Autobus jako nástroj sebereflexe

V každém z nás jede celý autobus – jak pozornost věnovaná naší vnitřní složitosti může podpořit naši kapacitu se vyrovnávat se složitostí vnějšího světa?

Práce kolektivu Gesturing Towards Decolonial Futures (GTDF), odkazující svým názvem ke směřování k dekoloniálním budoucnostem, zve vyučující a studující k tomu, aby se odvažovali zkoumat obtížná globální témata více do hloubky a zároveň pečovali o vzájemné vztahy. Tento pedagogický a věděcký kolektiv dlouhodobě výchovně pracuje s mnohdy emocionálně velmi vypjatými tématy. Věnuje se proto vývoji nástrojů umožňujících mapovat a lépe navigovat složitost myšlenek, pocitů a afektivních reakcí, které se vynořují v situacích, když jsme v procesu učení konfrontováni s tématem, které není jednoduché. Jejich cílem je podpořit procesy skupinových konverzací o náročných myšlenkách tak, aby mohly probíhat v upřímnějším a střízlivějším duchu a uchovávat integritu vztahů navzdory tomu, že obsah konverzace možná vyvolává silné emoce.

Poznatky plynoucí z výzkumu a pedagogických experimentů kolektivu naznačují, že schopnost nezjednodušovat a nepopírat složitost a paradoxy světa kolem nás úzce souvisí s naší schopností vnímat složitost a paradoxy v sobě samých.

Když zaznamenáme rušivý podnět, zaplaví nás množství myšlenek, pocitů a afektivních reakcí (afekt bývá krátkodobá, ale silná a prudká emoční reakce). Ty mohou být protichůdné a odehrávat se v našem těle, mysli i srdci současně. Vnímání rozmanitosti dějů probíhajících v nás samotných může podpořit naši schopnost čelit složitým problémům a řešit je, aniž bychom je přitom popírali nebo zjednodušovali jejich podstatu. To však může vyžadovat, abychom se otevřeli perspektivě, která nám může znít zprvu nezvykle.

Kolektiv GTDF ve své analýze vychází z toho, že většina z nás byla vychována podle zavedených norem a pravidel moderních západních společností tak, abychom vnímali sami sebe jako soudržné, jednolité a nezávislé jednotlivce, u nichž se předpokládá, že vědí, kým jsou. Během života se učíme, že ocenění od společnosti dostáváme, když vystavujeme svou ucelenost jednotlivce. Cokoliv se z této dokonalé ucelenosti vychyluje, je hodnoceno jako nevyspělé/nezdravé.

Jedním z vedlejších důsledků této logiky je chybějící jazyk, kterým bychom mohli mluvit o tom, co v sobě pociťujeme jako paradoxní, rozporuplné, nejednoznačné, rozmanité či nedefinovatelné. Dalším a pravděpodobně ještě škodlivějším důsledkem je známý fenomén psychologické projekce, obranného mechanismu, v němž se naše ego brání nevědomým podnětům tím, že popírá jejich existenci v nás a připisuje je druhým. Například v situaci, když při práci se skupinou máme pocit, že nás někdo rozčiluje, irituje či dráždí bez zjevného důvodu.

Pokud je naší strategií pevně se držet těch ucelených částí našeho já, o kterých věříme, že je druzí přijmou, tento princip nás nutí automaticky potlačovat zbytek. Ovšem to, co v sobě potlačujeme, neboť z toho nemáme dobrý pocit, může mít tendenci se k nám znovu vracet v podobě negativní projekce na lidi v našem okolí. Když si do druhých promítáme cokoliv, co sami v sobě nechceme přijmout, nebo se s tím vnitřně pereme, vzniká riziko, že se to projeví v našem chování k dané osobě či skupině. Třeba tím, že se to s nimi pokoušíme „řešit“ jako jejich problém, a to může samozřejmě přinášet neblahé následky.

Autobus

Smyslem tohoto nástroje je nabídnout širší a inkluzivnější pohled na to, jak široký je rozsah věcí, které si v libovolný okamžik můžeme myslet nebo cítit a prožívat.

Jak to funguje?

Představme si všechny v místnosti jako autobusy plné cestujících různého věku. V každém autobusu je řidič, cestující shromáždění vepředu, uprostřed a vzadu. V našem vlastním autobuse jsou cestující, které známe, a cestující, které neznámte. V blízkosti řidiče bývají cestující, které známe nejlépe. Mohou na sebe strhávat naši pozornost. Uprostřed bývají cestující, které známe méně. A vzadu mohou být ti, které ani neznáme, možná se nám s nimi nechce jednat, anebo se tam před naší pozorností ukrývají.

Řidič a cestující jsou ztělesněním všech našich životních zkušeností a v autobuse najdeme vše, co kdy mělo a má vliv na naši definici sebe sama. Jsou zde události z našeho dětství, nezpracovaná traumata, naši rodiče, nám významní blízcí.

Záměrem prvního kroku práce s touto metodou je naučit se pozorovat cestující ve vlastním autobuse, aniž bychom je hodnotili či odsuzovali. Optimální je zaměřit se na jejich reakce poté, co určitý podnět vyvolal naši živou vnitřní reakci.

