Téma: technologie

Průvodcem digitální dobou

Co s námi dělají technologie a jak se k nim v oddíle postavit
Foto: Petr Kalousek – Robinson

V pravé poledne 1. srpna 1981 to bylo zrovna 74 let od chvíle, kdy generál Baden-Powell na anglickém ostrově Brownsea zatroubil na polnici, aby zahájil první skautský tábor. Z jednoho experimentu se od té doby stalo celosvětové hnutí, v okamžik tohoto výročí však anglosaský svět zrovna prožíval úplně jinou, možná podobně přelomovou, událost. Ve 12.01 newyorského času totiž zahájila své vysílání MTV a její moderátor oznámil divákům, že ode dneška už nikdy nebudou vnímat hudbu jako dosud. Začala éra hudebních videí, „přepsaná stroji a novými technologiemi,“ řečeno slovy slavné písně Video Killed The Radio Star, jejímž videoklipem v televizi mediální revoluce odstartovala.

Dnes technologie postupně proměňují mnohé aspekty našeho žití. Pokrok je dějinnou přirozeností, zatímco však v minulosti nastávaly změny pozvolně, dnešní člověk prožívá celou řadu podobných zvratů během vlastního života. Ještě před pár stoletími se lidé rodili do světa, kterému mohli až do smrti rozumět více méně stejně, dnešním seniorům, odrostlým na rádiu, se nemůžeme příliš divit, mají-li dojem, že svět virtuální reality trošku kvaltuje a oni mu nestačí. Ovšem jak asi budou stíhat tep doby děti, které máme právě v oddílech, až se za 50 let všechno kolem nutně změní k nepoznání ještě mnohem dramatičtěji?

Svět se řítí nezadržitelně kupředu a otázky, zda jde o trend pozitivní, nebo negativní, neberou konce. Představy o naší budoucnosti čerpáme z četných sci-fi snímků. Některé slibují úžasné technické výdobytky, odstranění nemocí, cestování na jiné planety a nekonečnou zábavu a poznání, zatímco jiné varují před apokalypsou biblických rozměrů, zotročením lidstva stroji či prostě ztrátou naší dnešní fyzické identity a přirozenosti života směrem k odosobněné virtuální realitě. Jaká budoucnost nás čeká, nikdo dobře nevíme, jedna věc je však jistá. Svět se nám mění před očima již dnes a dopady na život jednotlivce jsou natolik komplexní, že pro každého z nás i celé lidské společenství představují opravdu nevídanou výzvu.

Římští filozofové si v dobách helénismu, kdy antický svět dosáhl nevídaného pokroku, začali pokládat novou ústřední otázku: jak vlastně žít ve změněném světě, jaký je úkol člověka v moderní civilizaci? Tato otázka nás od té doby dějinami myšlení provází a nabyla na významu právě v posledních desetiletích. Zcela nutně se přitom tatáž hádanka vkrádá do výchovy. Jak máme reagovat na technologické změny? Máme je využít jako nástroj učení, nebo před nimi spíš naše svěřence chránit? Co se má stát se skautingem a skautskou výchovou? Připravujeme vlastně pořád naše členy dobře na svět, který přijde? Kudy dál mezi přírodou a internetem?

Tento článek bohužel všechny otázky technologií, života, vesmíru a tak vůbec nezodpoví. Pokusím se v něm však nabídnout několik snad užitečných nebo aspoň podnětných vodítek ke každodenní práci každého z nás, kdo by byl rád skautům a skautkám tím současným světem aspoň trochu dobrým průvodcem. A abychom si mohli aspoň v něčem udělat jasno, ponořme se pro začátek do několika – konkrétně pěti – drobných obrazů současnosti.

Obraz první

Je konec ledna, týden po prezidentských volbách. „Zdroje jsem měl, ale někdo se mi vloupal do počítače,“ vysvětluje Oldřich Lukáš, autor textu nadepsaného „Veškerá legrace končí!“, reportérovi pořadu 168 hodin, jak přišel na to, že v Česku má být zavedena tvrdá cenzura a trestáno šíření pravdy. S masivním rozmachem falešných poplašných zpráv a dezinformací na internetu se už třetím rokem potýká celý svět. Článek o tom, že papež František podporuje ve volbách Donalda Trumpa, platí už navždy za celosvětově nejsdílenější příspěvek roku 2016, třebaže jej vytvořila parta makedonských teenagerů jen proto, aby získala co nejvíc lidí klikajících na reklamu. Falešné zprávy využívají ozvěnového efektu sociálních sítí, jejichž algoritmy generují uživatelům obsah odpovídající jejich gustu. Lidé jsou tak krmeni alternativní realitou a konspiračními teoriemi, aniž by si museli uvědomit, že žijí v sociální bublině. Falešné zprávy v nich nahlodávají obecnou důvěru ve svět a lidé mají následně tendenci vidět spiknutí i tam, kde není. S nečekanými důsledky používání donedávna opěvovaných sociálních sítí si nikdo neví rady a tlak na potlačení internetem masivně šířených lží zaměstnává vlády celých států.

