V září tomu byly tři roky, kdy přes 280 skautů a skautek podepsalo Otevřený dopis a výzvu Náčelnictvu a Výkonné radě Junáka ve věci klimatické krize. Sedm let od uzavření Pařížské dohody také už jen málokdo věří, že lidstvo zabrání oteplení planety o 1,5 °C a vyhneme se katastrofálním důsledkům spojeným s oteplením vyšším. Emise skleníkových plynů stále rostou, společnost reaguje celkově laxně a epizodně v závislosti na politické náladě a na tom, zda se zrovna nějaká katastrofa uděje u nich na dvorku. Uplynulé léto nás snad zase trochu z letargie probudilo a naznačilo, co v horších podobách můžeme čekat v budoucnu.
Změní se náš svět?
Junák v tomto ohledu zatím nijak nevyčnívá z většinové české společnosti, která se na potřebu výrazněji řešit klimatickou změnu například nastavením si určitých limitů dívá velmi podezřívavě. Dokud to příliš nehoří, nenechává se tím příliš znepokojovat a nehodlá kvůli tomu příliš měnit své zaběhlé chování a myšlení.
Ale ono to hoří. A představa, že klimatická krize se Junáka týká jen okrajově a nemusí se jí příliš věnovat, protože „přeci nejsme environmentální organizace“, se zcela míjí s komplexní podstatou změn, které přináší. Ty se totiž zcela zásadně dotknou schopnosti Junáka naplňovat své základní výchovné poslání, tedy podporovat všestranný rozvoj osobnosti mladých lidí. To, jak se nám bude dařit jej naplňovat, totiž závisí i na prostředí, ve kterém se pohybujeme. Už nyní s rostoucí intenzitou na různých místech světa vidíme, že klimatická změna svět proměňuje do méně předvídatelného a bezpečného místa. Načrtněme si pár možností, jak Junáka klimatická krize pravděpodobně přímo či nepřímo ovlivní:
- Přímé dopady v podobě extrémních projevů počasí: Některé projevy jako vyschlé studny, zákazy ohňů nebo rozpadlé monokultury lesů ohrožující tábořiště už jsme si zažili. Tábořiště snad najdeme jiná, vodu zatím dovezeme. Můžeme čekat ale i silnější větry a bouře, úmorná vedra a sucha, rychlé povodně, možná i masivní požáry, jak jsme se letos přesvědčili. To jsou věci ohrožující život i psychické zdraví, o to víc ve zranitelných stanových táborech. Častějšími zákazy ohňů může ale utrpět třeba i romantika letních večerů.
- Nepřímé dopady na psychické zdraví: Dopady zrychlující klimatické krize v kombinaci s neschopností dostatečně snižovat emise a se zdánlivou bezmocí jedince něco změnit povede k nárůstu různorodých negativních emocí. Environmentální žal je již vcelku dobře popsaná diagnóza. Frustrace, bezmoc, úzkost, vztek, strach, beznaděj, zoufalství. Zpochybnění vžitého přesvědčení, že náš život bude stále lepší a pokrok nic nezastaví. Pro někoho i otázky, zda do takové budoucnosti přivést potomky. To vše se bude u členů ale i vedoucích objevovat čím dál častěji. Umět s tím v oddílech citlivě pracovat nebude jednoduché.
- Nepřímé následky skrze dopady na společnost: Emoce mohou také vést k radikalizaci částí společnosti, včetně mladých lidí. Ti pravděpodobně budou (zcela pochopitelně) v krátícím se čase na změnu požadovat radikální opatření, když generace jejich předchůdců čas na mírnější postupné změny promarnila. To se projeví i v Junáku, který si bude muset projít diskuzí, jak se k tomu postavit, což bude vyvolávat ideové i generační rozpory. Kromě „environmentální“ radikalizace ale bude probíhat radikalizace i na jiných pólech debaty. Klimatickou změnou vyvolané migrace, energetické a potravinové krize, sílící sociální nerovnosti se svými důsledky, to vše povede k ohrožení demokratických principů, k nárůstu populismu a nacionalismu, nesnášenlivosti a snadno zneužitelného strachu. Junák bude opakovaně konfrontován se svojí „apolitičností“ a hodnotovou základnou.
Přeháním? Jsem moc pesimistický? Jak moc rád bych se mýlil… Ale je třeba být připraven. V takovém měnícím se prostředí půjde naše poslání zkrátka naplňovat hůře a s ohledem na to nás čekají mnohé výzvy. Klimatická krize tak není jen jedno z okrajových témat k řešení někde na okraji, ale téma stěžejní, jehož dopady mohou zásadně ovlivnit celkovou činnost organizace.
