Lámali jste si někdy hlavu nad harmonogramem, protože máte připravený parádní večerní program, ale překáží v něm večerní rituál, který prostě nemůžete zrušit, protože se dělal vždycky? Pokud ano, stáli jste jistě před složitou volbou. Buď popřít odvěkou oddílovou tradici a narušit řád, na který jsou všichni v oddíle zvyklí, nebo sebe i členy oddílu připravit o kvalitní program, který nám dal spoustu práce a na který jsme se těšili.
Možná ne na první pohled, ale velmi podobný je případ, kdy si družinka s rádcem na konci schůzky nezakřičí pokřik a rádce nad tím jenom mávne rukou se slovy „jednou to přece nevadí, když se na to zapomene“. Obě tyto situace jsou podobné v tom, že v nich koliduje nějaký tradiční oddílový prvek a aktuální potřeby členů a vedoucích. Tradiční zvyk navíc vznikl kdysi dávno a většina členů ani vedoucích si to už ani nepamatuje, ale i přes to se jej stále drží jako důležité součásti oddílové činnosti. Mnohdy se dokonce domníváme, že se jedná o nezbytnou součást oddílové identity.
Problém nastává ve chvíli, kdy jediným důvodem pro zařazení aktivity nebo rituálu do programu je úzus „takhle se to dělalo vždycky“. Proti bezduchému, automatickému plnění harmonogramů podobnými aktivitami přitom existuje jednoduchá pomůcka: ptejme se, proč danou aktivitu zařazujeme – co je jejím cílem, jaký je její přínos, mohu na ní dále stavět?
Když jsem si tuto otázku jednou sám položil, zjistil jsem, že náš tradiční oddílový večerní duchovní program nějaký účel přece jenom má, ale my nad ním vůbec nepřemýšlíme a při občasných úpravách aktivity se mu ještě více vzdalujeme. Navíc může přijít zjištění, že aktivita byla kdysi zařazena jako prostředek pro dosažení tehdejšího cíle, který už není aktuální jako kdysi. Zde potom vyvstává otázka, co s takovou aktivitou dělat.
V základě máme dvě možnosti. První a mnohem jednodušší je aktivitu úplně vyřadit, omezit nebo počkat, až její cíl bude opět aktuální. Druhá možnost je aktivitu revidovat – dát jí nový smysl, ukázat členům oddílu, proč tuto aktivitu děláme a proč se jí věnovali naši bratři a sestry dlouhé roky před námi.
Je obrovská škoda a velké neštěstí přicházet o své tradice. Ještě horší ale je, když se místo jejich ochránců staneme jejich otroky.
