Takové téma se může na první pohled jevit jako příliš ambiciózní, zejména když čtenář nemůže očekávat, že se odebereme do světa Pána prstenů nebo Harryho Pottera. Navíc ti, kteří mají nějakou nepříliš dobrou zkušenost s tradičním křesťanským prostředím, pokud se v něm za duchovní život pokládají prakticky jen návštěvy bohoslužeb případně odříkávání nějakých modliteb, mohou být spíš nakloněni představě, že duchovní život žádné zvláštní dobrodružství není, nýbrž je docela nuda, ne-li něco horšího. A přece tu o skutečné dobrodružství jít může. K tomu, abychom to pochopili, je ale třeba nezůstat na povrchu a podívat se pořádně, oč tu především běží.
První zásada, která nás právě na cestu skutečného dobrodružství může uvést, zní: duchovní život je podstatně zakotvený v naší zkušenosti. Tím chci zdůraznit hlavně dvojí:
- všechno, o čem bude dále řeč, může člověk opravdu zažít – není to jen nějaká možnost pro „vyvolené“
- nejedná se ani o nějaké „vznešené úvahy“, ani o „knižní moudrosti“ – bez poctivého uvažování sice mnohé z duchovního života zůstane nepoznáno a nerozvinuto nebo se i leccos propásne, ale samotný duchovní život se „nevymýšlí“, nýbrž opravdu žije
Z tohoto hlediska se teď podívám na dvě související, a přece odlišné situace, v nichž se skautský vedoucí nachází. Totiž – v prvé řadě půjde o jeho vlastní objevy v oblasti duchovního života. A pak o to, jak může na cestě tohoto dobrodružství doprovázet svěřené kluky a holky. V tomto článku se samozřejmě můžu věnovat jen několika málo zásadním záležitostem. Před lety jsem na to téma napsal celou publikaci Nikdy nekončící dobrodružství, kde je o všem pojednáno zevrubně.
Co má vlastně smysl?
Základní rámec duchovního života skauta (nejen jeho, ale u něj je to přímo stanovené) je možno vyjádřit jako službu Pravdě a Lásce. Proč jsou na začátku velká písmena, je podrobně pojednáno jinde (například v publikaci Kdo jsem). Tady jde v prvé řadě o to, jestli člověk bere Pravdu a Lásku za skutečnosti, které jsou tak úžasné, že má smysl jim dát do služby celý svůj život.
Důvěra ve smysl našeho počínání je zásadní podmínkou toho, abychom se vůbec o něco snažili. Běžně se ptáme dřív, než se do něčeho pustíme: K čemu to je? Proč to mám dělat? Kupodivu není už tak samozřejmé, že se lidé dnes ptají, k čemu je vůbec jejich život. Pochopitelně – to není nijak triviální téma. Ale když se mu člověk vyhne, pak mu příliš často chybí dostatečná motivace k tomu, aby se s životem skutečně „popral“. Odpovědí přiměřenou dospělému člověku na otázku po smyslu jeho života je jeho poslání. O poslání by se dal samozřejmě napsat samostatný článek, ale alespoň ve stručnosti: posláním rozumím jedinečný životní úkol, ke kterému člověk obdržel určité osobní dispozice i prostředí, v němž ho může uskutečnit. Objevování a naplňování poslání je tedy první z dobrodružných podob duchovního života.
Kudy správně jít a jak?
Na první pohled by někdo mohl říct, že to je přece jasné – odpovědí na to je náš zákon, slib a heslo. Jde jen o to, jak je co nejlépe „aplikovat“. Možná už sami víte, že je to podstatně složitější. Skauting ani duchovní život není ideologie, není „chytře vymyšleným návodem na život“, který stačí jen pečlivě uskutečňovat. Samozřejmě že řadu standardních situací můžeme celkem bez problémů podle zákona řešit, ale zrovna ty skutečné problémy života potřebují daleko dynamičtější způsob rozhodování se pro správné jednání. Zkrátka potřebují fungující svědomí. A to nejsou zdaleka jen pravidla, která do našeho vědomí (či podvědomí) uložili rodiče a společnost. Výchova vlastního svědomí, prohlubování jeho citlivosti a naší schopnosti mu skutečně naslouchat – to je druhá základní podoba dobrodružství duchovního života.