Obraz druhý

Šedesátiletý německý psychiatr Manfred Spitzer se ujímá slova. Oznamuje publiku, že kvůli tabletům společnost hloupne a lidské mozky se nevyvíjejí. A začíná vytahovat jeden výzkum za druhým, které dokládají negativní dopad všech myslitelných technologií na lidskou psychiku a duševní vývoj. Svět podle něj trpí kybernemocí a vrhá nás do digitální demence. Stejnými termíny pojmenoval Spitzer své dvě poslední knihy, v nichž svou tezi rozvádí a podporuje sebranými studiemi. Díky satelitní navigaci ztrácíme orientační smysl, automatické opravy ve Wordu nás odnaučují pravopisu, dětem koukajícím na televizi se nenávratně mění mozek, o počítačových hrách ani nemluvě. Výzkum hovoří jasně už dlouhá léta, nikdo ale nic nedělá, všichni jedou na moderní vlně poháněné ziskem technologických firem. A tak místo abychom kybernemoc léčili, uzavírá psychiatr, cpeme dětem do škol tablety, notebooky a interaktivní tabule, ačkoli se nikdy neprokázalo, že by měly nějaký pozitivní efekt, naopak jen tříští dětskou pozornost.

Obraz třetí

Je pondělí odpoledne, osmiletá Alenka sedá k počítači, aby si mohla přes internet dopisovat s kamarádkou. Místo ní jí napíše na seznamce nějaký nový kamarád, o dost starší, tak si začne psát s ním. Střih. Moderátor pořadu Seznam se bezpečně ukazuje, co se děje dál. Pán na druhé straně obrazovky spouští kameru, sundává kalhoty a snaží se k témuž přimět svou novou oběť. Prý když se mu ukáže nahá, něco za to dostane. V každém případě se k ní pak bude snažit dostat co nejblíž, vysvětluje moderátor, tak jako ke stovkám jiných dětí, vybrané příběhy následují. Můžeme sledovat osudy desítek chlapců, kteří své fotky jinému muži skutečně poslali. Tento muž pak část z nich vylákal ven a pohlavně zneužil, než jej zatkla policie. Situaci o rok později přibližuje druhý díl zmíněného pořadu: případů přibývá a nabírají na obrátkách, pracovník Seznamu.cz uvádí, že ve firmě každý den zablokují několik desítek podezřelých profilů. Střih. Moderátor k vylekaným rodičům pronáší do tmy dramatickým hlasem: „Nebezpečí, které je už teď kolem vás, nikdy nevypnete.“

Obraz čtvrtý

Z parkoviště na okraji Las Vegas se připojovacím pruhem napojuje k hlavní silnici bílé BMW. Po chvíli zpomaluje a zařazuje se do kolony před světelnou křižovatkou. Popojíždění zvládá ladně – a vůbec k tomu nepotřebuje řidiče. Dva novináři na zadním sedadle počínání nové verze samořiditelného auta nadšeně streamují svým fanouškům. Ve Vegas právě probíhá CES 2018, největší veletrh spotřební elektroniky na světě. Auta bez řidiče už ale nejsou hlavním hitem, vždyť se po západním pobřeží prohánějí už několik let a najezdily miliony kilometrů takřka bez nehod. Ještě pár let zpátky by něco podobného nebylo možné. Výpočetním výkonem potřebným pro automatické řízení takového vozu donedávna nedisponovaly ani nejlepší superpočítače světa; dnes jej zvládá jeden čip pod kapotou. Auto si díky mnoha senzorům a kamerám nepřetržitě vytváří živý 3D model svého širokého okolí, rozeznává v něm jednotlivé prvky, predikuje jejich chování a přizpůsobuje jim svou jízdu. Už padesát let svět sleduje v praxi tzv. Mooreův zákon, který říká, že výpočetní výkon počítačů pořiditelných za stejnou cenu se každý rok a půl zdvojnásobí. Málokdo si ale do důsledků uvědomuje, jak turbulentní vývoj tahle, ve skutečnosti exponenciální, křivka předpokládá. Donedávna byl například strojový překlad z angličtiny do češtiny spíš zdrojem pousmání, dnešní překladače postavené na výpočetně náročné technologii neuronových sítí se samy dokážou učit a brzy budou jejich výkony k nerozeznání od těch lidských. Stále plošnější digitalizace, zdatnější automatizace a dokonalejší umělá inteligence začínají otřásat světovou ekonomikou. I ty zdrženlivější predikce odhadují, že během několika dekád zanikne až polovina nynějších profesí a pracovních míst.

