„Benjamínek človíček, sestřička i bratříček. Benjamínek kamarád, chcem si s vámi taky hrát.“ Tento pokřik je každé úterý slyšet v zázemí Lesní mateřské školy Kulíšek v Kralupech nad Vltavou. Oddíl pro děti od 4 let věku byl založen již v roce 2002. Vznikl na základě zájmu skautských rodičů a potřeby jejich dětí nebýt jen přívěskem na výpravách oddílu starších dětí. Zkrátka mít svoji partu. Časem si fungování oddílu převzala na starost Lesní mateřská škola Kulíšek v Kralupech. Využila jeho potenciál jako volnočasovou činnost pro děti z lesní školky. Postupem času se přeneslo dění schůzek do školkového zázemí. Skupina benjamínků je plná školkových dětí a prvňáci, kteří už ze školky odešli, jsou také její součástí. Být benjamínkem je pro tyto děti pojítkem se školkou a lesem, kde vyrostli. Schůzka jim saturuje pobyt venku. O benjamínky je v Kralupech zájem i v rodinách tzv. neškolkových. Proto má oddíl dvě rovnocenné skupiny, což znamená dvojí čas pro schůzky. První schůzka se z části prolíná s provozní dobou lesní mateřské školy. Obě skupiny se setkají na 15 minut a potom nastane čas schůzky druhé skupiny. Rodiče dětí přijali skutečnost, že děti mohou být venku za každého počasí.
Zázemí v lesní mateřské škole pro kralupské benjamínky znamená:
- Venkovní klubovnu přímo v lese.
- Možnost zažít si les v každé roční době a za každého počasí být jeho součástí.
- Dobrodružství.
- Malé výzvy.
- Prostor pro volnou hru jako zdroj fantazie.
- Oheň jako pomocník pro zahřátí.
Jak vypadá schůzka?
Pokřik oddělí čas schůzky od školky. Čas schůzky trávíme v lese nad areálem a všímáme si jeho proměny, pestrosti, barev, tvarů. Hmatem zkoumáme různé povrchy, materiály a přírodniny. Posloucháme zvuky. Pozorujeme rostliny, stromy. Učíme se vnímat pobytová znamení zvířat.
Oblíbenou hrou je schovávaná za stromy, během níž se děti za domluvený odpočítaný čas musí vzdálit od společného místa. Ten, kdo počítá, stojí a má zavřené oči. Po odpočítání domluveného počtu oči otevře a dívá se, koho uvidí. Toho nabádá k lepšímu zakrytí. Když už nikoho nevidí, začne počítat a za stejnou dobu se hráči musí vrátit zpátky. Vše probíhá za atmosféry radosti a lehké výzvy: Stihnu to? Výzvu si děti stanovují samy. Stromů je dostatek v různých vzdálenostech. Děti se vzájemně podporují. Starší berou do úkrytu mladší. Každou další hrou přibývá dětem zkušenost s odhadem času, vzdálenosti a prostorové představivosti. Děti jsou si vzájemnou inspirací v hledání úkrytu a zároveň spolupracují, aby se za jeden strom vešly dvě a více. Vyšší úrovní je opakovaná hra se zkrácením doby na schování. Děti ji vyžadují a končíme na počtu tři. Kdo nehraje, sbírá zkušenosti díváním se a pomáhá vylepšovat úkryt schovaným tak, že na ně upozorní. Takto nastavená pravidla hry dětem dávají příležitost udělat chybu a možnost ji napravit. Mají tak pocit sounáležitosti, že jsme v tom spolu, každý to zvládne a kdo ne, tomu pomůžeme.
Každou schůzku uzlujeme. Jde nám o rozvoj praktických dovedností, jemné motoriky. Děti si do liščí smyčky uvazují klacky. Ty v zimě použijeme na oheň. Díky uzlům děti uzlovačky vzájemně propojují. Aktivity vedou cíleně k nutnosti spolupráce. Používáme uzlovačky na protažení těla i zvýšení obratnosti. Žádnou schůzku nesmí chybět volná hra asi na patnáct minut. Dětem dává prostor naplnit tento čas podle svých potřeb bez nutnosti efektivního využití.
Všechny tyto skutečnosti přispívají dětem ke zvýšení psychické a fyzické odolnosti. Domnívám se, že základním kamenem je ujištění nás dospělých, že být venku za každého počasí je normální. To dává důvěru rodičům i dětem. V našem oddíle všichni víme, že není špatné počasí, ale špatné oblečení. Kdo to neví, má šanci si to vyzkoušet a poučit se. Být nevhod-
ně oblečený dává prostor tělu vnímat diskomfort a podle něj se zařídit. To se děti učí zkušeností. S rodiči komunikujeme, jak vhodně děti obléknout. Dáváme jim osobní příklad a možnost reflektovat pocit tepla a chladu.
Vrcholem schůzky první skupiny je setkání se skupinou druhou. Ta je naplněná dětmi, které jdou do lesa na návštěvu. Nastane čas společného zpívání, sdílení. Po pokřiku první skupina odchází a druhá pobývá v lese ještě další hodinu.
Schůzky v zimě nebo v dešti jsou pro děti výzvou. Je potřeba překonat diskomfort způsobený počasím. Dobře se obléknout. Mít odvahu jít do tmy. Světlo si nese každý svoje. Zpočátku se děti bojí vlastního stínu a zvuků lesa. Na konci zimy hravě zvládnou projít cestu ke školce bez baterky. Společenství dává podporu a zkušenosti budují jistotu. Poradit si se zimou znamená umět rozdělat oheň nebo se hýbat. I na to si děti při našich schůzkách mohou přijít.
Samotný pohyb v různorodém kopcovitém terénu zvyšuje fyzickou kondici a tělesnou obratnost dětí. To vše je dalším příspěvkem k odolnosti. Zkrátka, v Kralupech, na začátku jejich skautské cesty, mohou být děti venku s přírodou, cítit se její součástí. Tato zkušenost jim pomáhá vytvářet odolnost do budoucna. Vybavuje je na výpravy a tábory i do života vědomím, že je normální být venku v lese s partou kamarádů za každého počasí.
