Dlouho jsem měla pojem kritické myšlení spojený hlavně s Petrem Ludwigem, českým králem boje s prokrastinací a argumentačními fauly a osobou dobře známou na sociálních sítích. V době pandemie covidu-19 například prohlašoval, že chce proti této nemoci bojovat zpřístupněním svých webinářů ke kritickému myšlení, za což sklidil vlnu posměchu.
V širším slova smyslu se zase okřídlená vyjádření jako: „Je potřeba, aby se děti konečně učily kriticky přemýšlet!“ často objevují v debatách o nešvarech (nejen) českého školství. Fungují jako instantní návrh řešení problémů, jako je přehlcenost faktografií nebo převaha výkladu vyučujících nad aktivní individuální nebo skupinovou prací studujících. Jeden čas jsem tedy měla za to, že kritické myšlení je vlastně cokoli, co si zrovna konkrétní mluvčí zamane (od schopnosti kultivovaně diskutovat po čtení jedné informace ve více zdrojích), a stal se z něj termín, který je tak široký, že už vlastně vůbec nic neznamená a slouží jen jako jakási argumentační vata.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem na dlouhodobém kurzu pro vyučující a skautské vzdělavatelky a vzdělavatele zjistila, že kritické myšlení, aspoň v tom smyslu, ve kterém s ním pracujeme my v tomto čísle Skautingu, je pedagogický směr s dlouhou tradicí, úctyhodnou sbírkou literatury i širokou paletou metod!
Vylučovací metoda
Vymezení kritického myšlení („A o co tedy jde?“) se věnují úvodní dva články tohoto čísla. Já bych naopak ráda vymezila, co kritické myšlení není, a popsala, jak jsem to postupně měla šanci na zmiňovaném kurzu zjišťovat a bořit tak své stereotypy a mylné předpoklady.
Kritické myšlení není nebo by nemělo být jednoduchým nástrojem k odlišení ideologických nebo politických oponentů („Voliči strany XY neumí kriticky přemýšlet.“). Mělo by naopak přispívat k chápání pohledů různých stran a k průběžnému přehodnocení a odkrývání vlastních slepých skvrn poznání. Není to ani sada dovedností a technik vedoucí k tomu „vždycky všechny přechytračit“, „vzejít z diskuze jako absolutní vítěz“ nebo „na každém návrhu řešení hledat chyby a relativizovat ho“, ale jde o strategie, jak učinit rozhodnutí efektivnější a nezůstávat jen u přemýšlení a slov, ale přejít i k činům.
A pokud jste učitel/ka nebo je vám blízká práce se čtením, psaním nebo diskuzí, možná jste se setkali s tím, že se kritickému myšlení rovná směr RWCT (zkratka pro Reading and Writing for Critical Thinking, tedy „Čtením a psaním ke kritickému myšlení“). V praxi si to můžete představit jako pár konkrétních metod, které často obsahují různorodě podtržené texty nebo velké papíry polepené pestrobarevnými post‑ity a začínají nebo končí diskuzí na koberci. Jak ale víme už z rádcovských nebo čekatelských kurzů, prostředek by nikdy neměl být nadřazený výchovnému cíli. Ať už daná technika nebo metoda působí sebeatraktivněji, sama o sobě výstup hodný kritického myslitele nebo myslitelky nezaručí.
Co my s tím ve skautu?
Že má Junák připravovat svoje členstvo na výzvy aktuálního světa, aby nezůstávalo zaseklé v minulosti, jsme všichni slyšeli už hodněkrát. Jak ale takové vzletné vize dostávat do praxe? Jak se umět proplétat ve složitých společenských tématech, které ovlivňují nás vedoucí i kluky a holky z našich oddílů, a přitom se do nich nezamotat a nerozhádat se? Případně jak oživit program řešící skautskou ideu nebo historii, aby to nebylo pořád to stejné dokola a naši členové a členky nebyli jen v roli pasivních posluchačů? Na to všechno se dají se použít různé techniky kritického myšlení – čtení, psaní a diskutování.
Uvědomuji si, že jsem tímto úvodníkem možná přinesla víc otázek než odpovědí – což je mimochodem vlastnost, která kritickému myšlení také není úplně cizí. Snad ale konkrétnější tipy, návody, metody a třeba i nějaké odpovědi po smyslu a esenci tohoto směru přinesou následující texty. Ale pozor – rozhodně k nim nepřistupujte nekriticky!
