Předesílám, že následující řádky nepředstavují výzvu k rychlé změně formulace skautského zákona. Fundamentální text, jakým zákon je, je rozumné měnit jen opatrně, po velmi dobrém zvážení každého slova. K takovému uvažování o slově poslušnost a o jeho významu zvu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že poslušnost je ctností, o kterou je potřeba usilovat ve výchově, a současně sama výchovu a vzdělávání umožňuje. Takto by její zahrnutí do skautského zákona dávalo smysl. Jenže když důsledně domyslíme, co vlastně poslušnost znamená pro lidské rozhodování, jednání a komunikaci, ukáže se, že možná nejde o zrovna pozitivní přínosy.
Ten, kdo je poslušný, poslouchá pokyny někoho druhého, dodržuje stanovená pravidla, plní vyhlášená nařízení. Příliš o nich nediskutuje, ale jedná podle nich. Tomu odpovídá vymezení poslušnosti v pedagogickém slovníku jako „podřízení se vyšší, hierarchické autoritě“. Je-li toto poslušnost, pak výchova k poslušnosti, třeba i mírně prováděná, je vlastně výchovou k přijímání vnucovaného, je také vnucováním, nátlakem.
Poslušnost ve skupině
Pokud na jedné straně výchovného vztahu stojí někdo poslušný, jeho protějškem je nejspíš někdo přikazující (a to třeba skrytě, nepřímo). Takový obraz úplně neodpovídá skautské představě o partnerské komunikaci, v níž jsou ti zkušenější „dospělými průvodci“. (Partnerská komunikace není ve skautingu novinkou přinesenou na vlně pedagogických trendů. Je fundamentálně založená už na tom, že si říkáme bratře, sestro a že si tykáme bez ohledu na věk, funkci, zásluhy. Výzvu k partnerství lze dohledat už u B-P. Na jedné karikatuře jasně vykreslil kontrast mezi vojenským velitelem a skautským vůdcem skloněným k chlapci. V příručce Na pomoc skautským vůdcům upozorňuje na význam vztahu –
vůdce „víc zapůsobí, když se chová k chlapcům spíš jako jejich starší bratr než učitel“.)
Nebezpečí poslušnosti vykresluje např. obraz člena problematické party. Dříve poslouchal rodiče, nyní poslouchá problematického lídra. Alternativou, ke které by výchova mohla směřovat, může být zodpovědnost. Tedy vlastní zvažování toho, co je dobré a zlé, vhodné a přínosné. Rozhodování, které za mě neudělá lídr, autorita, ale které dělám já sám (třeba po poradě s autoritou, ale takříkajíc na vlastní triko). Zodpovědné jednání je takové, za které člověk sám ručí, a nevymlouvá se na jiného, na něčí příkaz. (Podobným vymlouváním se hájil velitel koncentračního tábora Eichmann. Poslušně plnil rozkazy a dodržoval zákony. Že jednal nelidsky, jakoby přehlédl. Přenechal to rozhodující autoritě, kterou on poslouchal.) Alternativou poslušnosti jistě nemá být neposlušnost a bezohledná svévole. Odmítání a vzdor za každou cenu by byly posunem směrem k výrazově prostému postoji, dogmatickému a závislému na tom, vůči čemu se vymezuje. Skutečnou alternativou po odložení snah o poslušnost je zodpovědnost. Ta zpochybňuje za každou cenu autoritu a význam jejich zkušenosti. Jde spíše o to je vyslechnout, rady zvážit a (ne vždy a bezpodmínečně) je přijmout, nebo taky odmítnout. (Autorita se může mj. mýlit.)
Skautská výchova
Skautská výchova usiluje o celkový rozvoj skautek a skautů, autentických osobností. Vychovatelé – vedoucí mají napomáhat jejich cestě k hledání toho, jak se vznešené ideály mohou promítnout do jejich konkrétních životních situací. Nejde o přejímání hotových řešení, o pouhé plnění pokynů, o podsunutí odpovědí dřív, než zazní osobní otázka. Jde o otevřenost hledání, kterým musí projít každý sám.
Zralým skautem (třeba v mladém věku) je spíš ten, kdo zodpovědně zváží, jak se v konkrétní situaci zachová, než ten, kdo se vždycky půjde zeptat na pokyny třeba proto, aby nic nepokazil. (Kdo nic nedělá, nic nepokazí. To je širší téma, kterému by se jistě bylo možné věnovat na poli skautské metodiky.)
