Jsou to už téměř tři měsíce, co jsme se vrátili z Intercampu 2019, který se konal v Nizozemí. Na prvním místě jsou jistě pozitivní zážitky. Setkalo se téměř 4500 skautů z 10 zemí a prožili tři dny nabité setkáváním a zajímavým programem na krásném místě – na loukách vedle vodního zámku Middachten. Junák tam dokázal vyslat v rámci zahraniční akce zatím největší kontingent za celou svou historii. Na místě nás bylo nakonec 963 skautů a skautek (z toho 791 účastníků, 152 vedoucích a 20 členů servis týmu) a všichni se v pořádku a z velké většiny opravdu nadšení také vrátili. Svědčily o tom jiskřičky v očích všech během posledního večera.
Na druhou stranu při pohledu na velké (nejen zahraniční) akce ve mně občas vyvstávají mnohé otázky a rozpaky, kam až nám skauting při těchto masových akcích zachází a jak se vzdaluje od pro mne základních ideálů. Velké akce jsou potřeba a mají svůj smysl. Jsou pro mne kořením skautingu, které doplňuje základní program a dává skautům, roverům, ale i dospělým možnost prožít nové zážitky a dostávat se ve svém skautingu do jiných dimenzí. Ale na některé věci bychom si měli dát pozor.
Aktuálním příkladem je pro mne právě letošní Intercamp, jehož programové motto znělo: „Back to the Nature“. Samotný průběh akce však s tímto nosným tématem mnohdy docela drsně kontrastoval a projevilo se to silně i ve zpětné vazbě našich vedoucích a účastníků. Nejčastěji zmiňované problémy byly třídění odpadů, přemíra plastů a všudypřítomný hluk. Třídění odpadů od počátku nefungovalo vinou špatně označených různobarevných kontejnerů a možná i neochotou mnoha skautů a skautek jej třídit. Pokus o nápravu byl nevýrazný a nedopadl dobře. Organizační tým pak zřejmě rezignoval a tak se tedy netřídilo. Negativní dojem z této situace ještě zesílil zákazem užívání vlastního nádobí v jídelně servisního týmu, kde musel každý používat na každé jídlo jednorázové plastové nádobí, důvodem byl problém s odpadní vodou. Nemluvě o večerech pro servis za odměnu, kde byla ke každé grilované klobáse jednorázová vidlička. Plastové nádobí se pak nevyhnulo ani vrcholu akce International Street Food Festivalu, i když tady proti předchozím rokům bylo zlepšení vidět – velká část oddílů chodila s omyvatelným nádobím. Posledním často zmiňovaným problémem pak byl neutichající hluk v tábořišti a reprodukovaná hudba, která bohužel pronikala i na výlet doprostřed lesa v rámci národního parku.
Chci se zamyslet nad tím, proč to nejde lépe. Napadá mne hned několik důvodů, proč takové situace vlastně nastaly. Jedním z nich je jistě kulturní rozdílnost účastníků. Z toho, co jsem viděl, mám pocit, že nizozemští skauti jsou i při akci „Back to the Nature“ od přírody dosud dál než my.
V případě Intercampu, akce s historií 52 let, hraje velkou roli tradice. Mnoho členů servis týmu a vedoucích má za sebou desítky ročníků, a tak slýcháme poměrně častý argument, že toto jsme přece dělali vždycky, tak proč bychom to měli měnit? Musíme si však uvědomit, že pokud se Intercamp za posledních pár let rozrostl z akce pro 2500 skautů na akci pro 4500 skautů, je třeba nějaké změny s ohledem na dopad akce na její okolí zařadit.
V této souvislosti hrají nemalou roli finance, kdy je mnohdy šetrnější řešení o něco dražší. Například finanční benefity plynoucí z třídění odpadů už bohužel nejsou takové, jako bývaly. I vytříděný plastový odpad navíc začíná být problematický pro recyklaci i likvidaci: nejlepší by bylo, kdyby nevznikl vůbec.
Nad tím vším stojí odpovědnost organizačního týmu akce, který podle mne letos jinak odvedl špičkovou práci. Tato věc je však trošku kaňka na pověsti. Odpovědný je i výbor Intercamp Committee, a tedy jsem odpovědný i já, jakožto zástupce Junáka v této pracovní skupině. O řadě věcí jsme ve výboru diskutovali. Vždy je však třeba myslet na to, že práce tohoto výboru je složitější, protože se na řešení musí shodnout 12 lidí zastupujících 8 různých národů.
Jak z toho ven? Jednou z cest jsou vytrvalé návrhy na zlepšení a také poukazování na problematiku ekologie na velkých akcích. Neméně důležitý je vlastní pozitivní příklad. Až se Intercamp (pravděpodobně v roce 2024) vrátí do České republiky, pokusme se jít příkladem a dokažme, že maximum těchto problémů lze řešit. To však neznamená pět let čekat, jistě lze s mnoha drobnostmi začít ihned. Ukažme ostatním, že to jde. Není od věci trvale diskutovat tyto problémy a snažit se pochopit odlišné názory.
Velké akce, národní i mezinárodní, jsou pro mne něčím, co má obrovský smysl a přínos pro účastníky. Stojí před námi veliký úkol tyto akce připravovat udržitelně, tak, aby měly co nejmenší negativní dopad na své okolí. Za sebe mohu říci, že se o to budu při svém působení v týmu IC Committee zasazovat.
