Je mi 12 a na kroužku atletiky má trenérka proslov o tom, že bychom se všichni měli účastnit závodů, které jsou v sezóně každý víkend. „To se zbláznila,“ pomyslím si, „já mám přece v životě i další věci – skaut, školu, někdy se o víkendu jezdí k babičce a jindy chci mít prostě volno.“ Tlak na účast na závodech nakonec vede k tomu, že do atletiky přestanu chodit.
Je mi 16, vedu světlušky a členka X vůbec nejezdí na víkendové výpravy. Vrtá mi to hlavou, protože na schůzkách je přece tak zapálená, a myslím, že výpravy a hlavně tábor by ji mohly hodně posunout. Asi až za dva roky se dozvím, že má rozvedené rodiče a většinu víkendů tráví u táty.
Je mi 19, jsem čerstvě na vysoké a zvykám si na nové město, novou práci, nabytou samostatnost a zajímavé, ale náročnější studium. V prosinci na Miquiku si uvědomím, že jsem se poslední dobou skautingu skoro nevěnovala – jak účastí na oddílových akcích, tak mentálně. Vždy jsem skautskou identitu brala jako zcela zásadní, což se odteď začíná proměňovat. Někdy se cítím nakopnutá, do oddílu přináším nové podněty a aktivně si hledám, co bych v Junáku mohla podniknout. Jindy se horko těžko donutím vykopnout Doodle na poradu.
Tyto drobné zkušenosti mi později v roli vedoucí oddílu pomohly nebrat jako křivdu, pokud pro některé zrovna nebyl skaut na prvním místě. Nešlo o to, že by moje programy nebyly dostatečně promyšlené nebo že by skautská idea nedokázala v 21. století obstát. Pro některé byl prostě důležitější jiný zájem. Nebo pro ně skaut nebyl „životní styl“, ale jen jeden z kroužků, nebo ještě hůř, přání či ambice rodičů. Jiným nesedl kolektiv. Mohly za tím být i problémy v rodině, nedostatek financí, špatné zdraví a další důvody. Samozřejmě, že jsem se nejprve pokoušela mnohé z těchto přesvědčit, někdy i moralizovat a v duchu jejich odchod nebo nízkou účast nechápala, případně i trošku odsuzovala. Vždyť mně toho skaut do života tolik dal a jim může taky, tak proč nechodí?
V roli vedoucího je samozřejmě v pořádku a žádoucí osobně s daným členem probrat, proč už se neúčastní tolik, co dřív, případně jestli mu něco v účasti nebrání. A někdy to i může pomoci „problém“ vyřešit. Naše pravomoce jsou ale omezené a občas je jedinou možností situaci přijmout takovou, jaká je. Třeba se dotyčný za měsíc, rok nebo dekádu vrátí a s novou energií se zase zapojí. Anebo třeba taky ne a skautské semínko, které jsme do něj zasadili, bude moci vyklíčit zase někde jinde, mimo naše hnutí.