Jak vychovávat pro budoucí svět? Má skauting co nabídnout?
Pokud chceme poctivě připravovat na svět a život, který přijde, musíme se tedy také upřímně ptát, jak takový svět asi bude vypadat a jaký by měl být člověk, který bude nejlépe na takový svět připraven. Odpovídá náš současný kompetenční model budoucí realitě? Nebo potřebujeme vytvořit nové či posílit důraz na některé stávající kompetence (tedy znalosti, postoje a dovednosti), které se budou lépe hodit pro turbulentní a nejistou dobu, kde už se třeba nebude možné spolehnout na stabilní instituce a řád? Například posilováním schopnosti přijímat změny včetně ztrát (ať už třeba ve formě vyhynulých druhů nebo dopadů na životy u nás i ve světě) a vytvářením bezpečného prostředí pro sdílení truchlení či pocitů nejistoty můžeme posilovat psychickou odolnost a zmírňovat tlak nepříjemných událostí. Stejně důležité je zkoumat, jak může vypadat společnost, ve které lidé mohou naplňovat své potřeby (od jídla po dlouhodobý pocit smyslu a štěstí), aniž by překračovali planetární limity. A jaké jedince pro takový svět vychovávat.
Zde ale není pro inspiraci potřeba chodit daleko. Skauting může být totiž pozitivně radikální (tedy „jdoucí ke kořenům“ z lat. radix) v tom, že si silněji zvědomí hodnoty, ze kterých vychází a které díky své nadčasovosti mohou odpovídat na příčiny klimatické krize i adaptace na ni, pokud je skutečně poctivě uchopí.
Skauting přeci je založený na prvcích, které stojí v protikladu k prvkům systému drancujícího planetu: Vystačit si s málem, být skromný, a tedy nepotřebovat se obklopovat stále více novými věcmi. Hledat štěstí v přátelství, komunitě, vzájemné péči a ne v bezuzdném nakupování a „konzumaci štěstí“. Být hospodárný se zdroji, a tedy odolávat reklamě a jí vytvářeným umělým potřebám. Podporovat sociální rovnost a sesterství napříč celou (světovou) společností. Vychovávat samostatné a zároveň nesobecké a solidární jedince, kteří cítí spoluzodpovědnost za svět a zájem o druhé, a jsou schopni pro jejich ochranu konat. Vytvářet prostředí vzájemné důvěry a soudržnosti, kde se spolupráce cení víc než individuální touha vyhrávat a porážet. Být motivovaný vnitřně a ne závislý na motivaci vnější (na odměnách a trestech, penězích…). Dobrovolná, smysluplná a nezpeněžitelná práce (která negeneruje HDP a je tak pro náš hlavní ukazatel „rozvoje“ „zbytečná“). Cit a respekt k přírodě místo jejího přetěžování. Nebyl by takový svět hezčí a udržitelnější? Pracovat s těmito hodnotami a uchopit je skutečně do důsledku tak může být součástí poctivé, nadějeplné a snad i nekontroverzní reakce uvnitř hnutí na ekologickou krizi. Nejsme skautské hnutí pro nic za nic, máme věcmi aktivně hýbat, ne na ně jen reagovat. Děláme to ale skutečně? Uchopujeme ony hodnoty do důsledku? A umíme vnést takovou vizi i do širší společnosti?
Jaká je role jedince a systému? Umíme se o tom otevřeně a kriticky bavit?
Zároveň je třeba uvědomovat si limity myšlenky, že svět musí udělat lepším hlavně jednotlivci. Vychovávat k osobní zodpovědnosti a významu individuálních činů je v pořádku, ale nepodléhejme „zelenému konzumerismu“, kdy hlavní řešení klimatické krize hledáme v lepším spotřebním chování. To je zrádné. Podobnou strategii totiž volí i největší znečišťovatelé, když se snaží vinu a zodpovědnost za změnu přesouvat na jednotlivce, resp. spotřebitele. My si máme koupit šetrnější variantu produktu (i když je dražší), udržitelněji se stravovat a oblékat (i když na alternativy často člověk ani nenarazí), zkrátka chovat se jako jednotlivci lépe a vše ostatní (včetně znečišťovatelů) se změní k lepšímu. Od toho je ale krůček k tomu začít se tváří v tvář prohlubující se krizi obviňovat, že se dost nesnažím a nedělám toho dost, když si koupím tričko za stovku, i když bych nemusel, nebo když letím na dovolenou, i když bych si mohl vzít o den dovolené navíc na vlak atd. Anebo si zoufat, že se toho snažím dělat tolik, ale nezdá se to mít efekt. To nám hrozí i v oddílech, pokud budeme děti učit, že jen osobní spotřebou zachrání svět, aniž bychom zároveň problém reflektovali šířeji a učili se rozumět fungování globalizovaného světa a roli jednotlivců v něm.
