Stojíme v kostele v Praze Roztylech a zpíváme skautskou večerku. Loučíme se s nejstarším českým skautem Eduardem Markem – bratrem Hroznýšem. Byl to hrdina a nositel nejvyššího skautského vyznamenání – Řádu stříbrného vlka. Ve svém životě prokázal opravdovou odvahu, postavil se oběma totalitním režimům i bezpráví, které přinesly.
Čas od času přemýšlím o tom, kdo jsou mé vzory a proč. Při seznámení se s životním osudem hrdiny takového formátu jako byl Hroznýš může leckdo nabýt dojmu, že naše vzory jsou mnohdy nedostižné. Že si někoho takového nesmírně vážíme, protože za sebou zanechal činy plné až nepředstavitelné odvahy, kterou ale prokázal v tak těžké době a za takových okolností, které se nám (doufáme!) vyhnou.
Takový pocit je, myslím, pochopitelný. Zkusme se ale nevzdávat a hledat vzory i blíž. Vzor přece nemusí být nedostižný nebo dokonalý. Určitě každý z nás potkal ve svém životě někoho, kdo byl v určitém věku naším vzorem díky nějaké drobnosti, která nám imponovala. Rádkyně, která uměla skočit ze stavidla šipku. Vedoucí, která se chodila každé ráno koupat do rybníka. Rover, který si objednal vždycky nealko.
Někdy je mi vzorem i nenápadná zmínka, která spolu s dalšími spustí časem lavinu. Někdo se mi zmíní, že něco sám dělá nebo že mu něco připadá jako správná věc. V hlavě se mi to uchytí, i třeba jako činnost, která není pro mě. Po čase ale zjistím, že přece jen uvažuju o tom, že bych to zkusila. Naposledy se mi to stalo s běháním. V červnu 2018 jsme i s celým náčelnictvem fandili náčelní Evičce, která v Českých Budějovicích běžela půlmaraton (klobouk dolů, to bych nedala). V prosinci 2020 napsal kamarád na facebook, že si dal jako úplný neběžec předsevzetí uběhnout za rok 365 kilometrů (hm, to zní jako realistický cíl). Jakkoliv si obvykle novoroční předsevzetí nedávám, tohle nějak zapadlo do sebe a já začala v lednu 2021 pravidelně běhat. Nejen, že jsem měla jasný cíl (který jsem i překonala), ale přidala se i radost z toho, že pro sebe dělám něco užitečného.
Chci tím říct, že každý se může stát (a stává) pro ostatní vzorem. Nemusíte být válečný hrdina, ani projít peklem. Třeba se jen rozhodnete ukázat ostatním, že není tak těžké ušít si tričko, péct kváskový chléb, vyrobit boty z kůže nebo inspirovat ostatní k dárcovství.
Být někomu vzorem je ale i velký závazek. Nikdy totiž nevíme, čím ostatní ovlivníme a v čem se zhlédnou. Obzvlášť v oddíle, kdy kluci i holky nevědomky přebírají normy od svých vedoucích. Dodržujeme pravidla? Jsme k ostatním otevření a upřímní? Chováme se v souladu s tím, co říkáme? I v našich malých každodenních skutcích se skrývá potenciál být vzorem. Přeji nám všem, abychom byli pro ostatní dobrými vzory.