Obraz pátý

Myška vyndává ze skříně buzoly a rozkládá je na stůl. Holky jí zatím nevěnují moc pozornosti, ale to nevadí, pomyslí si jejich rádkyně, stejně ještě musím najít tu správnou mapu, což vždycky chvíli trvá. Všech sedm dívek je zatím dostatečně zaujato děním na displeji svého mobilu. Procházejí Instagram, ukazují si fotky a některé nahlas komentují nebo se jim smějí. Kecka s Luckou si píšou přes chat. Myška už našla všechny správné mapy, ujímá se tak slova. „Holky, teďka se naučíme, jak funguje azimut,“ pronáší svým jemným hlasem do prochladlé prosincové klubovny, aniž by některá z o pár let mladších puberťaček zvedla oči a dala tak najevo svůj zájem. „Fallenka nahrála nový video, hej, to musíte vidět,“ přerušuje ticho Kiki, nastává povyk a během chvíle již celá sedmice hltá úvod Několikanásobné challenge, do které 17letá youtuberka přizvala svou kamarádku Doris. Myška se celkem rychle vzpamatovává a nekázeň rázně přetíná – domluvily se přece už dávno, že během programu na videa nikdo koukat nebude, což holky zpruzeně potvrzují a neochotně vyměňují mobil za o něco menší buzolu. „K čemu nám tohle jako je? Stejně tu buzolu nikdy nepoužiju, když mám v kapse Mapy.cz, ani na výletech tu papírovou mapu přece moc nevytahujeme,“ neodpustí si trefnou poznámku Veru. Než Myška najde přijatelnou odpověď, otevírají se dveře, přichází Terka a mává novým tabletem, který jí k narozeninám pořídili rodiče. Tohle nemá Myška šanci ustát, holky se o vysněném dárku bavily už před začátkem schůzky a rádkyně zná svou družinu dost na to, aby věděla, že si jej prostě budou chtít prohlédnout. Schůzka nakonec proběhne celkem dobře, holky se uklidní a dokonce i s azimutem lehce skamarádí. Myška však odchází domů temnou ulicí rozesmutnělá a přemýšlí, že by asi fakt měla tuhletu techniku nějak zkrotit a zapojit do programu.

Pochopit pokrok

Digitální technologie nám docela zamotaly hlavu. Nové vynálezy a trendy sotva stačíme sledovat, ze všech stran se řítí rizika a pohromy. K přiblížení podstaty technického vývoje je třeba zasadit současné obrazy do širšího kontextu. Technologiemi v tomto článku myslíme převážně digitální média jako internet, počítače, mobily a sociální sítě, s nimiž lidé i děti přicházejí do kontaktu nejčastěji. Nezabýváme se zde vývojem raketových motorů či elektronových mikroskopů, technický pokrok je však třeba chápat jako celek, v němž teprve vzájemné propojení mnoha objevů a vynálezů umožňuje vývoj a šíření jiných.

Když v roce 1765 zdokonalil James Watt parní stroj, nastartoval největší revoluci v dějinách lidstva. Světová populace tehdy začala raketově růst a stejně strmou křivku začala opisovat průměrná životní úroveň. Díky parnímu stroji totiž obrovsky vzrostla produktivita práce – stroj začal nahrazovat lidské svaly a dělat fyzickou práci za nás. Dnes podle mnohých myslitelů zažíváme podobný zlom – počítače za nás začaly dělat práci duševní.

Podle Raye Kurzweila, vrchního vývojáře Googlu, brzy počítače přesáhnou svým výpočetním výkonem kapacitu lidského mozku a nechají nás daleko za sebou. Nenarazí-li pokrok na nečekané limity, je takový vývoj vlastně nevyhnutelný, stěží si pak ale budeme umět vůbec představit, co všechno počítače dovedou – jejich schopnosti přesáhnou naše chápání. Samořiditelná auta a dokonalý strojový překlad se již pomalu stávají realitou a představují pouhý začátek. Kurzweil ve své knize The Singularity is Near předpokládá propojení světa lidského a počítačového myšlení, překročení omezení fyzického těla a pokračování člověka v „lepší“ podobě. Jestli jde o vizi slibnou či děsivou, ponechme na čtenáři. Průmyslník Elon Musk či nedávno zesnulý Stephen Hawking před rozmachem umělé inteligence spíše varují, spisovatel Francis Fukuyama ji dokonce označuje za „nejnebezpečnější nápad lidstva.“ I tak se ale většina odborníků shoduje, že stále se zlepšující umělá inteligence (tedy systémy schopné se samostatně učit a zlepšovat) nečekaně brzy promění svět.

