Moc v mých rukou

Proč se dětem ubližuje? Tato otázka napadne snad každého z nás, jsme-li konfrontováni se situací, kdy bylo nějaké dítě vystavováno tělesnému a psychickému utrpení. Uvědomujeme si však plně, kdy a za jakých okolností může k psychickému ohrožení na straně dětí docházet?

„Tohle jsi už vážně přehnala, to si pěkně odskáčeš!“ „Nekecej a makej, podívej se, jak to ostatním jde, a ty jsi zase ve všem poslední.“ „Už jsem řekl, nechci tady slyšet žádný kňourání ani žalování. Rozumíme si?!“

Z jakého důvodu chceme zdůraznit právě toto téma – na jedné straně naši moc a na druhé velkou zranitelnost dětí, a to tělesnou i duševní? Důvod je prostý – pokud není ubližování dítěte zavčas řešeno, mívá nemalý dopad na jeho další vývoj. 

Spoustu času trávíme s dětmi, připravujeme pro ně programy, těšíme se z jejich radostí a pláčeme nad jejich starostmi. Víme, jak reagují na neúspěch? A jak reagují na úspěch? Čím je dokážeme motivovat? Jaký vztah mají k autoritám? Čeho se bojí, a naopak na co se těší? Jak reagují na stres? A jak to máme my sami? Na jedné straně můžeme být jako vedoucí jedni z prvních, kdo zachytí signály, že se s dítětem něco děje, či se nám samo dítě svěří, že má problém.

Na straně druhé právě my, skautští vedoucí, můžeme být i těmi, kdo se, ať už přímo, či nepřímo, na ubližování podílí. Praxe ukazuje, že v oddílech a ve střediscích ze strany dospělých či dospívajících členů našeho hnutí, kterým děti věří, může k psychickému ohrožení docházet. Zde je třeba podotknout, že toto téma se nevztahuje pouze na skautské oddíly, nejsme o nic víc ohrožující než jiné výchovné a vzdělávací instituce. Ale právě proto, že jsme skauti, bychom si tohoto rizika měli být vědomi a snažit se s ním pracovat. 

Přemýšlel/a jsi někdy o tom, zda tvůj přístup k tvým svěřencům či vůči ostatním členům oddílové rady vytváří vzájemnou důvěru? Řekl/a bys, že v tvém oddíle se všichni navzájem respektují? Jsi zastáncem partnerského, či spíš autoritativního přístupu, který staví na disciplíně a autoritě vůdce/vůdkyně? 

Představ si situaci, že dva kluci z oddílu rozbili při hře v klubovně okno. Jak se zachováš? Zamysli se, bude tvá reakce stejná, jako kdyby to okno rozbili tví stejně staří kamarádi? Jaký přístup při řešení této situace volíš v prvním případě? Je jiný, než jaký bys volil v tom druhém?

Co může dětem ubližovat?

Náš způsob motivace:

• používáme nepřiměřené tresty a odměny
• neurčujeme hranice
• sledujeme osobní zájmy

Naše chování:

Ve skupině s ostatními vedoucími jsme na sebe zlí, pomlouváme, nepřátelíme se, nejsme ochotní dělat kompromisy apod. ⚜️ K dětem se chováme arogantně, máme oblíbence, které preferujeme, a neoblíbence, které přehlížíme, či na ně naopak často upozorňujeme. ⚜️ Přehlížíme či tolerujeme nevhodné chování ostatních vedoucích. ⚜️ Přehlížíme jakékoliv formy šikany a dalšího trápení mezi dětmi. ⚜️ Naše vzorné chování praktikujeme pouze v rámci oddílu, jinak se chováme nevhodně (mluvíme či se chováme sprostě, užíváme návykové látky, projevujeme se nenávistně na sociálních sítích či v reálném životě apod.).