Zde už vstupujeme do citlivější a pro mnohé političtější debaty. Širší reflexe problému znamená zamýšlet se kriticky nad systémovými příčinami, které způsobují to, že i přes všechny znalosti o klimatické změně a činy jednotlivců a vlád se situace téměř nemění. Například proč neustále rostou výdaje na reklamu, která nás vytvářením umělých potřeb vede k nákupu dalších a dalších produktů, a tedy k větší spotřebě energie a materiálů? Proč věci vydrží tak děsně málo a často je ani nejde opravit, takže musíme celý přístroj vyhodit kvůli jedné pokažené součástce? Jaktože neúprosná logika našeho ekonomického systému je taková, že musí neustále růst a neumí nerůst, i když s ekonomickým růstem zcela úměrně roste také spotřeba materiálů (a tedy ničení přírody i emise)? Takové věci jsou mimo možnosti jedince změnit je svým spotřebním chováním, dokonce dobré snahy individuálních činů v součtu anulují. Bez takové reflexe bychom proto míjeli strukturální příčiny problému a vytvářeli falešný a zavádějící obraz.
Neznamená to, že se hned musíme shodnout, jestli je hlavní příčinou ekologické krize na omezené planetě ekonomický systém závislý na neomezeném ekonomickém růstu (tedy současný model kapitalismu, což je ale v české debatě, myšlenkově omezené na nepřínosnou dichotomii kapitalismus‑komunismus, téměř tabuizované slovo), lidská přirozenost či něco jiného. Potřebujeme ale vytvářet bezpečné prostředí, kde se – samozřejmě s ohledem na věková omezení – taková témata řeší bez předsudků, kriticky, otevřeně, a kde se rozvíjí imaginace toho, jaký svět je možný, jaký svět chceme a jak ho dosáhnout. A kde se mohou jedinci učit tento svět aktivně různými způsoby měnit, jak o tom mluví nový bod skautské výchovné metody Zapojení do společnosti.
Dělá Junák dost?
Takové složité a obrovské téma, jakým klimatická krize je, nelze ale nechat jen na ramenou vůdců, ať si s ním sami poradí. Nejen v reakci na Otevřený dopis se sice udály některé pozitivní kroky (např. vytvoření Klimarozcestníku na Křižovatce, vznik příručky pro udržitelné akce, tematické číslo Skautingu atd.) a tématu se také z různých perspektiv věnují VRJ, Skautský institut (projekt SI v krajině), Kaprálův mlýn, Ekoodbor nebo odbor Skauti na Zemi a také různé kurzy a oddíly. Chybí ale koncepčnější kroky, pro které na Ústředí pořád chybí (nejen kvůli covidu či válce na Ukrajině) dostatečná kapacita. Nevíme tak třeba stále, za jak důležité považuje toto téma členská základna, jak na ni dopadá, nebo jak chce, aby bylo téma v organizaci řešeno. Chybí pořádná analýza rizik dopadů klimazměny na skautskou činnost a její propsání do přípravy vedoucích a fungování oddílů. Pomohlo by, pokud by se téma začlenilo do nové Strategie Junáka, ale nelze čekat další rok a půl.
Nejvíce „viditelná“ je pak absence tématu ve veřejné komunikaci, kde se až na naprosté výjimky (čtyři příspěvky v historii facebookového profilu Junáka) nezdá, že by něco jako klimatická změna existovalo a Junák měl potřebu a ochotu se na jejím řešení podílet. Nebo že by se naopak po řešení od společnosti a státu vzhledem k zásadnímu dopadu na své poslání a mladé a budoucí generace ptal a vyžadoval je. Rovnice „kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ zde skutečně neplatí. Nic nedělat či dělat málo je naopak obrovským selháním, na které se nejspíš budou budoucí generace i skauti a skautky jen s těžkým pochopením dívat. Nyní osmiletým klukům a holkám nebude příliš platné, že z nich vychováme aktivní občany, aby se za dvacet let mohli zasadit o žitelný svět. Za dvacet let totiž už budou zcela bezmocní, aby změnili kurz, pokud to neuděláme my nyní.
V článku jsem načrtl hned několik témat, která by vyžadovala spíše celá vlastní čísla. U někoho může vyvolat bouřlivé a negativní reakce, což je v pořádku. Hlavně se o tématu začněme více bavit a neignorujme ho. Neschováme se před ním.
