Knížku Moniky Stehlíkové Život s vysokou inteligencí jsem si zpočátku nechtěla přečíst. Nemám ráda škatulkování, věřím, že vysoké IQ je jen jedna z forem inteligence, a jsem přesvědčená, že každý člověk má nějaké nadání. Nicméně nakonec jsem si řekla, že nemohu odsoudit knihu, kterou jsem nečetla, a udělala jsem dobře.
Kniha popisuje problém nadaných dětí, jimž vrstevníci (a někdy ani rodiče) nerozumí, a nadaných dospělých, kteří se navenek přizpůsobují společnosti, aby zapadli, ale uvnitř zůstávají nešťastní a rozpolcení. Autorka upozorňuje na to, že zdaleka ne všichni nadaní lidé žijí úspěšný život, protože vysoká inteligence je spjata se zdrcující sebereflexí a s velkou citlivostí a zranitelností.
Nadané pak líčí jako lidi, kterým jejich uvažování o světě v širokých souvislostech přináší trápení s věcmi, jež nedokáží změnit. Vidí v nich herce přizpůsobující se okolí a přitom rezignující na své skutečné emoce, a perfekcionisty, kteří si stále připadají nedostateční.
Nadprůměrně inteligentní lidé jsou podle autorky menšinou, která ve společnosti často trpí odsudky těch, kteří jí nerozumí. Nadané lidi totiž lze pro jejich přecitlivělost, před kterou se snaží sami sebe chránit, snadno považovat za odtažité, sebestředné či chladné.
Knihu bych doporučila všem vedoucím, protože právě jim se může podařit nadané dítě rozpoznat a cestu životem mu usnadnit. A také všem těm, kdo kráčí životem nepochopeni a s odmítají si, snad i z morálních důvodů, přiznat, že by mohli být svou inteligencí odlišní.
Život s vysokou inteligencí: průvodce pro nadané dospělé a nadané děti (Monika Stehlíková, Praha: Grada, 2016)