Náš přístup k přípravě a realizaci programů:

• nepromýšlíme dostatečně, zda jsou programy vhodné pro věkovou skupinu dětí, případně vhodné pro celkové složení oddílu 
• zařazujeme programy, kdy obsah odporuje skautským principům, cílům a hodnotám (ukazují negativní vzory jako kladné, podporují násilí, netoleranci aj.)
• podceňujeme či přeceňujeme psychické rozpoložení účastníků, neboli nedostatečně promýšlíme celkovou dramaturgii programů (tj. výběr a sestavování programů tak, aby např. po klidném přemýšlecím programu nepřišla fyzická bojovka), případně operativně neměníme programy, když skupina není v optimálním stavu a není bezpečné program zařadit
• neuvědomujeme si či přehlížíme rizika např. u rituálů, rolových her, sebepoznávacích programů aj. (jdeme v programech příliš do hloubky, nerespektujeme osobní hranice jedinců, zařazujeme formy či prostředky, které neodpovídají „herní zkušenosti“ hráčů ani organizátorů apod.)

Buďte připraveni!

V oddíle s dětmi:

• vytvořte důvěryhodnou atmosféru, jejíž součástí je vzájemný respekt jednotlivých členů 
• vytvořte si společně pravidla chování, která by měla krom různých zákazů také obsahovat informaci, za kým jít, když je něco trápí
• pamatujte na pravidlo dobrovolnosti u programů, které je dětem třeba připomínat (dobrovolnost je to, kdy si dítě samo může rozhodnout, zda se programu zúčastnit chce, či nechce – ošetřujeme tím nejen jeho osobní pocit ohroženosti, zároveň tak posilujeme pocit důvěry v nás jako vedoucí, i v oddíl jako takový)
• naučte děti, že jim nikdo nemá právo jakkoliv ubližovat a že tajemství v oblasti ubližování nemá své místo, tj. když jim někdo ubližuje či někdo ubližuje někomu jinému, je správné to říct a chtít, aby to přestalo
• umožněte, aby děti měly více než pouze jednoho či dva dospělé členy oddílu, kterým mohou věřit a z jejichž úst uslyší, že určitý druh chování vůči dětem není správný, např. někdo další ve středisku

Sami v sobě:

• přemýšlej o sobě – zastav se a dívej se na to, jak se chováš, proč děláš, co děláš
• přemýšlej o dětech – jaké jsou, proč věří právě tobě
• pokud mezi svými výchovnými prostředky máš i tresty a odměny, přemýšlej, zda tím děti motivuješ a dáváš jim správný příklad
• nenech se strhnout aktuálními silnými emocemi (např. velkým rozčilením či velkým rozradostněním apod.) a netrestej či nereaguj v afektu, může se tím napáchat spoustu škod, pokus se svou reakci odložit, až se zklidníš, či se nauč reagovat popisným způsobem: „Tondo, teď jsem fakt naštvaný a vůbec se mi nelíbí, jak se s zachoval vůči Markovi.“
• netvař se, že nevidíš, pokud se v tvém okolí děje nějaké bezpráví na dítěti a reaguj

Na programu: 

Jak plánovat programy s ohledem na psychické bezpečí dětí? V rámci skautské výchovy se se slovem cíl či cíle dostáváme do kontaktu poměrně často. Cíle konkrétního programu, cíle družinovky, cíle výpravy, měsíční či celoroční cíle, plánování a příprava… cíle, cíle, cíle. Často omílané až tak, že nám někdy lezou krkem. Zároveň z pohledu psychické bezpečnosti bychom o cíli měli přemýšlet velmi pečlivě. Zvláště pak u programů, které jsou nositeli možných rizik, jako jsou např. psychohry či roleplayingové aktivity. Je dobré se ptát, čeho kterou aktivitou chceme docílit, zda nelze stejného efektu dosáhnout jinou činností. Pokud ano, proč tam dávat psychohru, která s sebou nese spoustu možných ohrožení?

Ať už máme k cílům jakýkoliv vztah, při práci s dětmi musíme vědět, proč to či ono děláme a čeho tím chceme docílit. A zároveň pamatovat na křehkost dětí. 