Dnešní svět je plný výzev k následování. Často zištných. Nejen nejrůznější marketingové strategie a reklamy se snaží líbivě předkládat vlastní zájmy a zboží jako důležité hodnoty. Sociální sítě nezřídka vtahují své uživatele do uměle vytvářeného světa, ovlivňují je, rozvíjejí závislosti. Je zdravé zachovat si od těchto manipulací nějaký odstup, aby člověk mohl rozpoznat, že je mu podsouvána cizí (zištná) motivace, a tak se mohl vzepřít všudypřítomným tlakům. Podstatou poslušnosti je spíše samozřejmé následování, než váhání, vzpírání se, kritické myšlení. Poslušnost může být potlačením autenticity – toho, co bych volil sám – protože je plněním zadání někoho druhého. Očekávání, že naplníme cizí zadání, se na nás dnes jen hrnou. Zodpovědnost má k autenticitě mnohem blíž, protože stojí na vlastním zvažování a směřuje k vlastnímu rozhodnutí. Ze zodpovědnosti může dost dobře vzejít také shoda s navrhovaným řešením, s autoritou vychovatele nebo někoho jiného. Pokud autorita předkládá návrhy, rady či pozvání namísto pokynů a hotových rozhodnutí, jistě se může vychovávaný rozhodnout také pro nabízenou cestu.
Výchova potřebuje jistý řád. Ten lze ale budovat na základě vzájemného respektu a na specifické kázni, nikoli jen vynucenou poslušností. Taková kázeň není podnícena vnějším tlakem, ale vnitřním zájmem. (Skautský vůdce nemusí opakovaně vyzývat ke ztišení, aby mohl říci něco zajímavého. Dovede ale říkat tak zajímavé věci, že se u toho všichni ztiší…)
Jak na to
Spolupráce na úrovni oddílu jistě vyžaduje dobře nastavená pravidla, jež lze ale podrobit společnému dialogu, hledání jejich přínosu a případných nedostatků. Pak to mohou být společně přijímaná pravidla (naše vlastní), pro která se dohromady zodpovědně rozhodneme, ne jen pravidla, jež je zapotřebí poslušně přijmout jako hotovou věc…
Pochopitelně budou existovat situace, ve kterých opravdu není prostor pro debaty a ve kterých bude na místě pevné vedení, možná i velení. Nejspíš to budou krizové stavy, ve kterých půjde o zdraví, o život nebo o způsobení nějakých škod. Tady okolnosti vyzývají zkušeného člověka k tomu, aby přebíral odpovědnost, třeba i za druhé. (Ovšem ani tehdy není zcela zaručené, že se nezmýlí, a že neuposlechnutí nepovede k lepšímu řešení. Ani tehdy není možné vést druhé zaslepeně. Převzetí radikální odpovědnosti v takové situaci nemusí nutně kopírovat formální funkce v organizaci. Může přitom pomoci, když máme předem prodiskutované krizové plány a víme, kdo čemu rozumí. Přesto mohou nastat i situace, které nelze předem zcela ošetřit krizovým plánem. I to je dobré vědět.) Takové situace budou, doufejme, spíše výjimkou, takže si dovedeme zpětně vysvětlit, že i jejich řešení bylo výjimečné, nestandardní a také v lecčem poučné.
Zvažoval bych tedy, jestli poslušnost při důsledném promýšlení nenabádá k něčemu, co je v rozporu s výchovnými hodnotami jako jsou autenticita, odvaha přijmout řešení, příčetnost k tomu nést důsledky svého jednání, …
Dále bych zvažoval, jestli formulace „skaut jedná zodpovědně“ nebo „skaut je zodpovědný“ nenabízí vhodnější východisko jak pro výchovu, tak pro osobní etiku. Do zodpovědného jednání lze jistě zahrnout i naslouchání druhým, zejména zkušeným a moudrým, včetně zvažování jejich návrhů a rad. Není to ale automatické převzetí a poslušné vyplnění takových doporučení.
Nakonec známe z dějin skautského hnutí v naší zemi celou řadu osobností, u nichž obdivujeme jejich neposlušnost, protože se vzepřeli autoritě totalitního státu. Nebyli poslušnými občany, byli zodpovědnými občany, byli skauty.