Ponechme však další fantazírování táborovým ohňům a zaměřme se na otázku, jaké společenské proměny lze vyhlížet v nejbližší době. Podstatné důsledky technického vývoje jsou často méně nápadné než oslnivé představení nového iPhonu. Jestli opravdu v nejbližších dekádách zanikne polovina profesí, není jisté, řada z nich ale mizí již dnes a většina řidičů, pokladních, ale i pojišťovacích makléřů či burzovních analytiků zřejmě uvolní svá místa počítačům. Celosvětový blahobyt setrvale roste, spolu s ním ale také rozdíly mezi socioekonomickými třídami. Střední třída, vyrostlá na éře průmyslu a služeb, je robotizací ohrožena nejvíce a rozdíly mezi chudými a bohatými se rok od roku velmi silně zvětšují. Je tak možné, že nás sice čeká budoucnost nevídaných možností, ovšem ovládaných převážně velmi úzkou skupinou technologických zbohatlíků. Neméně znepokojivé jsou pak možnosti zneužití masového šíření informací a efektivně zacílené inzerce pro politické účely. Obrysy šíření falešných zpráv nastíněné úvodním obrazem jsou zcela reálné, podobně jako bohatě kvetoucí politický marketing sociálních sítí. Tyto společenské důsledky všudypřítomné digitalizace patří mezi výzvy, na které se celkem hodí připravovat.

V souvislosti s výchovou a dětmi jsou ale technologie nejčastěji skloňovány ještě v jiném ohledu. Každou chvíli na nás odněkud vykukují otázky, jestli mobily vůbec patří dětem do rukou a co s námi vlastně neustálé koukání do obrazovek, hraní online her a přísun informací, dělá. Jak to tedy je?

Život a dětství s obrazovkou

Provolání psychiatra Manfreda Spitzera o tom, že tablety nenávratně ohlupují dětský mozek, nám bohužel příliš nepomáhají. Jeho kniha Digitální demence je sice v Česku velmi populární, většina odborníků ji ale vůbec nepovažuje za relevantní zdroj. Podle profesora Davida Šmahela, který dopad technologií na lidskou psychiku dlouhodobě zkoumá, není vlastně celý koncept digitální demence nic než „fake news“, falešná poplašná zpráva, kterou nelze brát vážně, neboť se nezakládá na pravdě. Spitzer sice staví svou knihu na mnoha studiích, vybírá si je ale podle Šmahela účelově a zamlčuje všechny ostatní, které prokazují opak. „Nic nenasvědčuje tomu, že by byl obecně ohrožen duševní vývoj dětí,“ vysvětluje Šmahel ve své kanceláři na Masarykově univerzitě v Brně, „rozhodně ne takovým způsobem, jakým nás straší Spitzer.“

Neznamená to, že bychom měli všechny výhrady smáznout ze stolu. Duševní pochody každého z nás se díky technologiím mění, nedá se ale jednoduše říct, že k lepšímu, nebo horšímu. Panika a zatracování techniky nejsou na místě, stejně neprozíravé by ale bylo oddávat se jí bez jakýchkoli zábran. Digitální média umí být dobrým sluhou, ale zlým pánem, pokud se jejich užívání vymkne kontrole. Je pro nás tak především výzvou, naučit se je používat správně a zdravě, abychom těmto rizikům předešli.

Chceme-li této výzvě čelit úspěšně, musíme dokázat rozlišit podstatné od nepodstatného. Pokusím se tak nejprve poukázat na rizika, která máme tendenci přeceňovat, a následně se zaměřit na ty ohledy online života, které by naopak možná zasloužily naší pozornosti více.

Virtuální panika

Rizik si zvlášť u dětí spojujeme s technologiemi celou řadu. Jsou to často paradoxně právě média, která nás krmí představou, že dáme-li dítěti na chvíli do ruky tablet, stane se obětí kyberšikany, propadne závislosti na online hrách a pornografii a nechá se vylákat ven a sexuálně zneužít. Zmíněná rizika samozřejmě existují a jejich následky mohou být velmi závažné, zpravidla k nim ale dochází výrazně méně často, než se obecně jeví.

