Lilie z lágru

Následuje první díl seriálu příběhů – příběhů lidí tvrdě zkoušených minulým stoletím. Umožňují nám přiblížit dnešní mládeži, jak silné mohou být hodnoty skautského slibu. Věrně v každé době, ta slova zde nesou zvláštní poselství. Příběh můžete číst s oddílem a následovat jej programem.

Když přišel desetiletý Zdeněk Zelený poprvé do oddílové klubovny v pražských Emauzích, stál ve dveřích tichý a stydlivý kluk. Maminku jeho plachost znepokojovala, a protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila syna do oddílu. Za 2. světové války, kdy skautskou organizaci nacisté zakázali, Zdeněk prokázal neobyčejnou houževnatost a statečnost jako člen Obrany národa. 

Získal přezdívku „Káďa“, protože tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru. Také utekl z lágru u norimberské továrny, kde byl nuceně nasazen. Měsíce se ukrýval na Slovensku, v Maďarsku, „na lehko“ přešel rumunské Transylvánské Alpy. Zapojil se i do Pražského povstání v květnu 1945. 

Svůj pevný a zásadový charakter prokázal v roce 1951 během devítiměsíčního komunistického vyšetřování v kobkách ostravského vězení a během devítiletého věznění na Mírově a v jáchymovských a příbramských uranových lágrech. Káďa, zakladatel pražského skautského střediska Maják, zemřel 21. února 2018 v 93 letech.

Nacisty odzbrojit těžítkem

Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v rodině ruského legionáře. Za druhého tatínka označoval svého oddílového vedoucího pátera Metoda Klementa: „Vynikající člověk. Měl pro nás ohromné porozumění, vůbec mu nevadilo snížit se k dítěti. S ním jsem se učil postarat se o sebe a i o druhé, poznával jsem, co je bratrství a dobrý skutek,“ vzpomínal Káďa na člověka, kterému dal slib, že až bude příležitost, sám oddíl založí. 

V devatenácti měl Zdeněk Zelený za sebou zbrojní průmyslovku, obor puškař a obdržel předvolání na nucené práce do Norimberku do fabriky Hermann-Göring-Werke. Tady nastupoval na dvanáctihodinové směny, spal v lágrových barácích pro 500 lidí. 

Když spojenecké letectvo vybombardovalo část fabriky a bomby zasáhly kartotéku, domluvil se Zdeněk se čtyřmi přáteli, že spolu utečou. Cigaretami uplatil staršího vrátného, který v poškozené kartotéce našel jejich karty a spálil je. Každý den ušli desítky kilometrů, žebrali o jídlo nebo ho kradli, spali obvykle přes den a večer a v noci pokračovali v cestě na východ. 

V Rumunsku pomáhali rybářům na moři. V Ploješti, kde se v té době nacházely největší ropné rafinerie, objevili v odpadních kanálech pramínky tmavé mazlavé hmoty, kterou sbírali do konví a směňovali za chleba se starými lidmi. Mazut se používal k topení. 

Po měsících putování se Zdeněk vrátil zpátky do Prahy, stále okupované jako součást protektorátu. Tatínek pro něj našel úkryt na vltavském nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. Káďa se schovával asi deset dní v podzemí domu, který pobořilo spojenecké bombardování. V této době se zapojil díky tatínkovi do odbojové organizace Obrana národa. 

Jako spojka měl za úkol přenášet zprávy, prostřednictvím kterých se kromě jiného připravovalo národní povstání. V květnu 1945 se aktivně účastnil bojů. A mimo jiné se mu povedl husarský kousek. Odzbrojil posádku německého vojenského auta těžítkem – maketou pistole. 

Snad Bůh tomu tak chtěl, napsaly mu děti 

V srpnu 1945 splnil slib, který dal páteru Klemetovi. Oslovil asi patnáct dětí mezi 10 až 15 lety z pražského Podskalí a založil družinu Lišáků. Scházeli se v parku na Karlově náměstí před kostelem sv. Ignáce ve vypuštěném bazénku. Tak vzniklo skautské 47. středisko Maják.

Členové nového oddílu se bezprostředně zapojili do charitativní činnosti, starali se například o navrátilce z koncentračních táborů. Do oddílu byli po čase přijímání i neslyšící chlapci, kterých se zde v krátké době scházelo téměř 50. Káďa se naučil znakovou řeč a odezírání a zanedlouho vznikl samostatný skautský oddíl Tetřevi. Z tohoto období si Káďa uchovával lístky, které mu děti na otázku, proč šly do skauta, napsaly:

• „Snad sám Pán Bůh tomu tak chtěl, že jsem se dostal do katolického a dobře organizovaného oddílu Junáka.“ 
• „Pohnutkou je u mne společnost chlapců stejného věku, poněvadž jsem se se spolužáky mimo školu stýkal jen málokdy. Líbí se mně i skautská zásada, která nařizuje milovati vlast a chránit slabšího.“ 
• „Těšil jsem se, až budu míti dostatečný věk, abych mohl do družinky a hlavně o prázdninách jeti na tábor.“ 

Zájem o Junáka byl po válce ohromující. V té době se do něj přihlásilo kolem 250 tisíc členů. V únoru 1948, kdy zemi ovládli komunisté, v Junáku vznikl Ústřední akční výbor. Ten začal organizaci různě omezovat. Junácká organizace byla rozhodnutím výboru následně plně podřízena Československému svazu mládeže a oddíly, které se odmítaly podrobit, byly v podstatě nuceny se rozejít. 

