Od knížky Orientace v přírodě, která u nás nedávno vyšla, jsem nečekala o moc víc než pár tipů na to, jak se v přírodě neztratit. Ale to jsem se spletla. Podle Tristana Gooleye totiž umění orientace nespočívá ve znalosti několika triků typu „mech roste obvykle na severní straně kmene“. Klíčem k orientaci podle něj je naučit se v krajině číst, umět vydedukovat příčiny toho, co kolem sebe vidíme, slyšíme a cítíme.
Autor zdůrazňuje, že ke spolehlivé orientaci vede jedině takto hluboká reflexe vnímaného okolí. A navíc: jen takto uvědomělá přírodní orientace má v dnešní době GPS a dalších navigačních technologií smysl – proto, že nám může nabídnout daleko víc než pouhá znalost polohy vyčtená z displeje. Díky přírodní navigaci můžeme krajině kolem sebe skutečně porozumět a začít ji vědomě prožívat, vnímat a interpretovat. A to jsou přesně ty věci, o které se v našich oddílech snažíme.
Hlavní přínos knihy vidím právě v tom, že nabízí způsob, jak přestat vnímat krajinu jako soubor náhodně rozmístěných rostlin, barev a tvarů a začít ve všem kolem sebe vidět logiku a řád. Tato cesta podle mě může být pro nás i pro naše svěřence daleko dobrodružnější než učení nicneříkajících pouček, které navíc v různých prostředích mají různou platnost.
Praktických návodů na to, jak se zorientovat v krajině, konečně kniha nabízí bezpočet. Dozvíme se nejenom to, jak se neztratit v našem domácím prostředí, ale také tu najdeme instrukce pro orientaci v poušti, pro plavbu na moři nebo pohyb v arktických končinách. Gooley, který je uznávaným navigátorem a nezdolným dobrodruhem, navíc všechno, o čem píše, osobně vyzkoušel.
Velkým bonusem je forma, kterou autor pro předání svých poznatků zvolil. Spíše než učebnicí je knížka sérií příběhů a historek – jednak autorových vlastních, jednak těch prastarých, které se v souvislosti s navigací objevují například v mýtech. Čtenář tak jednotlivé znalosti vstřebává spíše mimochodem, zaujat zajímavým vyprávěním. Jednotlivé příběhy mohou také skvěle posloužit jako legenda k programu na orientaci v přírodě.
