„Sraz na výpravu v sobotu 17. 3. v 8.00 na náměstí, návrat v neděli v 16.00 tamtéž. S sebou povinnou výbavu na vícedenní výpravu. Družiny se domluví na jídelníčku a potřebné suroviny si nakoupí předem (budeme na horách ve srubu, obchod bude daleko a zavřený). Vařit se bude na venkovních ohništích, vezměte si proto z družinového vybavení kotlíky.“
Běžné zadání na oddílovou výpravu, avšak s jedním podstatným detailem: družiny se musí domluvit, co budou celý víkend jíst a kdo co nakoupí. Příprava na výpravu se tak najednou stává cvičením v plánování a spolupráci. „Těstoviny s tuňákem a buřtguláš jíme pořád, nemůžeme vymyslet něco lepšího? Co třeba opéct si v tom ohni brambory?“ „A já bych chtěl vyzkoušet tu vychytávku, jak pod kotlíkem upečeš chleba. Dovedete si to představit? Na večeři čerstvý, ještě teplý chleba?“
Úkol prověří i spolehlivost jednotlivých členů. „Ten Rosomák je takový kozel, to aspoň nemohl dát vědět, že nakonec nepojede? Jak teď budem péct ten chleba, když jsme bez mouky?“ Tady už nejde o to, jak družina obstojí v hrách a soutěžích. Když se pořádně nedomluví, bude zkrátka o hladu. A ostatní družiny se jí mohou buď vysmát, nebo projevit šlechetnost a podělit se o vlastní zásoby. Skutečná zkouška skautských hodnot v praxi. Navíc to vede k praktické dovednosti, kterou všichni využijí. Vždyť umět vařit je mnohem cennější než dobře hledat papírky po lese nebo spolehlivě rozdrtit soupeře ve famfrpálu. Uvolňuje také ruce vedení, které rázem nemusí trávit čas vymýšlením jídelníčku, nákupy a vařením. Vícedenní výpravu s celým oddílem tak zvládne třeba jeden dospělý.
Kdysi jsme s oddílem v únoru uspořádali netradiční soutěž nazvanou Vaření na sněhu. Družiny dostaly za úkol uvařit jeden určený pokrm (v prvním roce to byla bramboračka) a druhé jídlo dle jejich vlastního výběru. Dovoleno bylo použít jen základní suroviny (žádné polévky z pytlíku či Kuře na paprice od Vitany). Družiny prokázaly spoustu dovedností: dohodnout se na vybraném pokrmu, donést z domu potřebné suroviny, rozdělat oheň na sněhu, na ohni uvařit. Hodnocení porotou bylo spíše z legrace, kuchtíci si hlavně ochutnávali svá jídla navzájem. Kluky to tak bavilo, že Vaření na sněhu je dodnes tradičním oddílovým podnikem. Stále se jmenuje stejně, přestože sníh bývá už jen málokdy. Je to jednoduché, nepotřebuje to žádné velké přípravy ze strany vedení – a přitom je to tak úžasně skautské. A může to být dobrá průprava, aby pak družiny zvládly stravování třeba na vícedenní výpravě. Zkusíte to také?
