Hledat inspiraci pro oddílovou činnost někdy může být náročné. Nápadů je kolem spousta, ale máloco funguje tak skvěle, jak to vykresluje příručka nebo web. Často to, co hledáme, nenajdeme v nových hrách či aktivitách. Například pokud chceme posílit ducha oddílu, zajímají nás spíše zajímavé rituály či dovednosti. Duch oddílu se projevuje třeba v zacházení s oddílovou vlajkou, úpravě ohniště a tábořiště na víkendové výpravě, v oddílové kšiltovce či odznaku v cípu šátku nebo také v tom, jak si družiny poskládají batohy a označí své doupě při několikahodinovém táboření. Na tom, jak vypadá kronika a kdo ji píše. Na takových zdánlivých maličkostech záleží mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát.
Pokud se různé oddíly setkají v prostoru, kde mohou samostatně tábořit a žít normálním životem jako na běžné vícedenní výpravě, mohou si navzájem všímat právě těch jinak neviditelných věcí. Jak si rozdělují práci na ranním nástupu, jak družiny pracují při přípravě oběda, jak připravují nováčky na zvládání náročnějších úkolů, jaké vychytávky používají při několikadenním táboření. Mohou se inspirovat dovednostmi ze zálesácké či tábornické praxe, úpravou svého tábořiště, způsobem organizace a komunikace, aktivitami v okolní přírodě. Mohou navazovat přátelství s dalšími oddíly a domlouvat se na společných akcích, kde se ještě více poznají a obohatí. Taková inspirace může mít podobnou hodnotu jako hodiny času, které by vedoucí strávili pročítáním materiálů či na kurzu. A navíc tento čas stráví společně se svým oddílem – nemusejí tak dále ukrajovat čas od rodiny, práce či studia ve prospěch skautingu. Příležitostí k takovému společnému táboření mnoho není a je to škoda. Tento článek může motivovat třeba výchovné zpravodajky a zpravodaje (ale nejen je), aby takové příležitosti cíleně vytvářeli.
Společné táboření oddílů
Je to tak trochu paradox. Dnešní doba nabízí spoustu příležitostí, na kterých se potkávají lidé z různých oddílů: regionální či celostátní setkání vedoucích jako je Elixír, Helpdesk či Miquik, pro rovery čekatelské a vůdcovské kurzy, semináře. Přesto však nenabízejí prostředí k poznávání běžného oddílového života – protože na ně jezdí jednotlivci, nikoliv oddíly. A když občas jede někam oddíl či alespoň družina, jako například na Svojsíkův závod či Závod vlčat a světlušek, jsou tyto akce často tak nabité programem, že na běžnou oddílovou činnost nezbývá čas.
Nabízíme proto trochu jinou podobu setkání oddílů. Náš návrh si upravte sami dle okolností a vlastních preferencí. Může se jednat třeba o prodloužený víkend v květnu, červnu či září, kdy se dá pohodlně tábořit venku. Oddíly předem hlásí svoji účast, ale na počtu členů nezáleží, může jich přijet 8 nebo také 26. Ve čtvrtek večer nebo v pátek ráno se ubytují na společné louce – postaví stany, připraví ohniště. První společný nástup je v pátek v 11.00 dopoledne, přitom se vyhlásí nabídka společného programu. V pátek odpoledne proběhne sdílení tábornických dovedností: každý oddíl nabídne jednu dovednost (třeba Setonův hrnec, stavbu vázané houpačky či výrobu malé vodní elektrárny k osvětlení táborové kuchyně). Vždy 2–3 členové z oddílu představují jiným účastníkům vlastní dovednost, zatímco ostatní členové oddílu obcházejí cizí stanoviště a do svých zápisníků zachycují co nejvíce inspirace. Večer mají oddíly volno k přípravě večeře a sdílení zážitků z celého dne.
V sobotu od devíti ráno do tří odpoledne probíhá velká bojová hra Poklad na ztraceném ostrově, kterou si připravil předem jeden z oddílů. Využil k tomu programové náměty ze svého posledního tábora, který se tak povedl, že hrdě nabídne své nápady ostatním. Zbytek odpoledne mají oddíly volno k přípravě večeře a večerního vystoupení. Proběhne totiž společný táborový oheň s písněmi, na kterém každý oddíl představí jedno krátké vystoupení (zazpívá písničku či předvede scénku). Po skončení oficiální části, když skauti a skautky odcházejí spát, se u ohně dále seznamují roveři a rangers. Skauting pro ně tak získává další rozměr, který ve svém domácím oddíle nezažijí (a třeba tak dostanou další chuť do skautingu).
