Výzkum všech vědců v oboru opakovaně potvrzuje, že probíhá globální oteplování a že za ním stojí lidská činnost. Část veřejnosti to přesto stále zpochybňuje. Čím to je?
Kladl bych si otázku, jak velká část společnosti to opravdu je. Minulý týden byl zveřejněn čerstvý výzkum STEMu, který ukazuje, že 84 % Čechů považuje změnu klimatu za ohrožení pro naši budoucnost. Mám tak pocit, že tato otázka míří do situace pár let zpátky.
Když se přitom na ty klimaskeptičtější přece jenom zaměříme, odpověď není jednoduchá. Každé vědecké zjištění naráží na naše přesvědčení o životě, o politice, na náš životní styl. Nejsme příliš ochotní připouštět si, že by byl svět dramaticky jiný, než jsme si dlouhá léta mysleli, to není nic příjemného. Ovšem přesto všechno se zdá, že většina lidí změny klimatu nerozporuje.
Kde se vzal takový posun veřejného mínění? Hlasy zpochybňující vážnost klimatických změn jsou stále silné, společnost už jim nenaslouchá?
Poslední rok jsme svědky proměny mediálního obrazu celého tématu. Všichni jsme zaznamenali aktivity Grety Thunberg, které ke klimatu přitáhly pozornost. Podobně intenzivní komunikaci vede Mezivládní panel pro klimatickou změnu. A v České republice sehrálo svou roli posledních pět suchých let, zvlášť velmi teplý loňský rok.
Navíc je otázka, do jaké míry česká společnost v posledních letech vůbec klimaskeptická byla. I za Václava Klause považovala většina lidí změnu klimatu za závažný problém, kterým se máme zabývat. Myslím, že spíš narážíme na to, jak s tématem pracují média a politici. Veřejnost totiž zdaleka není tak skeptická, jak jsou čeští politici a jak byla dlouhou dobu česká média.
Co nám potom jako lidem dělá problém? Nechápeme souvislosti mezi naším chováním a dopadem na klima? Nebo z nich spíš neumíme vyvodit osobní důsledky?
Na individuální úrovni mi to přijde složité skoro všechno. Ono je vůbec těžké si připustit, že žijeme ve světě s takto výraznou hrozbou, která dopadne na naše životy a na životy našich dětí.
Druhá věc je, že nikdo nežijeme na nějakém osobním ostrově, kde bychom mohli na pár kilometrech čtverečních zvrátit klima tím, že se sami začneme chovat odpovědně. Všichni jsme vpleteni do globálních souvislostí a do globálního rozptýlení odpovědnosti. Narážíme tak na problém, že i když se mohu mnoho let snažit, výsledek své snahy dost možná nikdy neuvidím.
Je tedy otázka, nakolik o tom přemýšlet jen takto individuálně. Jakkoli mohou být osobní snahy cenné, jejich dopad není velký. Domácnosti tvoří v ČR jen menší část emisí oxidu uhličitého, daleko větší roli hraje energetika a průmysl. Důležitější tak je, aby veřejnost podporovala klíčové kroky českého státu vedoucí ke snižování emisí.
Takže přesvědčovat lidi k šetrnější spotřebě nemá smysl?
Různé aktivity mají na životní prostředí různě velký dopad. Lidé to často nerozlišují. Někdo velmi pečlivě řeší, jak dlouho se kdo dívá do ledničky, ale pak třikrát do roka letí na druhý konec světa. Je důležité vnímat uhlíkovou stopu jednotlivých aktivit. Pro někoho může být relativně snadné vzdát se vlastního auta, pro jiného třeba omezit konzumaci masa nebo vzdát se cest letadlem. Je třeba jít po těchto věcech, které mají nějaký dopad.
Myslím si však, že k tomu potřebují lidé dozrát sami a že vytvářet příliš velké napětí kolem individuálních spotřebních závazků je často zbytečné. Mnohem větší dopady na klima než osobní chování nás všech dohromady má opravdu státní politika. Například uhelná elektrárna Počerady, kterou byla šance koncem roku zavřít, vyprodukuje za rok takové množství emisí jako veškerá nákladní automobilová doprava v celé republice. Mohlo to být jedno razítko, jeden „štempl“.
Sám jsem třeba už 14 let nikam neletěl, asi 17 let jsem vegetariánem, ale stejně považuji za stěžejní, jak se chová stát v energetice. Jistě je třeba být konzistentní a chovat se šetrně, ale zároveň nezapomínat, že ze své domácnosti nikdo klima nezachráníme. Je to spíš o tom, jak se angažujeme, zda podepíšeme petici, napíšeme svému poslanci apod.
