Čeští skauti si o sobě ve skrytu duše vždycky mysleli, že by byli těmi nejlepšími na světě, kdyby k tomu měli příležitost. Tedy kdyby jim nebránily diktátorské režimy. Když na sklonku roku 1989, tedy při třetí obnově organizace, začali zjišťovat, že skauting má stát na třech principech, z nichž ten první zní „povinnost vůči Bohu“, pro naprostou většinu to byl ohromný šok. Zvlášť, když stanovy WOSM jasně říkaly, že ve slibu každé organizace musejí být všechny tři principy vyjádřeny. Náš „svojsíkovský“ slib se přitom místo prvního principu vztahoval k republice. Čeští skauti tehdy skutečně zakolísali v tom, jestli vůbec takový skauting ještě chtějí. Ti bouřlivější rovnou začali prohlašovat, že „si nenechají WOSMem navléct na krk smyčku katolické církve“.
Naštěstí byla naše tehdejší vnitropolitická situace podstatně určovaná Václavem Havlem a i náš vztah k Západu byl ve srovnání s dneškem neskonale lepší. Navíc východiskem obnovy bylo tzv. Sedmibodové prohlášení, v němž hned první bod žádal: „Stavíme se za ustavení skautské organizace, ve které nebudou limity organizační ani ideové bránit v účasti na světovém skautském hnutí.“ Bylo tedy třeba urychleně nabídnout řešení, které bude na jedné straně dostatečně poctivé vůči WOSMu i prvnímu principu, na druhé straně ale přijatelné pro velkou část skautů, pro něž bylo slovo „Bůh“ odpuzující. Výsledek dnes znáte: Pravda a Láska. Dvě nejkrásnější a nejvýraznější hodnoty českých dějin.
Ale návrh řešení byl teprve začátek. Nutností bylo racionálními argumenty eliminovat krajní křídla, z nichž jedno se chtělo „vykašlat na WOSM“, zatímco druhé by klidně desítky tisíc skautů nechalo stranou a vytvořilo si „svou pravověrnou (katolickou) organizaci“ se slovem „Bůh“ ve slibu. Současně bylo nezbytné získat pro toto řešení klíčové osobnosti třetí obnovy, jakož i samotný WOSM. O úspěchu diskuze rozhodlo, že se za změnu postavily tehdejší skautské autority a že tato skupinka neuhnula. Znovu a znovu jsme si v této skupince nechali nadávat a trpělivě jsme vysvětlovali, že je změna nutná a pro naši budoucnost blahodárná.
Výsledkem bylo drtivé přijetí nového slibu na sněmu 24. dubna 1992. Avšak ten ve skutečnosti největší úkol nás teprve čekal: přesvědčit zbytek hnutí, že je to opravdu dobré řešení, veliká příležitost pro naši skautskou výchovu. Články, debaty, semináře, „spanilé jízdy“ po střediscích a oddílech… Trvalo to minimálně 10 let, než většina oddílů nový slib přijala. Klíčovou roli v tom sehrála proměna skautského vzdělávání. Ale to by bylo na celou další kapitolu.