V partě lidí, se kterými pracujete:

• povídejte si společně o dětech – jak se jim daří, jak se posouvají, kde váháte a nevíte si rady
• mluvte spolu také o tom, když se vám něco/nějaké chování nelíbí, abyste se nedostali do podobné situace jako jeden z brášků, který si nevěděl rady: „V září jsem přišel z jiného oddílu a jsem v oddílové radě nový. Všiml jsem si, že jeden z vedoucích nepřiměřeně trestá kluky v oddíle. Nelíbí se mi to, ale jsem asi jediný, komu to nepřijde správné.“
• pojmenujte si pravidla chování k dětem i k sobě navzájem
• zapojte do hlídání bezpečí i rodiče dětí – ať vám řeknou, pokud by vypozorovali, že není vše tak, jak má být
• buďte otevření vůči okolnímu světu – děti by měly znát i ostatní členy střediska (výchovného zpravodaje, střediskového vůdce, jiné vedoucí oddílů)
• vzdělávejte se – jezděte na vzdělávací akce či kurzy a žádejte ve středisku vzdělávací programy, které mohou vaši činnost usnadnit tak, aby se vám rizikům dařilo předcházet
• sestavte si krizový scénář, co dělat, když…

Krizový scénář

V životě oddílu může nastat krizová situace, se kterou si nemusíme automaticky vědět rady a také nemusíme hned vědět, jak ji řešit. Jedním z preventivních nástrojů, jak danou situaci zvládnout a neprohlubovat tak např. psychická zranění či další rizika, je krizový scénář, který máme předem vytvořený. Krizový scénář by měl být sdílený se všemi členy oddílu, kteří se podílí na vedení. Vzhledem k povaze krize se také liší role a činnosti, které musí začít fungovat. Někdy bude nutné zapojit všechny přítomné z vedení, protože bude např. třeba zdravotního ošetření v nemocnici, jindy naopak postačí jeden člověk, který se postará o jedince, který odešel ze hry a bude potřebovat někoho na povídání. Zároveň lidé, kteří zaujímají nějakou roli při krizovém zásahu, by s touto rolí měli předem souhlasit a být si vědomi své zodpovědnosti z ní vyplývající. 

Co všechno by mohl krizový scénář obsahovat?

• popis a seznam rolí, kdo má co na starosti – odpovědné osoby za jednotlivé činnosti v rámci řešení krizové situace v oddíle (šéf krizového zásahu, který to celé řídí, zdravotník, který se stará o případné fyzické zranění, řidič auta, který má připravené vše, kdyby bylo třeba jet např. do nemocnice, družinář se stará o ostatní děti z oddílu, „psycholog“, dramaturg, který promýšlí, jak to bude dále s programem, apod.)
• popis postupů, co a jak je třeba udělat, tj. vytipované a popsané postupy konkrétních činností
• kontakt na přítele na telefonu – seznam s kontakty na lidi a instituce, které lze v krizi požádat o pomoc či radu
• mapu, adresu a kontakt na nejbližší zdravotnické zařízení v místě konání oddílové akce, výpravy, tábora apod.

Krizový scénář by měl být jasně a přehledně napsaný, aby se v něm dalo během krize dobře orientovat. Důležité je též, aby se s tímto dokumentem pracovalo pravidelně, revidovaly se role a zodpovědné osoby, aby v případě nutnosti byl stále funkční.

A jsme pomalu u konce. Jestli se vám po přečtení tohoto článku točí hlava, tak nezoufejte. Někdy to tak je. Nebylo naším záměrem vás vystrašit. Jen jsme o trochu chtěli posvítit na tu každodennost v našich oddílech a ukázat vám, nač ještě je třeba pamatovat a jak využít potenciál, který se ve vás skrývá. Jak ještě lépe pracovat s dětmi, které k vám do oddílů chodí. 

Je to vlastně jednoduché: přemýšlejte o dětech a o tom, jak s nimi jednáte, přemýšlejte, jaký vzor ve vaší osobě mají, a přemýšlejte dopředu, abyste se snažili minimalizovat některé přešlapy, které by mohly na dětské duši zanechat šrámy, které se těžce hojí. Stojí to za to. Děti ponesou vaše poselství dál.

Poselství skautské výchovy (Václav Břicháček, Skauting, Liberec, 1991)

Nakolik jsou skautské ideály a způsob výchovy z první poloviny století uplatňovatelné v dnešní společnosti? A jaká je naše role vůdců a vůdkyň v rámci tohoto výchovného procesu? Gigant přináší svůj pohled na věc.

Co děti nejvíc potřebují (Zdeněk Matějček, Portál, Praha, 2013)

Poutavá, často velmi osobní a hluboká zamyšlení známého dětského psychologa probírají potřeby dětí a úkoly rodičů, vychovatelů a psychologů.