Jak o tom s lidmi mluvit, aby naslouchali a aby to k něčemu vedlo?
Začnu obecnějšími zásadami a pak to trochu zpřesním. Obecnější zásada je, abychom s lidmi mluvili přes hodnoty, které jsou pro ně důležité. Často děláme tu chybu, že předpokládáme, že ostatní kladou stejně jako my důraz třeba na globální solidaritu nebo na kvalitu života v různých místech světa. Část lidí si ovšem neumí příliš dobře představit, jak by mohli ovlivnit život druhých někde v Bangladéši. Tato rétorika na ně moc nefunguje.
Jaké hodnoty to tedy mohou být?
Česká republika byla tradičně průmyslová velmoc. Nabízí se tak důraz na technické inovace, na modernizaci českého státu, to se ukazuje, že má potenciál oslovit více lidí než čistě morální rovina.
Stejně tak není řada lidí spokojena s hektičností současné doby, se znečištěním životního prostředí kolem nás, s nárůstem dopravy atd. Tedy spíše než mluvit o tom, že snižujeme emise, abychom jednou, za pár let – snad, možná – přispěli nižšímu nárůstu stupňů Celsia, můžeme s touto cílovou skupinou mluvit o tom, jak snižování emisí v dopravě prospěje našemu zdraví a jak budou města příjemnější pro život. Potřebujeme lidem ukazovat konkrétní opatření – a zároveň jejich přínosy, tedy čím zlepší naše životy tady a teď.
A hodnota přírody u české společnosti?
Hodnota přírody je u lidí vysoká, ale u změny klimatu funguje jen omezeně. Neboť když tady začneme snižovat emise, tak to neznamená, že tu budeme mít víc chřástalů, koroptví a strnadů v polích. Ta vazba je velmi složitá a mnoho lidí rádo přispěchá s poukazem na ostatní země. Snižování emisí v Česku nemá v příštích letech z hlediska změny klimatu žádný pozorovatelný dopad na stav české krajiny.
Chtěl jsi od obecných zásad přejít ke konkrétnějším…
Ano. Nejčerstvejší průzkumy ukazují, že pokud někdo stále klade důraz na přesvědčování české veřejnosti, že je změna klimatu reálná, že je způsobena lidskými aktivitami a že je pro nás ohrožující, tak bojuje starou bitvu. Většinu lidí už máme na straně ochrany klimatu.
Průzkumy však zároveň ukazují, kde to zatím drhne. Lidé se například obávají, že bude ochrana klimatu spojena s růstem cen a že bude znamenat významné ohrožení pro český průmysl. Potřebujeme tak ve svých myšlenkách udělat další krok – přestat lidi přesvědčovat o klimatických modelech a začít se orientovat na řešení.
To vypadá jak?
Jaká řešení jsou vhodná pro českou společnost? Jaké jsou jejich výhody a nevýhody? Jaké jsou jejich příležitosti? Nejenom příležitosti pro snížení emisí, ale též z hlediska ekonomického rozvoje, kvality života lidí na různých místech, typicky v Moravskoslezském či Ústeckém kraji, kde je intenzivně znečištěno ovzduší. Potřebujeme s lidmi mluvit o takových otázkách a otevírat debatu, co mohou klimatická opatření české společnosti přinést.
Představme si, že chci téma otevřít na oddílové poradě, jenomže tuším, že to bude pořád náročné a kontroverzní a že se budeme obávat, co řeknou rodiče některých dětí, až se tomu začneme víc věnovat. Jak tyto obavy překonat?
Začal bych ověřováním, zda je takový strach na místě. Už třeba jen jednoduchou anketou o tom, kolik lidí to opravdu považuje za kontroverzní téma a kolik ne.
Máme-li v oddíle společnou platformu, kde si můžeme říct, že změna klimatu probíhá a že jsme připraveni hledat své zapojení, tak jsou takové obavy zbytečné.
Pokud je oddíl rozdělený, tak bych se jako vedoucí držel pozice moderátora. Neprosazoval bych vlastní tvrzení, ale spíš bych vytvářel prostor pro věcnou práci s prameny. Znamená to zprostředkovat lidem klíčové zdroje, rozebrat argumentaci obou stran. Jsem přesvědčený, že když budeme v roli moderátorů hlídat proces, tedy poctivou a kritickou práci s prameny a debatu bez argumentačních faulů, tak bude mít každý možnost udělat si na změnu klimatu vlastní názor, který přitom bude v souladu s fakty.
