Téma: úvaha

Jak je důležité být si vědom své motivace pro dobrovolnickou práci

Foto: Zuzana Havlínová – Pipla

Dalo by se říct, že jsem měl ve skautu strmou kariéru. Na prvním táboře jsem již byl družinovým podrádcem, na druhém rádcem, v patnácti jsem se stal vedoucím. V devatenácti jsem pak založil a vedl roverský kmen a poté vedl i skautský oddíl. Brzy jsem se dostal také do vyšších funkcí v naší organizaci, ve kterých jsem snad ani neměl co dělat. Co mě k tomu vedlo? Proč jsem se hrnul do každé funkce, která se namanula? Můj pohled na to se časem měnil a ruku v ruce s tím se vyvíjela i má motivace. 

Dlouhou dobu jsem si myslel, že jsem skautským vedoucím hlavně proto, že prostě chci dělat dobré věci. Že chci oddílu vrátit to, co on dal mně. Že chci dělat svět lepší prostřednictvím výchovy mladších generací. Snad to tak trochu i bylo. Určitě to ale nebyly ty stěžejní motivy. V patnácti letech pro mě bylo jedním z nejvýznamnějších motivů postavení vedoucího. Dělalo mi dobře (a dodnes dělá) být obdivován. A role vedoucího, natož instruktora, je pro to ideální. Zní to zvláštně. Touha po obdivu by neměla být důvodem pro vedení oddílu, nicméně tuto potřebu jsem v sobě prostě měl (a mám). A myslím, že nejsem sám. Koneckonců v Maslowově hierarchii má potřeba přijetí a uznání své místo. Mám za to, že problém nebyl v tom, že jsem v sobě tuto potřebu měl. Ani v tom, že jsem se ji snažil uspokojovat ve skautském oddíle. Problém byl v tom, že jsem si ji neuvědomoval, a tudíž ji neměl pod kontrolou. Často jsem tak dělal věci spíš pro to, abych se zviditelnil, než abych vychovával děti. Stejné to bylo i s jinými potřebami. Třeba svůj perfekcionismus jsem uspokojoval správou bodovacích tabulek a přípravou zbytečně překombinovaných her a má potřeba mít nad vším kontrolu narážela na potřebu svobody dětí v oddíle.  

Bohudík mi příroda nadělila poměrně rozvinutou schopnost sebereflexe. Vždy jsem hodně analyzoval své prožitky. Postupně jsem začal čím dál víc objevovat, jak mé vlastní potřeby ovlivňují a motivují mé jednání. Čím dál tím víc jsem začínal mít pocit, že vlastně většinu věcí dělám víc pro sebe než pro druhé. A to nejen ve skautu. Vždy, když mi v té době někdo děkoval za mou obětavou a nezištnou práci, jsem prožíval ambivalentní pocity. Na jedné úrovni to polechtalo mé ješitné ego. Na druhé, hlubší, jsem cítil výčitky, že to vlastně není pravda, že to vlastně nedělám pro druhé. Čím dál tím víc jsem si připadal jako sobec. 

Ale paradoxně čím více jsem si připouštěl své opravdové sobecké a pro mě v té době těžko přijatelné motivy, tím čistěji a nezkresleněji jsem dokázal vnímat svět a druhé lidi. Nepromítal jsem do vztahů s nimi své nepřijaté potřeby, a tím jsem jim byl schopný lépe pomáhat. 

Zásadní pro mě bylo přijmout všechny své motivy takové, jaké jsou, a nesnažit se je vytlačit někam do temnot. Čím více se mi to dařilo, tím méně bylo třeba pro jejich uspokojení. Pořád jsem ješitný a užívám si obdiv a pozornost. Ale stačí mi toho dnes ke spokojenosti mnohem méně než dříve. Když něco dělám pro naplnění těchto potřeb, tak si to připouštím a neobhajuji si to před sebou jinými „ušlechtilejšími“ motivy. Tím se má motivace začala kultivovat. A časem se i díky tomu, že jsem se naučil lépe pracovat se svými emocemi, ve mně rozvinul také soucit a opravdová potřeba pomáhat jiným. Dostala se do rovnováhy potřeba uspokojovat potřeby svoje a potřeby druhých. 

Dnes jsem přesvědčený, že právě udržování rovnováhy v tom, co člověk dělá pro sebe a co pro druhé, je klíčem ke kvalitní a udržitelné dobrovolnické práci. Nakonec, jaký příklad dává dětem vedoucí, který se pro oddíl může předřít a na sebe nemyslí? Vedoucí, který myslí na sebe stejně jako na druhé, učí děti, že o sebe mají pečovat, a tím rozvíjet svůj vztah k druhým. Možná je právě toto jedna z myšlenek tří skautských principů. Rovnováha povinnosti k sobě, druhým a vyšším principům.

Zkus se teď sám zamyslet nad tím, co tě motivuje k tvé dobrovolnické práci. Buď při tom k sobě co nejvíc upřímný. Možná ti pomůže vzít si tužku a papír a psát. Zkus to také otevřít se svou oddílovou radou. Může to být výborné téma třeba na večerní povídání v týpí u hořícího ohníčku.

Další čtení k tématu:

O autorech

Vůdce skautského oddílu v Kralupech nad Vltavou, lektor s