„Jak ti je, Saro?“ „Už trochu líp, pořád kašlu, ale už jsem zvládla i rozeslat nějaké maily k táboru…“ „Tebe ti skauti ještě nepustili?” „Nepustili, babi, a ještě nějakou dobu nepustí – že jsem předala oddíl, neznamená, že jsem s ním skončila…“
Co babička (a spousta dalších) ještě nepochopili, byla naopak v oddíle klíčová podmínka, když jsem si párala dvě žluté „frčky“ z krojového rukávu – našiji si tam místo nich jednu. Svému nástupci budu stát po boku a i nadále spoludržet kormidlo směřování oddílu, jen už ne tak pevně.
Když jsem před čtyřmi lety kývla na vedení oddílu, představovala jsem si, že dnes stále budu stát v jeho čele. Ale o dva roky později jsem se přestěhovala za studiem do Prahy. Začátkem loňského ledna jsme se s mými tehdejšími zástupci Ríšou a Losem shodli, že vést brněnský oddíl z Prahy není úplně šťastná volba a že bude ku prospěchu všech ho předat. Už tou dobou kluci zastávali spoustu věcí, které bylo třeba řešit přímo z Brna a oddíl jsme prakticky vedli ve třech. Bylo na čase ten trojúhelník trochu po-
otočit a s Ríšou si vyměnit role. Tak se tomu po loňském táboře i oficiálně stalo.
Předáváme
Do výměny rolí jsme měli tehdy půl roku, během kterého jsme s Ríšou sestavili „kalendář“ toho, na co by měl kdy vůdce myslet. Za ty tři roky vedení jsem se snažila být co nejtransparentnější, aby i ostatní věděli, co, jak a proč řeším. Spoustu už si toho Ríša i sám osahal a u zbytku jsem měla pocit, že se vyřeší odpolednem plným technikálií – jako například jak si evidovat zatím nepřijaté zájemce o členství v oddíle, kde na oddílovém Disku najde co důležitého atd. Pomyslnou mapu tedy měl, moje telefonní číslo také, fungující tým vedení mu stál po boku, k hledání vlastních cest tedy nemohl být vybavenější.
Předáno
Během předávání pro nás bylo důležité najít i pro mě nějakou novou roli v oddíle. Zpětně si myslím, že příliš mnoho debat o tom skončilo se slovy „prostě budeš tam, kde bude zrovna potřeba“. I přes jasně danou funkci její přesnou náplň stále ještě hledám. Oddílový život (téměř) bez závazků zní možná jako idyla, ale pokud člověk chce být prospěšný, vyžaduje to podle mě být neustále ve střehu. A sledovat, kde by mohl s čím pomoct, kde leží něco, co se nestane, pokud se do toho nevrhne on sám. A tak se stalo, že někde na pozadí dělám spoustu drobností, které často nejsou vidět. Vedle toho se snažím připomínat rádcům, že se na mě mohou obrátit s plánem, programem i konkrétními problémy. Povedu následující tábor. Čtu po Ríšovi maily, než je odešle rodičům. Zamýšlím se nad dlouhodobým směřováním oddílu. Kdyby nebylo koronaviru, tak bylo v plánu, abych jezdila na výpravy a občas si i nějakou připravila. Pravidelně si s Ríšou a Losem píšeme nebo voláme o tom, co je potřeba, řešíme, kdo si co vezme na starosti.
Rizika
Náročnější, než zapojit se do některé části oddílového života, je podle mě neangažovat se do něj tolik, jako jsem ve vůdcovské pozici byla zvyklá. Považuji za velmi důležité, aby si nové vedení přišlo na některé věci samo. Snažím se spíš mlčky přihlížet, případně podat různé pohledy na věc a zasahovat až v momentě, kdy mám pocit, že to jinak nejde.
Dávám si pozor, abych nebyla první, kdo v diskuzi vyjádří svůj názor. Jednak proto, že se ve spoustě záležitostí okolo oddílu orientuji lépe než většina rádců a chci jim dát prostor se nad tématem také zamyslet. I protože mému slovu stále ještě část členů rady přikládá velkou váhu a mohla bych tak předčasně ukončit diskuzi, což nechci.
Když se debata přesune z roviny vyjadřování názorů do učinění rozhodnutí, je pro mě váhání mezi tím, kdy zasáhnout a kdy ne, ještě náročnější. Některá rozhodnutí jsem „v bledě modrém“ ve svém funkčním období také učinila a zpětně si uvědomuji, že nebyla rozumná. Mám to novému vůdci říct, abych mu ušetřila komplikace, nebo ho mám nechat si to zkusit? Třeba mu cesta, která pro mě byla neschůdná, bude vyhovovat a povede ke zdárnému cíli. Nebo si možná jen sám potřebuje osahat, že tudy to nejde, aby stejnou chybu neopakoval. Na druhé straně na té lodi jsem stále také a i kdybych nebyla, pořád by mi na oddíle hodně záleželo. Je tedy i v mém zájmu, aby se oddíl posouval co nejlépe kupředu. Ale uvědomuji si, že moje „kupředu“ nemusí být to stejné jako nového vedení. Nenechat je volně dýchat a zasahovat do věcí, do kterých bych zasahovat neměla, je podle mě jedna z největších chyb, které bych po předání oddílu mohla udělat. Větší chyba už by snad byla jen „hodit jim to na hlavu a svoje nohy na stůl“. Stejně jako ve všem, je zde potřeba hledat rovnováhu.
Já jsem nějakou zlatou střední cestu našla v tichém sledování a hašení požárů, ne doutnajících uhlíků. To je ale třeba mít hodně vykomunikované. Snažíme si předem říkat, co jsou věci, do kterých nemám mluvit a u čeho naopak být ostražitější. Zpětně se bavit o tom, proč k nějakému nedorozumění došlo. Ze strany nastupujícího vedení je třeba mi nevyčítat, když nějakou velkou katastrofu neodhalím. Z mé strany je také potřeba umět se smířit s tím, že se nové vedení prostě chce vydat cestou, se kterou nesouhlasím, protože v konečném důsledku je za oddíl zodpovědný právě nový vedoucí.
Jsem ráda, že naše předávání nebyl ze dne na den tvrdý obrat. Mně se z oddílu lépe odchází, nové vedení ve mně má oporu v nouzi a oddílu jako takovému jsem snad také ještě prospěšná. Na druhé straně to vyžaduje hodně komunikace a nastavování některých pravidel až za běhu.