Jedním z nejvíce přeceňovaných rizik je právě vylákání a zneužití cizími lidmi. Představa osmileté Alenky znásilněné podivným pánem nás děsí natolik, že dětem zakazujeme na internetu navazovat nové kontakty nebo se s cizími lidmi scházet. Psycholožka Lenka Dědková, která tuto problematiku dlouhodobě zkoumá, však upozorňuje, že takové obavy jsou velmi přehnané. Reálná data totiž ukazují, že k pokusům o zneužití cizími lidmi dochází velmi vzácně a více než 99 % případů fyzického setkávání teenagerů s lidmi, které poznali přes internet, probíhá bez jakýchkoli negativních zkušeností či potíží. Dědková připomíná, že ve věku od 10 let výše je setkávání s novými lidmi, především tedy vrstevníky, zcela přirozenou součástí dospívání, nehledě na to, jestli je první kontakt navázán přes internet nebo jinak. Obecně přitom platí, že dětem a dospívajícím hrozí mnohem vyšší riziko zneužití od nejbližších osob v rodině a mezi přáteli než od kohokoli cizího. Má tak samozřejmě smysl děti varovat před případným nebezpečím, celkové omezování komunikace ale není na místě a povede spíš k tomu, že před námi budou děti takový kontakt tajit.

Ke kyberšikaně dochází častěji, těžko z ní ale můžeme vinit samotné technologie. Šikana se mezi dětmi a teenagery bohužel obecně vyskytuje a internet je jen dalším místem, na které se přenáší. Stejně jako nezakazujeme dětem chodit do školy a ven, nemá smysl jim zapovídat internet. Pokud ke kyberšikaně dochází, děje se to nejčastěji spolu s šikanou v reálném světě. Je proto potřeba spíš zajistit dostatečnou kontrolu, s dětmi komunikovat a zajímat se o ně. Pokud jde o online závislosti, ani zde není situace tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. To, že někdo tráví na internetu x hodin denně, ještě neznamená, že je na něm závislý. Mnoho z nás sedí před obrazovkou většinu svého pracovního dne, nedělá nám ale problém se od ní odpoutat a vyrazit na pár týdnů do přírody. Pokud děti tráví online mnoho času, může to být z určitého hlediska nezdravé, dokud ale nejsou rozpoznány další symptomy závislosti, pak se o závislost, která by vyžadovala terapii, se nejedná.

„Obecně platí, že děti, které jsou rizikové offline, se problematičtěji chovají i na internetu,“ shrnuje vývoj rizikového chování profesor Šmahel. Technologie mohou rizikům otevírat nový prostor, ta jsou ale přítomná v našich životech i bez nich. Děti a dospívající přitom potřebují prostor k plnění svých vývojových úkolů, například navazování přátelství a prvních partnerských vztahů během puberty. Tyto úkoly nejsou nikdy bez rizik a má smysl snažit se rizika eliminovat, bylo by ale chybou dětem v jejich plnění bránit. Jako každý úkol, i tento je potřeba dobře zvládnout. Nabízet se k tomu může společné nastavování bezpečných pravidel spíš než vytváření představy o nebezpečném internetu.

V záplavě informací

Virtuální svět je místem, kde se odehrává čím dál větší část našich životů, logicky se tam tak přesouvají i děti a dospívající. Od popsaných rizik, která mohou v hlubinách internetu číhat, se nyní vraťme k otázce, jak funguje a co s námi dělá používání digitálních médií obecně.

Díky internetu má dnes takřka každé dítě na dosah ruky víc užitečných informací, než kolik měl ještě koncem 20. století americký prezident Ronald Reagan s celým svým aparátem zpravodajských služeb. Během pár generací se lidstvo posunulo z doby informační pouště (kdy byly informace velmi těžce dostupné) do doby informační džungle (ve které je informací tolik, že je naopak obtížné se v nich vyznat). Obrovské množství informací se někdy hodí, pro zvládání běžného života je tomu ale většinou spíš naopak. Někdy je těžké najít to podstatné, jindy vůbec rozeznat pravdu od lži. Ve výběru informací jsme tak většinou odkázáni na média, vyhledávače a sociální sítě, ty je pak na základě svých algoritmů a zaměstnanců vybírají za nás.

Nicholas Carr, bývalý šéfredaktor Harvard Business Review, nazývá současnost „věkem informací“. Ve své knize Nebezpečná mělčina vysvětluje, že nás obklopuje natolik nevídané množství zajímavých podnětů, že nemáme čas a kapacitu na ně reagovat. Možná i vy patříte k lidem, kteří si postupem času odložili na později celou řadu článků a videí. Problém je, že jsou všechny neustále tak blízko, že nás naše neschopnost je konečně zpracovat stresuje.

Zásoba nových podnětů nebere konce (na internetu je toho zajímavého opravdu hodně), což platí doslova především pro zdi sociálních sítí jako Facebook nebo Twitter. Jak upozorňuje psycholog Adam Alter ve svém videu na TEDu, dosavadní média se vždy vyznačovala určitými signály o dočtení. Knihy se člení na kapitoly, časopisy mají omezený počet stran a televizní zprávy končí poslední reportáží – sociální sítě ovšem nic podobného nenabízejí a za každým příspěvkem vám okamžitě nabídnou nějaký další.

