na hřiště nebo ke kuchyni. Ostatní děti Marka však spíše přehlížely. Někdy si s ním přišly dát placáka, jindy se zeptaly, jak se má. Ale většinou jen tací, kteří už Marka znají déle. Nováčci moc nevěděli, jak se k němu chovat, někteří se báli, někteří měli respekt, i když jsme jim říkali, že se bát nemusí, že je jen „velké dítě“.
Snažila jsem se Markovi vždy vymyslet nějaký jednoduchý úkol, aby se více zapojil do táborových procesů. Například jsem mu dala do ruky škrabku a na klín položila dvě brambory. Neoškrábal sice sám nic (kvůli nemoci má i postižené ruce a omezenou hybnost v nich), ale aspoň to zkoušel a cítil se užitečný. Nebo mu pomohla právě jeho máma, která loupala brambory za něj, a on již oloupané brambory podával dál.
Tábořiště máme prakticky bezbariérové – velkou rovnou louku. Marek s rodinou mají většinou vyhrazeny dva stany zkraje tábořiště, takže není problém se s vozíkem někam dostat (k ohništi, ke sprchám, na hřiště). Letos jsme postavili i teepee, takže Marek s mámou dostali k dispozici více prostoru pro běžné činnosti (oblékání, hygienu, ukládání do spacáku…), než by měli ve stanu.
Celkové hodnocení a můj pocit z tábora?
Na tábor jsem se nijak speciálně nechystala, i když jsem se bála, že dopadne fiaskem. Moje kamarádka má syna s ADHD, s podobnými výkyvy nálad a s dalšími omezeními, takže jsem tak trochu spoléhala na to, že už vím, jak s kluky jednat. U Karla jsem byla od maminky informována, že vše zvládá sám a je samostatný. Jen jsem se zajímala o možné komplikace se shuntem a jak je poznat.
Nepřišlo mi, že by to bylo až natolik náročné, abych se, byť i jen někdy, cítila „na pokraji sil“, ale nejlehčí to také nebylo. A to se mnou na táboře byla má vlastní malá dcera, která potřebovala svou péči a režim. Nikdy jsem si nepřipustila, že to nezvládnu. Spíše jsem si říkala, jestli byl opravdu dobrý nápad brát na tábor Dominika bez nonstop asistenta nebo člena rodiny, kterého by znal a představoval by pro něj jistotu. Zároveň jsem přemýšlela, zda ho propříště nezařadit do programu s benjamínky, kteří mají jednodušší program. Možná by mu to vyhovovalo více.
Tento tábor mě zase utvrdil v tom, jak je i v dnešní době postižení či zdravotní omezení velkým tabu, pokud nikoho takového vedoucí nebo členové nemají v nejbližším okolí. Nejvíce to šlo poznat právě u Marka. A proto je potřeba ukázat, že i když je někdo trochu jiný, není třeba se jej stranit, bát či na něj koukat mezi prsty. I takový člověk je hoden běžného života s běžnými zájmy a zážitky, kterými skauting a táboření jsou.
Pozn.: Jména dětí byla pro potřeby časopisu změněna.