Tak začala postupná likvidace celého hnutí. Jako první přišly na řadu oddíly s křesťanskou výchovou. Skauti z Majáku pokračovali tajně: v Bohosudově, Příbrami a Praze, kde Káďa vedl oddíl roverů. 

Šířil poselství českých biskupů 

Zdeňka Zeleného – Káďu zatkla šestice estébáků 13. ledna 1951. Po devítiměsíčním martyriu ho Státní soud v Brně odsoudil k 15 letům vězení. Jeho spis obsahuje všemožná obvinění. Chystal prý útěk přes hranice jednoho bohoslovce, vyzbrojoval prý špionážní velezrádnou skupinu a usiloval o svržení lidovědemokratického zřízení. Ve skutečnosti toho Káďa proti režimu tolik neudělal. Kopíroval a šířil biskupský pastýřský list. 

Co Káďa všechno během devítiměsíční vyšetřovací vazby zažil, nevíme. Prostě o tom nechtěl mluvit: „Osobně nerad vykládám nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev. Kdo to prožil – má svoje zážitky, svoje následky. Vykládat o tom? Ono to jde špatně ven.“ 

Zdeněk Zelený mezi lety 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Vypráví o pevném přátelství, které tam navázal, o skautském bratrství, které se v lágrech projevovalo službou ostatním. Vzpomínal, jak mu spoluvězni pomohli s bolavým zubem. Bez umrtvení mu ho vytáhli nějakým hákem. Zažil takřka vše, co komunistický režim pro lidi jeho druhu přichystal: buzeraci, hlad, zimu, korekce, dřinu v uranových dolech. 

Lilie z lágru, symbol svobody, vzdoru proti bezpráví a skautského přátelství 

Káďa v příbramském táboře Vojna založil pracovní partu složenou z deseti skautů. Společně byli určeni na stavbu mimo lágr na sídlišti Březové hory. Tady si vytvořili ve zdi jednoho stavěného paneláku skrýš, kde jim skauti z venku zanechali fotoaparát. Káďovi se v polovině padesátých let podařilo tajně nafotit politické vězně, tábor a příbramské staveniště. 

S ostatními skauty-mukly sesbírali z vypálených pojistek plátky stříbra. Měsíce trvalo, než měli vzácného kovu tolik, aby z něho odlili skautskou lilii. Ukryli ji ve zdi jednoho domku sídliště. Až po mnoha letech ji vykopali. Káďa vše, co shromáždil, tedy fotografie, písemnosti, kresby vězňů, předměty z lágru uchoval v pečlivě vedeném domácím archivu. 

I po propuštění na amnestii v roce 1960 Zdeňka sledovala StB. Káďa říká, že se musel chovat opatrně, jeho propuštění bylo pouze na podmínku trvající deset let. Zdeněk pracoval u Staveb silnic a železnic jako údržbář. Dál se scházel se skauty, udržoval kontakty s kněžími, uchovával naději, že se blíží doba, kdy se skaut obnoví. 

To se stalo v době Pražského jara 1968, kdy se režim částečně uvolnil. V dubnu toho roku se probudilo středisko Maják a pod ním 19 oddílů. Jenomže už za pár měsíců byl se vším nadšením konec. Uvolnění bylo tvrdě potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu, který držel nad ostatními komunistickými státy svou moc. Těžko popsat zklamání, které Káďa prožil s příchodem normalizace. Skauting byl opět postaven mimo zákon, majetek oddílů rozkradli pionýři, Káďa se dostal zase pod dohled StB. 

V roce 1989 mu už bylo 65 let, ale dožil se pádu komunismu. Svůj skautský slib splnil potřetí. Maják existuje dodnes. A Káďa patří mezi legendy skautského hnutí v naší zemi.

Poslechněte si celý příběh jako audio! S využitím Káďových autentických výpovědí jej připravil a vypráví Mikuláš Kroupa na Českém rozhlase → bit.ly/2D0Eqs4 (48 minut).

Kdo to byl mukl?

Skauti a skautky poslouchající příběh budou některé pojmy možná potřebovat vysvětlit. Slovem mukl byli v 50. letech označováni českoslovenští političtí vězni. Podobně se hodí ujasnit, co byla StB či další věci, na něž se budou členové ptát.