Je toto přenositelné do komunikace s rodiči? S oddílem se dá dělat mnoho jiných věcí než se pouštět do tématu, které nemusí být vždycky příjemné.
Myslím, že platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Česká společnost se posouvá. Podle loňského průzkumu Eurobarometru jsou Češi největšími skokany z hlediska vnímání závažnosti změny klimatu ze všech zemí EU. Tak bych se toho tolik nebál a šel bych do toho s důvěrou v děti a s důvěrou v jejich rodiče.
A když přece jenom narazíme na rodičovské pochybnosti a kritiku?
Potom bych sázel na individuální komunikaci. Z mého pohledu se nemůže skautské hnutí změně klimatu vyhnout, nechce-li rezignovat na své základní hodnoty – pokud jsou jimi ochrana přírody, občanská odpovědnost a kritické myšlení. V komunikaci s rodiči bych se o tyto tři hodnoty opíral a snažil se je trpělivě předkládat a trpělivě vysvětlovat a zároveň být otevřený argumentům z druhé strany.
Každopádně myslím, že je zbytečné se držet zpátky. Kdyby rodiče vyrukovali s přesvědčením, že ženy patří k plotně a nesmí se na táboře účastnit bojovek, tak s nimi sice můžeme empaticky komunikovat, ale nezačneme holky separovat z programu. Chce to tedy kombinaci chápavosti a trpělivého vysvětlování.
V jaké míře do celého problému vtahovat samotné děti?
Jak to myslíš?
Dejme tomu, že máme v oddíle děti ve věku deseti let, které o klimatu slyší, možná si o něm něco myslí, možná jsou zmatené – umí to téma pojmout jen úměrně své vyspělosti. A jako vedoucí jsme pro ně autoritou, měli bychom se svým vlivem zacházet citlivě. Můžeme vytyčit nějaké hranice či směrnice, jak se o tom s dětmi bavit a neděsit je?
Zase bych opatrně poznamenal, že univerzální recepty neexistují. Hodně bych to zvažoval dle věku dětí a dle situace v oddíle. Budou oddíly, kde vládne konsensus a budou oddíly, kde je klima velmi kontroverzní. Tedy záleží, zda už se můžeme bavit o tom, co by bylo potřeba dělat, anebo ještě řešíme, zda změna klimatu vůbec probíhá.
Určitě bych v návaznosti na věk dětí zvažoval, jak dramaticky celou věc podávat. Vždycky musíme říkat pravdu, ale otázka je podání, kolik třeba zahrneme detailů. Tady je dobré připomenout zásadu ze zahraničních metodik: žádné environmentální horory před čtvrtou třídou. Je to pro mě trošku podobné, jako když děti v první třídě zaslechnou slovo holokaust. Můžeme jim o něm něco říct, ale nezačneme s nimi probírat srdcervoucí příběhy z plynových komor. Člověk může o těch věcech mluvit pravdivě, ale zároveň nezabíhat do zbytečně děsivých detailů.
Myslím si však, že hlavní otázka není, co přesně s dětmi dělat, ale jaká má být celková zpráva z toho, že to probereme. A tady se domnívám, že jak se mohou metody dle věku a konkrétního oddílu a preferencí vedoucích lišit, tak zpráva, kterou si z toho mají všichni všude odnést, je totožná. Troufám si říct, že ta zpráva má znít: „Máme tady závažný problém, řada lidí ho už řeší a je potřeba se do toho zapojit, abychom to zvládli.“
Rád bych dal tuto zprávu do kontrastu s tím, jak někdy komunikujeme. Třeba: „Máme tady katastrofu a hrozí, že všichni vyhyneme.“ Nebo: „Máme tady katastrofu a všechny odpovědné elity ji ignorují.“ Myslím, že takové děsivé závěry by nebyly dobrým výsledkem oddílové činnosti. Nemáme děti učit žít ve světě environmentální pohromy, nýbrž vychovávat je k aktivnímu zapojení se do řešení problému.
I tak už dnes pro část lidí představuje stav planety docela značnou osobní zátěž. Hovoří se dokonce o environmentálním žalu či environmentální úzkosti. Jak vážné takové projevy jsou a jak k nim přistupovat?
Dlouhá léta jsem působil jako sociální pracovník a asi i proto bych byl opatrný, abychom v dětech nevyvolali dojem, že mají environmentální žal nebo úzkost cítit. Myslím, že máme vytvořit bezpečný prostor, ve kterém zazní, co děti kolem klimatu řeší, o čem přemýšlejí, co cítí. Přitom musíme být připraveni i na tyto složitější pocity. Koneckonců dobré intro do celého tématu může být, že se zeptáme, co komu běží hlavou, když se řekne změna klimatu. Tam si myslím, že se začne vnímavému vedoucímu ukazovat, jak na tom děti jsou, kdo si není klimatem jistý či kdo bude potřebovat nějak víc opečovat.
