Podělím se s vámi o dva momenty ve svém skautském životě, kterými by se dal časově ohraničit proces, kterému říkáme „předání oddílu“:

1

Je léto před dvěma roky a jsme na táboře. Už tři roky vedu oddíl a toto je čtvrtý tábor, na kterém jsem jako hlavní vedoucí. Mám za sebou bakalářské státnice, koketuji s myšlenkou, že bych v příštím semestru vyjel na Erasmus a tak přemýšlím, co s oddílem. V poledním klidu si vezmu stranou Dubínka. Dubínkovi je osmnáct, právě společně s několika kluky přechází do vedení oddílu (v oddílové radě však už působí několik let jako rádce). Bavíme se o tom, že bych rád v blízké budoucnosti oddíl někomu předal a přemýšlím o něm jako o nástupci. Ptám se ho, co si o tom myslí. On, na první pohled zaskočen, povídá něco o tom, že to nečekal, že by to byla pro něj čest, ale neumí si to tak dobře představit. Já mu v očích čtu radost a vzrušení, které možná ze skromnosti skrývá i sám před sebou, ale ve skutečnosti už se na to těší.

2

 Letošní červen. Po několika měsících v karanténě se potkáváme na první oddílové akci – předání oddílu. Do poslední chvíle to vypadalo, že snad ani neproběhne. Neustále se měnil termín i podmínky, za kterých smíme takové velké setkání uskutečnit, ale nakonec jsme tu všichni: děti, roveři i vedoucí z oddílu, bývalí vůdcové, já a Dubínek se svými zástupci Mirkem a Matějem. Tedy ne docela všichni. Slavnostní rituál zahajujeme minutou ticha za našeho zakladatele Mirka, který ve věku 95 let před dvěma týdny zemřel. Neoficiálně tak první oddílová akce po karanténě byl jeho pohřeb. Atmosféra je přesto veselá. Všichni jsme nadšení, že se po tak dlouhé době vidíme a hlavně se těšíme na tábor, jehož přípravy již vrcholí. Já se do nich zapojuji, ale celý proces už řídí Dubínek s Mirkem a Matějem. Letošní tábor povedou oni. Já pojedu také, ale kvůli práci už s nimi nemohu strávit celé tři týdny. Poprvé po šestnácti letech.

Co z toho plyne? Podle mě v první řadě to, že předání oddílu je dlouhodobý a pozvolný proces, který není radno uspěchat. První tři roky vedení oddílu by se daly označit jako zmatené a plné chyb, ale také jako roky hravé spontaneity a transformativních událostí. Neustále jsme hledali způsob, jak jako oddílová rada fungovat a jak si rozdělovat povinnosti. Celou dobu jsem po klucích v oddílové radě pokukoval jako po potenciálních nástupcích. Když pominu tuto „úvodní“ část, probíhalo mé předávání celé dva roky. Dva roky jsme s Dubínkem dumali nad tím, jak pro něj převzetí oddílových otěží udělat co nejpříjemnější a nejpozvolnější. Povídali jsme si o tom, co všechno vedení oddílu obnáší, jak vidíme budoucnost oddílu, jaké jsou naše slabé stránky, na nichž musíme zapracovat, a Dubínek tak krok po kroku převzal oddíl do svých rukou ještě předtím, než jsem jej do nich vložil na červnovém obřadu.

Myslím, že předání pomohlo to, jak jsme byli vždy zvyklí v oddílové radě fungovat: co nejdemokratičtěji, otevřeně a se vzájemným respektem. Každý, včetně čtrnáctiletých podrádců, kteří se často přišli na radu podívat, měl možnost se k čemukoliv kriticky vyjádřit a způsoby, jak dění v oddíle uzpůsobit tomu, aby všichni cítili, že jsou jejich potřeby vyslyšeny, jsme hledali společně. Povinnosti a kompetence v oddílové radě nikdy nebyly dogmaticky rozdělené – každý se zapojil do toho, do čeho měl právě chuť. Bývaly i doby, kdy jsem prakticky neměl zástupce, a tak jím byla celá oddílová rada.

Vůdcovství je sice jistým způsobem exkluzivní funkce, ale v první řadě je to etapa ve skautském životě jako všechny ostatní. Náš oddíl jsem vedl pět let, což rozhodně není málo. Chtěl jsem si být jistý, že jej předám někomu, kdo svou novou roli přijme s chutí a bude se na ni cítit připravený. Ale obecně bych doporučil s předáním neotálet. Vedoucí, kteří svůj oddíl vedou desítky let, protože „to přece dělají dobře“, si možná neuvědomují, že mladé lidi, kteří pod jejich vedením v oddíle dospěli, tím připravují o jedinečnou životní příležitost. Přitom vytváření takových příležitostí je vůdcovým posláním.

Tento přístup souvisí i s vedením oddílu celkově. Buďme ke členům oddílové rady otevření, co se týče našich vizía možností, jak se do oddílového života chceme zapojovat, a vybízejme k tomu i ostatní. Dejme si pozor na to, abychom neuzurpovali příliš mnoho moci, abychom nechali prostor ostatním vedoucím a rádcům se v oddíle realizovat a umožnili jim tak jít směrem k možnému nástupnictví z vlastní vůle. Jednak vám to oplatí svým nadšením a navíc, pokud uvidí, že je v oddíle prostor pro každého, kdo má chuť se do jeho chodu a rozvoje zapojit, vždy v něm rádi najdou místo i pro vás.

Předat oddíl totiž nemusí znamenat z něj úplně odejít. Nemám potřebu fyzicky vyklízet pole. Kluci ví, že mají prostor oddíl rozvíjet tak, jak si to přejí, a já je v tom budu podporovat. Mohou si kdykoliv přijít pro radu a já se těším, až se přijdu podívat na oddílovou poradu nebo s nimi pojedu na výpravu. Už ne jako bývalý vedoucí, ale jako každý jiný člen oddílu.