Důvod je jednoduchý. Měřítkem úspěchu těchto služeb je množství času, které na nich uživatelé stráví. Zápasí tak se všemi jinými médii a aplikacemi o naši pozornost a věnují maximální úsilí tomu, abychom smršť informací nechtěli opouštět a když už to uděláme, abychom se k ní co nejdřív zase vrátili. Jednu z metod, jak toho docílit, popisuje bývalý zaměstnanec Goooglu Tristian Harris, (který se na vyvíjení těchto technik dříve podílel), na příkladu sociální sítě Snapchat, populární mezi teenagery. Aplikace vám jednoduše počítá, kolik dní nepřetržitě komunikujete s kterými kamarády, a propočet zobrazuje jako skóre. Taková vnější motivace funguje výtečně: když už máte s někým 150 dní nepřerušené konverzace, tak si dáte záležet, aby se vám body nevynulovaly.

Psycholog Anthony Wagner se domnívá, že zvláště chytré telefony se všemi podobnými aplikacemi mají pro mozek dospívajícího člověka (jehož touha po sociálním spojení právě vrcholí) takovou přitažlivost, že je pro něj opravdu náročné ji nějak usměrňovat. Přísun každé takové nové informace, každý kontakt s druhými a každé upozornění na nový lajk je totiž v našem mozku odměňován vylučováním hormonu dopaminu, z touhy po další slasti se tak stává nekonečné nutkání neustále něco prohlížet a sdílet.

Není příliš užitečné prohlašovat teenagery visící v jednom kuse na Instagramu hned za závislé, má ale smysl hledat pro ně (i pro nás dospělé) cesty, jak užívat sociální síť rozumně a neplýtvat čas sjížděním obsahu, o který nestojíme a který nám jen dávkují propracované algoritmy. Neprokazuje se sice, že by tato média dlouhodobě měnila náš mozek a způsobovala Spitzerovu digitální demenci, často nás však připravují o čas, a co více, mohou oslabovat naši aktuální schopnost koncentrace a ovlivňovat naše mínění. Pro člověka je velmi užitečné, dokáže-li se na určitou činnost po delší dobu soustředit a naplno se do ní ponořit (při tomto tzv. stavu flow silně roste kreativita a výkonnost), neustálé těkání k Facebooku ovšem takovouto hlubokou práci narušuje a může též unavovat naši pozornost. Řada lidí sedomnívá, že se souběžným vnímáním více podnětů a přepínáním mezi nimi učí flexibilitě, výzkumy však ukazují opak. Těkavost a neustálé zahlcení informacemi spíš naši pozornost omezuje. Psycholog Jan Krajhanzl přitom upozorňuje, že právě lidé s unavenou pozorností bývají výrazně náchylnější vůči všem falešným zprávám, manipulacím a nesmyslům, jimiž nás internet zásobuje.

Sečteno podtrženo, pokud bychom měli některému z možných problémů věnovat zvýšenou péči, není to ani obava, že nás technika sama o sobě nenávratně ohlupuje, ani mediální hysterie z fatálních rizik, ale spíše naše schopnost ustát nátlak informací a uhájit mezi nimi vlastní pozornost a koncentraci. V opačném případě nám hrozí nejen oslabení vlastní efektivity a duševní pohody, ale též podlehnutí cíleným inzercím či přímo dezinformacím. Podle Tristiana Harrise umějí algoritmy dnešního Facebooku zajistit, aby ta správná reklama nebo lež dorazila v pravý čas tomu, kdo jí nejsnáz uvěří. Mezi nejvíce ohrožené v tomto směru přitom mohou patřit právě dospívající.

Průvodcem digitální dobou

Úpadek vzdělaného člověka viděli doboví učenci ve vynálezu rádia i knihtisku, Sokrates dokonce varoval před čtením a psaním. Jejich chmurné vize se nenaplnily a zmíněné inovace naopak učenost posílily. Historické paralely se nemusejí opakovat, není však důvod očekávat, že by tomu s internetem a digitálními médii muselo být jinak. Obavy z techniky jsou staré jak lidstvo samo. Obsah a cíle, pro které bude dosud nevídaná technika využita, jsou ale především na lidech – na těch lidech, které máme právě v oddílech či na těch, kteří přijdou po nich.

Také televize měla svého času zničit harmonický život; dnes její odchovanci vzpomínají na rodinnou idylu před obrazovkou, nenávratně zničenou chytrými telefony. Jedna z ikonických stanic své éry, MTV, dnes nadále prosperuje, slávě osmdesátých let se už ale nikdy těšit nebude; na výsluní hudebního průmyslu se dnes hřejí YouTube a Spotify. Jak je na tom skauting, vytroubený na polnici o 74 let dříve?