V neděli dopoledne pak proběhne atletický pětiboj a je k dispozici několik sportovišť, kde několik oddílů nabízí své netradiční sporty: frisbee, ragby, indiánské kostky, totoloque (viz 📚 Miloš Zapletal: Hry v přírodě, str. 123). Po závěrečném společném nástupu ve 14.00 oddíly balí a odjíždějí.
Po celou dobu akce je otevřen speciální stan, ve kterém oddíly představují své kroniky, oddílové časopisy, totemové hole či jiné poklady. Ve stanu je současně v provozu kavárna s čajovnou, která nabízí prostor pro setkávání vedoucích, roverů a rangers. Mohou se bavit o čemkoliv, ale prostředí je přirozeně nabádá k diskuzi o oddílových otázkách. Jaké používáte přechodové rituály od světlušek ke skautkám, od skautek k rangers? Jak pracujete s roverským kmenem? Nemáte tipy na samostatnou družinovou činnost? Podobné otázky mohou třeba viset v různých rozích čajovnového stanu – lidé, kteří se tam shluknou, je pak mohou společně rozebírat.
Co je opravdu důležité
Společného programu nesmí být příliš, třeba jen polovina celkového času. Ve zbylém čase totiž mají oddíly prostor žít svým běžným životem: staví stany, připravují ohniště, vaří oběd či večeři, organizují se, připravují se, balí. Ostatní tak budou přirozeně vnímat, kdo má či nemá kroj, kde pracují družiny samostatně, že si dovedou i na tak krátké výpravě vyrobit lavičky k posezení u ohně či vhodně zkrášlit prostředí svého tábořiště. Vnímají, kdy a jaký má kdo nástup, kdo všemu velí a jak, jakým způsobem se k sobě členové oddílu chovají a jak pracují.
Toto poznání je totiž mnohem důležitější, než kdo získá poklad na ztraceném ostrově nebo kdo je vítězem atletického pětiboje. O samotný program vlastně vůbec nejde, je spíše výplní mezi časy, kdy se děje to opravdu důležité – kdy oddíly táboří, vaří si, něco společně připravují. A je třeba vytvořit prostor, aby se ostatní mohli touto obyčejnou činností inspirovat – procházet tábořiště, pozorovat, zastavit se na slovíčko s vedoucím, vnímat atmosféru panující v jednotlivých oddílech.
Důležité také je, aby inspiraci vnímali i členové oddílu, nejen vedoucí. Není třeba pak oddílovou radu přesvědčovat, stačí navrhnout: „Pojďme to dělat jako ten a ten oddíl ze setkání…“ a buď je to samo přesvědčí, nebo ne, ale pak už je nepřesvědčí ani vedoucí. Vždycky je čím se inspirovat, každý oddíl má něco specifického. A kdyby byl náhodou některý oddíl příliš dobrý, bude mít dobrý pocit z toho, co jim funguje (a jinde ne). Možná si pak holky a kluci začnou uvědomovat význam vlastních oddílových zvyklostí a tradic, který jim do té doby zůstával skryt.
Když se takové setkání zopakuje, oddíly se přirozeně začnou předhánět, kdo má hezčí tábořiště, kdo má upravenější členy, kdo nabídne vychytanější tábornickou dovednost či netradičnější sport. Oddíly od sebe začnou opisovat a taková vzájemná inspirace bude pro všechny motivací na sobě pracovat a zlepšovat se. Náplň se může obměňovat – když jednou budou na výstavě oddílové kroniky, podruhé to mohou být osobní deníky. Nebo vodácký oddíl nabídne pěšákům, že je naučí ovládat pramice.
Možná si říkáš, že na takové setkání by nikdo nepřijel. Je těžké vmáčknout novou neznámou akci do oddílových kalendářů, které jsou nabité na rok dopředu. Dobrý začátek může být i společné táboření s jedním jiným oddílem nebo větší středisková akce. Výhody z něj oddíly poznají hned, a čím déle setkávání budou pokračovat, tím více se jejich poznání bude prohlubovat a oddíly se budou rozvíjet. Můžeš se domluvit třeba jen se dvěma či třemi oddíly z různých středisek. Pokud se oddíly neznají, bude inspirace fungovat i v menším počtu a třeba se za rok přidají dva další oddíly. „Navyknout“ oddíly z okolí na takovou akci může pár let trvat, ale stojí za to to alespoň zkusit. Nebo pokud jako výchovný zpravodaj připravuješ základní, okresní či krajská kola závodů, cíleně vytvoř v programu prostoje a naznač vedoucím, co v takovém čase mohou dělat.
