ACANAC se koná jednou za čtyři roky na severovýchodě země nedaleko městečka Idanha-a-Nova. Tam má největší portugalská skautská organizace svůj areál, který bez problémů pojme osmnáct a půl tisíce skautů.
Účastníky byli skauti všech věkových kategorií, tedy od šesti až do dvaceti dvou let. Bylo pro mě velkým překvapením, že i roveři jsou v Portugalsku zváni a je pro ně chystán program. Vůdcem se proto v Portugalsku můžete stát nejdříve ve dvaceti čtyřech letech.
Přestože jsem se v přihlášce hlásila na úplně jinou servisáckou pozici, byla jsem po příjezdu přidělena do Kempu dobrodružství, který stál pár kilometrů od hlavní vesničky. Vedle něj byla vodní nádrž, jež nám zbytek jamboree záviděl, protože jsme se v ní mohli pravidelně chladit. Do našeho kempu chodili účastníci plnit různé aktivity, od ježdění na lodích přes luštění hlavolamů až po lanové aktivity na stromech, kde jsem s jištěním pomáhala já.
Mezinárodní skauti, kterých tam bylo poskrovnu, byli většinou z portugalsky mluvících zemí – například z Brazílie, Kapverd či Guineje Bissau a zůstávali většinou v hlavní vesničce. Já jsem ale byla ráda, že jsem mohla být v kempu jen s padesáti dalšími portugalsky mluvícími servisáky.
Za devět dní se z nás stala taková velká rodina, a zvlášť mě, jedinou cizinku, si tam hýčkali. Pro oldskauty jsem byla jako dcera, které se ptali, jestli se dobře vyspala a jestli nechce přidat k obědu. Se skauty mého věku jsem zase hrála po večerech karty a chodila se koupat. Jsem moc vděčná za to, že mě vzali mezi sebe, přestože jsem jim často vůbec nerozuměla a obecně jsem byla trochu „mimo“. Pamatuji si, že na mě všichni zvláštně koukali, když jsem jednou přišla v kytičkovaných šatech. Portugalci totiž celé dny poctivě nosili kraťasy, podkolenky a pohorky. Takže i se svými sandály jsem vybočovala. A pro děti jsem byla také atrakcí. „Kdo je ta holka, která má sice časté portugalské jméno, náš skautský šátek a tričko, funguje tady s ostatními dospělými, ale tak zvláštně mluví?“ ptali se.
Musela jsem si přivyknout na jiný režim dne. Celou dobu trvání akce byly teploty mezi 37 až 45 °C, takže prioritou byl stín. Rozpálené ešusy, teplá voda k pití, všudypřítomné sluníčko, sucho a prach nás provázely celý týden. První dny jsme vstávali před šestou hodinou, abychom stihli kus práce ještě předtím, než začalo pražit slunko. Kvůli horku jsem ani nemívala hlad a pít teplou vodu nebylo nijak příjemné. Celé dny jsme navíc jistili účastníky na lanech, občas na přímém slunci, takže není divu, že jsme často po jídle vyčerpaně usnuli opření o stůl. Mně se do toho ještě „vařil mozek“ z celodenního konverzování v portugalštině. Když byl nějaký program na hlavním pódiu, končil okolo půlnoci, takže i ti nejmenší chodili spát o dost později, než je zvykem u nás v Česku.
Jednou z mých nejmilejších vzpomínek bylo ježdění na korbě náklaďáčků. V noci, kdy jsme se vracívali do našeho kempu, nám vál vítr ve vlasech a my koukali na hvězdy a na řady osvětlených stanů, jak se vinou po obvodu kopečků. Ve dne jsme zase jezdili od jídelny přes vyprahlé louky ke stromům s překážkami a bylo nás tolik, že jsme seděli i na kabině náklaďáčku, zpívali si a mávali na účastníky, které jsme míjeli.
Portugalský výraz „saudade“, jakási melancholie a teskno po něčem, co (již) není, známe z konce skautských táborů a přišlo i s koncem mého milovaného ACANACu. I dobré věci musí někdy skončit a život jde dál. Zůstává stesk po hezkých časech a po jedinečných a neopakovatelných zážitcích.