Když jej Robert Baden-Powell v úvodu tohoto článku poprvé testoval, v hlavě měl vizi plnou inovací. Přicházel s hnutím na svou dobu nebývale pokrokovým, přímo předbíhajícím dobu. Vtiskl mu novátorskou výchovnou metodu a za cíl vytyčil heslo „Buď připraven!“

Domnívám se, že náš úkol je dnes stejný jako tehdy, jen jiný o 111 let – pomoct lidem připravit se na věci, které je v životě čekají. Nevíte-li, zda pohlížet na pokrok přijímavou či odmítavou optikou, stačí jej zkrátka vnímat jako výzvu. Výzvu především pro výchovu a vzdělávání, které vůči němu nesmí zůstat pozadu. Všeobecná dostupnost informací a možnost najít cokoli na internetu nesnižuje potřebu výchovy a vzdělávání, nutí nás ale znovu obhájit a definovat svou pozici a svůj smysl. Můžeme se samozřejmě snažit využít všechny technické možnosti pro naše cíle a pro náš program, domnívám se ale, že ještě důležitější je dokázat být naším členům tímto měnícím se světem dobrým průvodcem. Pro mnoho lidí je technologický vývoj nesrozumitelný a stresující a potřebují, aby jim jej někdo vysvětloval a provázel je jím. V určitém ohledu mezi ně spadají i děti a dospívající.

Nabídnuté obrazy poskytují jen nepatrný výsek hádanek, s nimiž se v souvislosti s vývojem technologií potýkáme. Ilustrují důležitost dobré orientace pro každého, kdo nechce mylně věřit, že se svět propadá do digitální demence a všudypřítomného rizika zneužívání dětí. Je známým a psychologicky dobře popsaným faktem, že lidé nejčastěji panikaří z rizik, která působí jako logický příběh nebo vypadají děsivě a násilně, třebaže jsou velmi vzácná a nepravděpodobná. Taková vzpomínka utkví silně v paměti a snadno se dere na povrch. Řada reálnějších okolností méně dramatických kulis může snadno zůstat opomenuta. Růst výpočetního výkonu ale skutečně akceleruje a socio-ekonomické dopady, zdá se, doopravdy klepou na dveře. Dopad záplavy informací a falešných zpráv, posílený algoritmy sociálních sítí a těkavostí pozornosti, přitom představuje jednu z největších aktuálních výzev, dotýkajících se nikoli jen zlomku procenta ohrožených, ale téměř každého. Je samozřejmě možné, že se trendy a fakta předkládané tímto článkem dříve či později ukážou jako mylné.

Co má s tím vším dělat Myška, která se vrací potemnělou ulicí domů a hloubá, jak uchopit příští schůzku?

„Generaci, pro niž jsou technologie základním živlem, nepůjde jen tak snadno předělat,“ soudí novinář Petr Třešňák, který zkoumal, jak se s mobily vypořádávají české školy. Boj za vymýcení technologií z myslí dětí a teenagerů se zdá být předem prohraný, pořád má ale smysl učit se na chvíli techniku odložit. Ne proto, že jsme jim to řekli a chceme omezit jejich svobodu – ale naopak, aby byli svobodnější, aby sami vládli svému času A kdy budou mobil používat, aby se rozhodovali z vlastní vůle, ne z nařízení vedoucího či notifikace Instagramu.

Jak přesně na to, musíme začít objevovat. Recept nenabízím. V otázce, jak tedy být oním průvodcem, který provede Kiki a Veru digitální dobou a naučí je zůstat samy sebou, stojíme stále na začátku. Oporou je nám léty prověřená skautská metoda, zacílená na výchovu svobodného člověka, té se držme. Hledání dalších cestiček už je na nás. Pro Myšku a skautské hnutí do toho objevování na úvod pár možných výzev a doporučení přidávám.