Jsme jedné krve – ty i já
Tohle známé heslo z knihy Džunglí je výborným klíčem ke třetí podobě dobrodružství duchovního života: být dobrým druhem ostatním – a spolu s ostatními druhy být ve službách dobra. Antoine de Saint-Exupéry trefně poznamenal, že „jediný luxus, který si má člověk opravdu dovolit, je luxus lidských vztahů“. Ve vztazích totiž člověk překračuje hranice svého Já k druhému Ty – a právě tím vstupuje do duchovního prostoru. Stojí tak jakoby na „špičkách své existence“, vystavený působení Lásky, která vytváří most mezi Já a Ty. Proměňovat tuto šanci ve skutečnost – to je ale celoživotní napínavé drama. Nikdy nejsme u konce. Jak zásadní je to úkol duchovního života, skvěle ukázal Ježíš z Nazaretu, když řekl: Přinášíš-li svůj dar k oltáři a vzpomeneš si, že tvůj bližní má něco proti tobě, zanechej svůj dar na místě, jdi se nejdřív se svým bližním smířit – a pak teprve dones svůj dar na oltář. Podstatná oblast, kde se tvoří i testuje kvalita duchovního života skautského vedoucího, se týká jeho vztahů s těmi, které má v oddílu na starosti. Proto se jí ve druhé části budu věnovat.
Záhada veselé mysli
Kdykoliv mám příležitost, vždycky zdůrazním, že podpora duchovního života se v rozhodující míře neuskutečňuje „duchovními programy“, nýbrž sdílením určitého přístupu k životu. Tři jeho ústřední prvky jsem popsal v předchozí části. Podíváme se teď, jak se promítají do toho, když doprovázíme skauty a skautky jejich dobrodružstvím duchovního života.
Osmý bod našeho zákona rozhodně není něčím, co tam zůstalo trochu zapomenuté z dob, kdy si lidé libovali v různých naučných průpovídkách. Ani to není žádné vnější „keep smiling“. Za tím, že si „skaut hvízdá v těžkých situacích“, stojí mimořádně hluboká a zvlášť dnes potřebná duchovní skutečnost – naděje. A vedoucí je tím, kdo má svými konkrétními postoji u kluků a holek naději podporovat. S ním mají zažívat, že ani v těžkých situacích neztrácí důvěru ve smysl dění. A současně mají společně s ním objevovat zdroje radosti.
Tichý vnitřní hlas
Rozvoj schopnosti naslouchat hlasu svědomí je skutečným dobrodružstvím. My jako vedoucí v tom můžeme skautkám a skautům pomoct hlavně dvojím způsobem: zaprvé podporou vnímání ticha, neboť lidé jsou v dnešní době zahlušení neustálým atakem všemožných podnětů, které spolehlivě tříští jejich soustředění. Zadruhé prohlubováním schopnosti v konkrétních situacích rozeznávat, čím lze podporovat dobro, případně bránit nějakému zlu. Jde vlastně o rozšiřování oblasti uvědomělého jednání, o souhru mezi vnitřní hlasem svědomí a řešením konkrétní situace, v níž se nacházíme. K tomu poskytuje oddílový život nepřeberné množství příležitostí a my bychom je neměli propásnout. A také bychom se aspoň u některých měli být schopní s dětmi zastavit a pořádně reflektovat, oč tam vlastně šlo a jak se nám to podařilo zvládnout, a proč se to podařilo či nikoliv. Nezastupitelným a současně oboustranně cenným prostorem pro sdílení schopnosti žít v souladu se svým svědomím, jsou osobní rozhovory. V nich může vedoucí nejen vhodnými a citlivými otázkami pomáhat chlapci či děvčeti v tom, aby se lépe v tichém hlasu svědomí orientovali, ale mohou jim dát i nahlédnout do vlastních zkušeností se svědomím.
Být dobrým kamarádem
Skautští vedoucí by pro dnešní děti měli být těmi, kteří v konkurenci s jinými prioritami hájí nezastupitelnou úlohu kamarádství v jejich životě. Lapidárně řečeno: Škola, klavír i fotbal jsou důležité, ale vaše kamarádství jsou důležitější. To má v dnešním na výkon zaměřeném světě zásadní význam pro utváření duchovního života. Proto také to, jaké vztahy jsou mezi vedoucími navzájem, mezi nimi a dětmi i jejich rodiči, a samozřejmě také jaké jsou vztahy mezi dětmi v oddílu, je rozhodujícím příspěvkem k podpoře duchovního života. To se nedá nahradit žádnými programy ani sebemoudřejšími řečmi. Dobrodružství lze chápat jako to, co člověk prožívá s dobrými druhy nebo to, co z lidí dobré druhy dělá. Dobrodružství proměňuje vztahy, vztahy zase proměňují náš život ve skutečné dobrodružství.
