Ač je kniha Vůdce smečky (Omega, 2016) od Jespera Juula určena rodičům, její hlavní myšlenky jsou inspirující pro všechny dospělé pracující s dětmi. Ukazuje nám srozumitelně cestu, jak prakticky uchopit respektující přístup k dětem, aniž bychom se jim slepě podřizovali. Z tohoto důvodu jsme se v redakci rozhodli vám některé hlavní myšlenky této knihy přiblížit.
Výchovu autor přirovnává k (vlčí) smečce, kdy dospělí děti doprovází, aby se neztratily v džungli života. Zavedením nového pojmu – stejnocennost, ukazuje, jak k dětem přistupovat jako k lidem se stejnou hodnotou, a narozdíl od termínu rovnocennost zdůrazňuje zároveň nutnost si uvědomovat odlišnost naší role a odpovědnosti od té jejich. Velká část knihy se zabývá motivací dospělých ke změně přístupu k dětem a jako hlavní argument proč knihu následovat uvádí výchovu zdravých a sebevědomých osobností. I přes to, že směřuje pozornost dospělých k potřebám a touhám dětí, následuje také upozornění, aby dospělí nezapomínali na své potřeby a touhy. To považuji za velmi užitečný přístup i pro často přetížené skautské vedoucí.
Začněme uznáním vlastní hodnoty
Kniha také pomáhá pochopit, že pro děti jsme jako vzory velice důležití a uvědomění si naší vlastní hodnoty před nimi může pomoci i jim, až budou konfrontovány s opačnými názory a potřebami druhých. I toto uvědomění pak podporuje rozlišování toho, na co děti mají chuť, od toho, co doopravdy chtějí, a toho, co děti vyžadují, od toho, co potřebují. Pro lepší pochopení přidám dva příklady, které jsou mnou upravenou verzí Jesperových rad pro skautské prostředí:
- Chceme nechat děti vybrat si, co budou dělat, ale vždycky, když se pro to odhodláme, tak to dopadne tak, že se nakonec neděje nic produktivního a vlastně se jen flákáme. Jak zapojit děti do výběru programu, ale zároveň naplňovat naše výchovné cíle?
Odpověď: To, že dáte dětem na výběr, neznamená, že se nutně musíte řídit jejich volbou. Stejně jako s dospělými často debatujeme o tom, kdo co chce a co ideálně nakonec dělat, i při práci s dětmi nenabízíme možnost vyjádřit se pro to, abychom se tomu zcela přizpůsobili, ale abychom je přizvali k rozhodování a vzali jejich názory v potaz.
- Chceme si s vedoucími po obědě vyhradit čas jen pro sebe, ale některé děti si nechtějí hrát jen spolu a pořád za námi chodí, že chtějí být s námi. Nechceme, aby se cítily odmítnuté, a tak se nám často nepodaří si vlastní čas vyhradit. Co máme dělat?
Odpověď: Je potřeba naučit se s dobrým svědomím říci ne, pokud potřebujeme sami sobě říci ano. Nesmíme to říkat ani zle ani sladce, ale prostě s pevným rozhodnutím.
Ideální vlastnosti vůdce smečky
Jako nejdůležitější vlastnosti při výchově dětí jmenuje autor: integritu, autentičnost, schopnost přiznat chybu, vedení dětí ke zodpovědnosti a navazování vztahu založeného na oboustranné lásce a respektu.
U osobní integrity kromě známého „Jednej, jak mluvíš.“ zdůrazňuje nutnost shody našich osobních hranic, potřeb a pocitů s naší činností a jednáním. Pokud se dospělým toto daří, jsou dobrými vzory i dětem, které v opačném případě se svými osobními hranicemi neumí pracovat a často pak mohou mít problémy s kooperací s ostatními.
Autentičnost považuje za problematickou především z historického pohledu, kdy zmiňuje cílené potlačování osobnosti dětí při výchově v domácnostech i institucích a s tím i mechanizaci výchovy. Mnoho dnes již dospělých lidí se tedy nesetkalo s pozitivní reakcí na jejich vlastní projevy autenticity a zároveň nemají pozitivní zkušenost z bytí sami sebou. Důležitá mi připadá myšlenka, že bez autentičnosti nikdy nedosáhneme reálných vztahů založených na lásce. Když jsme autentičtí, vzrůstá náš pocit vlastní hodnoty a sebevědomí, jsme nenucenější a spokojenější. A děti tohle všechno vnímají a moc dobře to zase samy přejímají.
Schopnost přiznat chybu zmiňuje především v souvislosti s odpovědností za vlastní život a s dospělými jako vzory. Zdůrazňuje zde, že pokud za to, co se nám děje, odpovědnost nepřevezmeme, budeme se stavět do role obětí nebo naopak nedostupných bohů. Je velmi nebezpečné budovat představu o perfektních bezchybných vedoucích, která se stejně dříve či později s rostoucím věkem dětí naruší.
Je jasné, že vést děti k zodpovědnosti je možné, pouze pokud jim dáme nějakou míru rozhodování a možnost ovlivnit, co se stane. Jesper tak zdůrazňuje zapojení dětí do rozhodování v co nejmladším věku. Pokud totiž chceme, aby z nich vyrostli v budoucnu vedoucí, kteří zvládnou mít vše na starost, musí do toho postupně vyrůst a naučit se to. Ze dne na den se to nikdo nikdy nenaučil.
Navazování vztahu založeného na oboustranné lásce a respektu se v podstatě prolíná veškerými radami. Neponižovat svými mocenskými rozkazy děti, ale ani se jim nepodřizovat. Vzdát se vůdcovských představ o tom, co je správné, či děti úplně ponechat vlastnímu osudu jsou totiž stejné cesty do pekel. Podstatný je naopak právě zmíněný dialog s dětmi spojený s respektem k jejich bytosti.
Na závěr bych už snad jen zdůraznila základ, který vnímám při čtení celé knihy. Mějte rádi děti tak jako sebe, ne míň a ne víc. Zbytek už přijde sám.