Můžeme si zakreslit svůj autobus se zaměřením na cestující, kteří přitahují naši pozornost. Podobně jako v komiksu můžeme pomocí bubliny řeči zaznamenat, co kdo říká, pomocí bubliny myšlenek zkusme zakreslit, co si kdo myslí (a proč), bublinou vycházející ze srdce zachyťme, jaké to doprovází pocity a očekávání (např. naděje, sympatie, obavy a úzkosti).

Zkusme si všimnout detailů, například jaká je životní fáze či podoba cestujících; zda jejich reakce vycházejí z traumatické zkušenosti; jaká je jejich úroveň tolerance vůči nejistotě. Věnujme také pozornost vlastnímu vztahu k této činnosti: máme obavy, zda přesně plníme pokyny, přizpůsobujeme se úkolu, jsme rozptýleni, bráníme se? Neexistuje zde žádné správné nebo špatné řešení, pouze pozorujme.

Do této chvíle aktivita probíhá jako individuální kontemplace. A tou může i zůstat, pokud ji používáme jako nástroj pro vlastní introspekci.

Při činnosti ve více lidech se práce s autobusem obvykle uplatňuje pro reflexi aktuálního dění nebo tématu, které je ve skupině živé. Pokud s autobusem pracujeme ve skupině, je podstatné zdůraznit, že v této aktivitě nejde o sdílení podrobností o tom, co se přesně děje v autobuse nebo při procesu pozorování. Cílem je spíše uvědomit si, co jsme se během tohoto dění o sobě naučili.

Poté se můžeme vrátit do skupiny a sdílet:

1. jednu věc, která nás během aktivity překvapila;
2. současný stav našeho autobusu – zda je v něm vše v pořádku, nebo se proběhlé dění zpracovává, či zda něco „hoří“ a bylo by to třeba vyjádřit nebo jinak ventilovat.

Pomůže nám to najít cestující, kteří potřebují péči. Někteří z nich možná uvnitř autobusu křičí nebo chtějí být vyslechnuti, aby vyjádřili, co cítí.

Takový moment může být pro skupinu výzvou k souhlasu s neodsuzujícím nasloucháním něčemu, s čím se možná (v rámci svého autobusu) zcela neztotožňuje, ale co je třeba vyjádřit. Je vhodné ověřit si ve skupině, zda ostatním nevadí, že možná budou naslouchat něčemu potenciálně náročnému, a odsouhlasit si neodsuzování. Ti, kteří cítí, že by pro ně dané téma v danou chvíli nemuselo být z jakéhokoliv důvodu vhodné či bezpečné, se mohou rozhodnout prostor na chvíli opustit.

Přínosy autobusu

Metodologie autobusu nám může poskytnout jazyk k vyjádření složitých a konfliktních myšlenek a pocitů. Umožňuje nám vyjádřit vlastní pocit, postoj nebo myšlenku bez toho, aby nás definovala. Tím autobus napomáhá držet se diskuze ke konkrétním příspěvkům, které zaznívají, aniž bychom je vztahovali k těm, kdo je pronášejí, a na základě toho je hodnotili.

Například místo: „Myslím si, že…“ nebo „Cítím, že…“ vede tato metafora ke sdělení: „V mém autobusu je cestující, který říká, že…“ nebo „V mém autobusu probíhá debata o tom, zda…“. Povšimneme­‑li si bližších charakteristik našich cestujících, může nám to lépe osvětlit, kteří z nich jsou aktivní a proč. Taková analýza může přinést vhledy typu: „Rozzuřený teenager uvnitř mne chce…“ nebo „Přísný učitel uvnitř mne cítí, že…“.

Metafora autobusu pomáhá udržovat vzdálenost mezi námi a našimi cestujícími. Díky tomu nám umožňuje vyjádřit i pocity a obavy, které bychom jinak spíš nechtěli sdílet, ať už kvůli pocitu studu, viny, nebo z jiného důvodu. Pro práci s aktivitou je zároveň podstatné zdůraznit, že k ničemu z toho, co pozorujeme v autobuse, nebo k tomu, co vyjadřují cestující, se nikterak neupínáme.

Podle zkušeností kolektivu GTDF tato metodika není pouze nástrojem k budování větší kapacity pro kritickou sebereflexi. Metodiku lze využít při práci s různými skupinami, aby bylo možné vést obtížné rozhovory a budovat výdrž k řešení nesouladu. Může snížit kolektivní úzkost a proměnit konflikty v přínosné zkušenosti.

Podle toho, jak je metodika používána, tedy může podpořit jednotlivce a skupiny při zkoumání, jak:

• vnímat sám sebe a své prožívání jiným způsobem;
• čelit paradoxům, rozporům, složitostem a rozmanitostem, které jsou součástí nás samotných, a vyrovnávat se s nimi;
• budovat kapacitu k produktivnímu nakládání s nesouhlasem, konflikty, nepohodlím, složitostmi a rozporuplnostmi;
• snižovat kolektivní úzkosti a transformovat konflikty do přínosných zkušeností.