A když si potom představím člověka propadlého do klimatické tísně, jak mu mohu pomoct? Nemám mu vymlouvat, že tu ten problém není, ale zároveň ho ničí, že je jim takto…
… zahlcen.
Mohu nějak ošetřit obě tyto potřeby současně?
Předpokládá to, že sám vedoucí má to téma u sebe nějak prozkoumané a že ho zvládá. Pokud budeme mít vedoucího zahlceného nějakou environmentální depresí, tak si nejsem jistý, zda je to ten pravý, kdo by měl doprovázet podobně zatížené členy oddílu.
Asi jde o to, ty problémy vnímat a umět s nimi žít. Je-li tato základní podmínka splněna, potom myslím, že můžeme s oddílem i čistě lidsky sdílet, jakým způsobem se s klimatickou krizí vyrovnáváme my sami. Myšleno samozřejmě na bázi nějakého kamarádského rozhovoru, oddíl by neměl být místem pro nějakou terapii.
Myslím, že než probírat, kolik se za poslední dobu zavřelo uhelných elektráren a jak odvážný je evropský klimatický plán, tak je dobré jít k sobě a bavit se, co děláme, když je nám smutno, co děláme, abychom nepropadali bezmoci, jak o sebe pečujeme a podobně.
Pojí se s klimatem nějaké další významné emoce či duševní stavy, které stojí za to znát a umět s nimi pracovat?
Myslím, že část lidí může získat dojem, že jediným úkolem jejich života je zapojit se do řešení změny klimatu. To si myslím, že může být nebezpečné. Může to vést k upozaďování osobního života, k vyčerpání, ke ztrátě vztahů s druhými. Je důležité umět aktivity k ochraně klimatu brát jako běh na dlouhou trať. Má-li trvat transformace společnosti několik dekád, pak nemůžeme nasadit tempo sprinterů, kteří věří, že to všechno zachrání do roka. Je důležité nasadit tempo takové, abychom vedle toho mohli žít hezký, spokojený, radostný život.
Ještě něco dalšího?
U části mladých lidí se určitě setkáme s uzavřeností. Narazíme na vrata zavřená na petlici, na odmítání všeho, co s tématem souvisí. „Nechci se o tom bavit, všichni jsou vedle, Greta je móda, zase to přejde,“ – totální negace a neochota vést dialog. Mluvil jsem o tom, že má smysl pracovat i se skepticky naladěnými, je-li prostor k debatě. Ale můžeme narazit na lidi, kde žádný prostor diskutovat nebude. Myslím, že i to je třeba respektovat. Na nikoho netlačit, nestigmatizovat, říct „v pořádku“ a nedobívat se do těch vrat.
Co pomáhá k tomu, abychom ke klimatu zaujali funkční postoj?
Obecně mi přijde důležité neklást důraz na problém, ale na jeho řešení. Nejenom abychom pomohli klimatu, ale též abychom pomohli sami sobě být aktivní.
Neustálá vyprávění o hloubce a děsivosti problému mohou být znehybňující. Děti se mají učit, že součástí jejich života je aktivní zapojení se do řešení. Nedá se spoléhat na to, že dětem doporučíme, aby za patnáct let méně létaly a pořídily si nízkoenergetický byt – takové poučky do budoucna žádný hluboký efekt nemají. Potřebujeme to převést do přítomného okamžiku a začít od malých věcí, které mohou dělat i ti nejmenší. Jak porostou, budou se zvětšovat i věci, které dokážou. Potřebujeme u nich vybudovat a udržet aktivní přístup – a ten se nebuduje ničím jiným než konkrétními činy
Jan Krajhanzl
Sociální a environmentální psycholog. Zabývá se vztahem lidí k přírodě a životnímu prostředí. Zkoumá postoje a chování české veřejnosti v environmentálních otázkách a zabývá se tím, jak s ní ochranu přírody či změny klimatu komunikovat. Působí na Masarykově univerzitě, kde k těmto tématům vede výzkum a výuku. Je autorem knihy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí a spoluautorem rozsáhlé studie Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Pro učitele vytvořil metodiku o komunikaci změn klimatu, nazvanou Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí. Vede portál ekopsychologie.cz, na kterém přibližuje tato témata veřejnosti. Aby se vyhnul létání, cestoval na Island po moři – a za nic by neměnil.
