Mám v hlavě několik vzpomínek na dobu, kdy jsem vedl oddíl, ke kterým se v poslední době často vracím. Týkají se mých nároků a požadavků na ostatní členy oddílové rady. Vedením oddílu jsem celých pět let doslova žil. Bylo to v době studia vysoké školy, a tak jsem měl na oddíl poměrně hodně času. Bydlel jsem u rodičů, kteří mě podporovali, a k pohodlnému studentskému životu mi stačila občasná brigáda v divadle.
Ani zdaleka všichni okolo mě to neměli tak jednoduché. Někteří vedoucí měli objektivně výrazně časově náročnější studium, jiní už chodili do práce, i když byli třeba mladší než já. Je těžké vnímat překážky, se kterými se potýkají druzí, když s nimi sami nemáme žádnou zkušenost – tedy aspoň pro mě to tehdy těžké bylo. Kladl jsem na kamarády z vedení oddílu nároky, které zkrátka nebyli schopni naplnit a já nechápal, proč. Cítil jsem často pocity zrady, vzteku, osamělosti a nebyl jsem schopný brát na jejich potřeby ohledy – a právě proto jsem na vedení oddílu někdy opravdu zůstával sám.
Až po předání oddílu, ukončení studia a odstěhování od rodičů jsem se začal s podobnými překážkami sám setkávat. Najednou jsem nemohl polovinu dne trávit dobrovolničením na různých skautských projektech. K tomu se postupně přidávaly další překážky – těžkosti v oblasti psychického zdraví, všeobecného zdražování nebo změna práce a já musel výrazně přehodnocovat, jakým způsobem trávím čas. A zbavovat se tolika činností, které mi dávaly velký pocit smyslu, bavily mě a byly obrovskou příležitostí k růstu, pro mě dodnes není vůbec snadné.
Oddíly, které se těší velkému zájmu dětí a rodičů, a které mají plné čekací listiny, jsou podle mě vystaveny velkému riziku. Čím náročnější je pro rodiče do skautu dostat děti a čím větší požadavky si vedoucí kladou, tím menší je šance, že se do oddílu dostanou „ostatní“ děti. Tedy ty, které za sebou nemají rodiče odhodlané udělat pro ně cokoliv – třeba proto, že oba rodiče nemají, nebo protože máma i táta mají dvě nebo tři práce, aby rodinu uživili, nebo zkrátka proto, že se svým dětem příliš nevěnují. S vedoucími je to podobné. Čím slepější budeme vůči vlastním privilegiím a překážkám druhých lidí žít takový život, jaký chtějí, tím složitější bude pro ostatní existovat vedle nás. Bez dobrovolníků a dobrovolnic, kteří mají to štěstí věnovat svůj čas vedení oddílů, středisek a kurzů, se neobejdeme. Pokud však budeme nastavovat laťku podle možností těch nejzdatnějších nebo nejméně vytížených, může se brzy stát, že na ty oddíly, střediska a kurzy zůstanou sami – tak jako jsem na vedení oddílu někdy zůstával sám já.