Co my s tím aneb 13 doporučení a výzev pro skautskou výchovu

  1. Pochopení vývoje  vzdělávejme sebe i naše členy v pochopení technologického vývoje. Často už jen znalost základních principů pomůže člověku vnímat celou věc s větším porozuměním. Za přečtení stojí např. knížka Druhý věk strojů přibližující zákonitosti současného vývoje a jejich dopady na společnost.
  2. Povídání o sítích – povídejme si s dětmi a dospívajícími o používání médií, internetu a sociálních sítí. Nemusí jít hned o speciální program, postačí k tématu stočit řeč při vhodné příležitosti na výletě apod. Bavme se o tom, jak kdo používá sociální sítě a vysvětleme svým členům, že algoritmy těchto aplikací cíleně zatěžují naši pozornost. Přibližujme jim, jak závažná jsou nebo nejsou ta která rizika.
  3. Třídění informací – učme sebe i naše členy pracovat s informacemi a třídit je. Každý člověk, jenž si chce počínat efektivně, potřebuje způsob, jak číst a uchovávat co nejméně informací, ovšem těch správných a kvalitních.
  4. Mediální gramotnost – ještě silněji to platí pro kritický přístup k informacím, schopnost rozeznat pravdu od lži, chápat mediální sdělení v kontextu a umět odhadnout, co a proč se nám jimi někdo snaží sdělit. Mediální a informační negramotnost potenciálně ohrožuje naše členy nejvíce, snažme se tak rozvoji kritického myšlení věnovat ve skautském programu.
  5. Čtení do hloubky – Spitzer běduje, že na internetu vnímáme informace povrchně, nemusí tomu tak ale být. Není povinné přizpůsobit se trendu a články na webu jen rychle skenovat, případně vůbec neotvírat a lajkovat jen přímo na sociální síti. Raději si vyberme ty pořádné, čtěme je do hloubky a k témuž veďme naše členy.
  6. Rozvoj pozornosti – sociální sítě a internet mohou narušovat naši koncentraci a pozornost, nenechme si je vzít. Nebuďme pořád online na všech komunikačních platformách. Otevřít Facebook nebo e-mailovou schránku většinou stačí párkrát za den a pro většinu z nás není nijak efektivní koukat na ně častěji nebo snad dostávat živá upozornění. Lepší je překonat vábení a věnovat se nějaké intenzivní činnosti.
  7. Časová omezení – zdi sociálních sítí nemají konce, tak je potřeba si je stanovit. Nastavme si omezenou dobu, kdy se na něco díváme. Paradoxně právě taková pravidla nám přinesou větší svobodu. Sami se budeme moct rozhodnout, čemu věnovat svůj čas, aniž by to za nás dělal nějaký algoritmus. Totéž můžeme postupně učit naše členy v oddíle.
  8. Režim akcí – nezakazujme techniku obecně. „Zákazem se děti nenaučí s telefonem rozumně zacházet,“ říká dětský psycholog Martin Hofman. Než dávat plošný zákaz, raději společně domluvme režim používání médií a jasně vymezme, k jakým příležitostem nepatří. Určitě by je neměl nikdo používat u jídla a podobných společných příležitostí a programů. Moc zdravé to není ani ráno před snídaní, večer po večeři, v koupelně, při učení a vlastně souběžně s jakoukoli činností, to už si ale musí řídit každý. Pokud společně dojdete k tomu, že akce jako puťák nebo tábor budete radši prožívat úplně bez mobilů, tím lépe.
  9. Pobyt venku – zůstaňme u přírody. Hovoří-li se o dopadu technologií na zdraví dětí, nejčastěji není na vině technika samotná, ale naopak nedostatek pohybu a pobytu venku. Nadváha je skutečný problém, nevyřeší se ale nepoužíváním Facebooku. Problém nejsou technologie, ale nezdravý způsob života, ať už jde o pohyb, jídlo, denní režim, uspěchanost či konzum. Úkolem skautingu nemá být vymezit se pro technologie nebo proti nim, ale vymezit se proti nezdravému způsobu života a vést členy k tomu zdravému.
  10. Využití v programu – necpěme techniku do programu samoúčelně a pro pouhé zatraktivnění, hledejme spíš příležitosti, které dávají smysl. Učme děti používat užitečné aplikace, vyzkoušejme si objevovat svět z nové perspektivy, jakou nabízí létání s dronem, programování jednoduchých aplikací nebo společné doplňování článků na Wikipedii.
  11. Předběžná opatrnost – zvlášť u menších dětí buďme ostražití. To, že se neprokázaly žádné obecné dopady na psychický vývoj, ještě neznamená, že žádné nejsou nebo nemohou být. U předškoláků je vhodnější interakci s digitálními médii výrazně omezit, u školáků pod 10 let pak hlídat a kontrolovat, domlouvat společná pravidla a nepovolit technice neomezené možnosti.
  12. Rovnání nerovností – technologie se rychle vyvíjejí, některé z nás ale nechávají za sebou. Pokud máte pocit, že všechny děti přicházejí se stejnou úrovní ovládání digitálních médií, obecně tomu tak není. Děti z chudších či sociálně vyloučených poměrů můžou být od většinové populace odděleny technologickou propastí. Pomáhejme těm, kdo nestíhají držet krok s ostatními, buďme inkluzivní. Máme tak příležitost pomoct těmto dětem překonávat jejich sociální znevýhodnění.
  13. Vlastní příklad – pokud vyřizujeme e-maily u jídla, těžko čekat od dětí něco jiného. Když však zkrotíme svůj telefon my, budou to mít snazší i oni. Chceme-li být dobrými průvodci, potřebujeme si nejprve sami osvojit potřebné dovednosti.

O autorech

Svět virtuálních informací jej fascinuje podobně jako t